Zdeněk Hledač


hlava vzhůru nohama

suším se vodou, smáčím v seně

(a vůbec - tápu v hygieně...)

všechno je jaksi

ěuǝɔáɹqo


večer se svlíknu z pyžama

(mě láska už není neznámá!) -

hlavu mám

ɐɯɐɥou nɹůɥzʌ


a nahý vyjdu před barák

(myslíte... blázen? - je to tak!)

všechno mám totiž

ʞɐdoɐu


a rozběhnu se podél pole...

(v srdci díra jak od pistole)

nohama běžím

ǝlop noʌɐlɥ


do ráje se mnou!

ještě že aspoň ty jsi napůl světice -

máma mi říkala, ať si tě hýčkám...

až se ti vypařím, můj otisk na klice

sejmi a uschovej... vždyť přece víš, kam...


ukrytý pod sukní (trouby už hlaholí)

v otisku papilár na horkém stehně

sotva mě zahlídnou zrcátkem na holi...

vetřený do tebe (zvenčí, i zevně)


vetřu se za bránu slíbených zážitků -

tvůj malý kontraband na cestě k spáse...

vejdeš, a zašeptáš: Jsme tady, dobytku...

sama, až zabolí... i se mnou, zdá se...


čtenářům

v mezerách mé klávesnice

ztrácejí se slova -

není přece možný

že je to má vina:


řvu do světa - křičím!

až mi hoří plíce

pořád stejně znova

a v textech - všechno jinak!


jak vysvětlit co není,

co spadlo mezi řádky -

nevyřčené věty

vrány vyzobaly


já - omezený slovy -

volím odprošení

a rychle couvám zpátky...

ještě, že vám pálí...


podruhý snad jinak

hnětls mě ze zbytků v okraji ohniště

tak nějak bídně... snad s myšlenkou na kruhy...

teď už je pozdě... no, tak třeba pro příště

trochu líp - kdyby to mělo být podruhý...


cloumáš mnou po světě, a svět je výstavní,

svůdný a útěšný jak lůno bohyně -

příště snad odtamtud... raději teda v ní,

než věčně hrabat se rukama ve hlíně...


zrozený... kdo ví, proč? - snad ženským k trápení...

jinou zas objímám a líbám na líce

hledaje pod sukní nějaké znamení...

ach, Bože, odpusť mi! - a sobě nejvíce..

.

stěžuju si vodě

stěžuju si vodě

že je život zloděj

že mi krade léta

pod vraty


kdyby snad tu byla

Malá mořská víla

kousla by ho za mne

do paty


jenže - kde by se tu

vzala v cukuletu

na soutoku Odry

s Opavou?


vodou s chutí splínu

v barvě kaolínu

slanomilky sotva

proplavou


stěžuju si vodě

že je život zloděj! -

kdo by byl tak jiný

na vině?

řvu na plné plíce

do vod Ostravice

na svůj vlastní odraz

v hladině


po větru

pojďme, lásko, spolu světem...

vlčí máky teskně vyjí

rdící se nad kabaretem

malých lidských fantazií


psí víno nám dírou v plotě

vyštěká, že též by s námi -

asi, že ti říkám Kotě...

spřáhneme si pod hvězdami


husí mochnu na divoko -

v tancích kolem horké kaše

přistane ti vraní oko

na rameni značně plaše...


potulným chtěl jsem

potulným hercem chtěl jsem býti -

stoulat se k tobě, s tebou hrát (si)

na horký písek, vlnobití

pod lipkou vaší směšné návsi,


potulným... třeba kazatelem -

ukázat na tě, pak tě zkázat...

ve stínu věže za kostelem

celičkou sebou... pak se smazat,


potulným chtěl jsem... teď ti kníkám

pod oknem... čokl před odkvětem,

a tvoje máma říká: nikam!,

ten se tu toulá, co svět světem..

.

pošťácká nepohádka

jak žil, tak taky umřel - sám...

jen málokterý odolá

kdo samotou je uondán

si něžně ustlat

vlaku pod kola


všem lidem nosil psaníčka,

jen sobě žádné... smutně žil...

tak s obratností poslíčka

si svoje vlastní

parte doručil


on nezanechal dědice,

jen starou brašnu koženou,

a podél trati tisíce

cizích dopisů

na rozloučenou


zpátky ni krok

život mě mrdá zezadu

no dobrá, tak já teda du

zpátky ni krok, můj osude

nic tvrdšího už nebude


dávám své sbohem sladkým hrám

ještě ti, lásko, zamávám

chráním si prdel v úprku

zatímco jdou mi po krku...