Jindřich Malšínský

Narozen 22.února 1932 v Hradci Králové.

Původním jménem Jindřich R. F. Červíček. Narodil se v rodině vojenského hudebníka Jaroslava Červíčka, nejmladšího syna principála známé české kočovné divadelní společnosti doby obrozenecké Ondřeje Červíčka, který hrával divadlo s Josefem Kajetánem Tylem.

Celý život působil jako učitel na Českokrumlovsku, v posledních dvaceti letech ve funkci ředitele školy v Horní Plané.

V roce 1977 byl vyznamenán ministrem kultury ČSR titulem "Vzorný pracovník kultury" a v roce 

2012 byl přijat do Obce spisovatelů České republiky. Je členem klubu jihočeských spisovatelů.


LASKAVÉ POHÁDKY Z 21. STOLETÍ Ukázka z připravované knihy Jindřicha Malšínského

Verše A. J. Koláře

ZELENÁ JE TRÁVA

Pro vás, vážení, je samozřejmé, že tráva je zelená, Vánoce jsou bílé, zlatý déšť je žlutý, ve dne je vidět a v noci je tma. Já jsem od narození nevidomý. Přesto vím, že tráva je zelená a v noci je tma, obloha za jasného počasí je světle modrá a měsíc je žlutý kotouč na temné obloze poseté hvězdami. Celý můj život je pohádka, skutečnost ovinutá fantazií. "Vidím" trávu, vím, že je zelená, ale nemohu přesně říct, jestli to co vidím je opravdu zelené. Představuji si měsíc, hvězdy, světlo a tmu ale s určitostí vím jen, jak vypadá tma. Slyším hlas ženy, pro mne je to jistojistě mladá krasavice. Poslouchám dál a záhy se dovídám, že chodila do školy za druhé světové války.

V lázních jsem sdílel pokoj s člověkem, který se stal mým přítelem. Dodnes si píšeme, naše rodiny se přátelí a dovolené trávíme společně doma i u moře. Svého vzácného kamaráda "vidím" jako tmavovlasého, štíhlého elegána mého věku, sportovně vyhlížejícího, s upřímnýma modrýma očima a laskavým úsměvem. Nikdy jsem se nepídíl po tom, jestli mé vidění, má představa, odpovídá skutečnosti a ani to vědět nechci. Rozhodně vím, že je vzdělaný, upřímný, veselý, skromný a nikdy se nepřetvařuje. Na to, my nevidomí, máme čich. O co jsme byli ošizeni, to nám nahradil šestý smysl, který včas potvrdí nebo vyvrátí naše první pocity, které mohou být ukvapené rychlým úsudkem. Život mne naučil čekat, mlčet, poslouchat lidi a postupně si o nich vytvářet svůj názor.

Maminku jsem denně zasypával stovkou otázek a divil jsem se, že na všechny zná odpověď. Dlouho jsem si myslel, že všichni lidé na světě jsou nevidomí a nedovedl jsem si představit, co znamená slovo "vidět." Teprve později jsem pochopil, že já také "vidím," ale zprostředkovaně. Nevidím realitu, ale o všem si vytvářím obraz ve svých představách. Proto říkávám, že žiju v pohádce. Pravděpodobně všechno "vidím" krásnější než to ve skutečnosti je a snad proto jsem šťastnější než ostatní lidé.

Začal jsem chodit do školy pro nevidomé a díky pedagogům jsem se naučil číst, psát, počítat, poznávat dějiny i současnost, předměty blízké i vzdálené, orientovat se uvnitř domu i na ulici. Po celou dobu školní docházku jsem se připravoval na pracovní zařazení. Začal jsem chodit do sborového zpěvu a paní učitelka doporučila výchovné poradkyni zaměřit se na hudbu.

Vyučil jsem se ladičem pian a koncertem pro violu a za doprovodu velkého symfonického orchestru jsem absolvoval konzervatoř pro nevidomé.

Po prázdninách jsem vstoupil do skutečného života. Dostal jsem umístěnku jako učitel houslí v hudební škole a příležitostně jsem ladil a opravoval piana. Ale nejhorší bylo pro mne vaření, to jsme se na škole neučili. Na obědy jsem chodil do školní jídelny a k večeři jsem měl čaj s rohlíkem nebo opačně.

Na škole učila mladá černovláska s hedvábným hlasem a krásně se hihňala. Byl jsem si naprosto jistý nádherným sametovým hlasem a o tom, že je krásná, jsem přesvědčen dodnes.

Pozval jsem ji do hotelu na večeři a při placení se mi protočily panenky. Od té doby nám vařila večeře raději sama. Lepší čaj s rohlíkem a máslem jsem nikdy přetím nejedl. Po čase mi moje vyvolená sametovým hlasem sdělila, že ode dneška bude jíst o jeden rohlík víc a k tomu kyselou okurku. Kývl jsem hlavou a bylo mi divné proč. Někdy to nám mužům zapaluje později, ačkoliv si to v žádném případě nepřipouštíme. Když mi řekla, že bych se měl někde "pohlédnout" po housličkách, jen stěží se v ten okamžika ubránila, abych ji radostí neumačkal. Byla to pro mne ta nejkrásnější s nejlaskavější pohádka mého života. Byl jsem k nevíře šťasten! Já, nevidomý člověk, od narození slepec, já budu tátou!

Pohádková byla i svatba. Já, který jsem nikdy nevěstu neviděl, jsem věděl, že je krásná, v bílých dlouhých šatech se závojem, zeleným věnečkem na hlavě a náručí plnou rudých a bílých růží.

Někdo tiše přednášel povědomé verše, snad od Neumanna:

Když zazní "ano" obou nás,

kostelní tichou melodií,

Hlasy nám splynou v jeden hlas,

jsem Tvůj a Ty jsi navždy mojí.

Tichounce, tiše, docela tiše......, a potom varhany to ticho přerušily hlasitým akordem svatebního pochodu z Lohengrina. Odcházeli jsme za doprovodu lidové písně Lásko, Bože, lásko v podání zpěváčků ústavu pro nevidomé. Po celou dobu manželčina těhotenství jsem si nepřál nic jiného než dítě, které bude skutečně vidět zelenou trávu, modrou oblohu, zlatý déšť a prs kojící matky. A díky tomu, kdo o tom rozhoduje, snad Bůh nebo Osud, se narodil Jan.

Osahával jsem prstíčky sevřené v pěstičku, ouška, nosánek, malé nožičky a v duchu jsem si představoval, jak to naše první děťátko vypadá. Žena seděla vedle mne a moji radost z mrňavého človíčka doplnila slovy: "Je celý po tobě!"

Hned po narození maminka Jana Jeníčkovi zpívala, já jsem ji tiše doprovázel na housle a stejně tomu bylo s laskavými pohádkami. Vyprávěla mu o kralevici Lumírovi a lesní studánce, o kouzelných kuličkách, Filipo-jakubské noci a lidském srdci, v němž je ukryt největší poklad světa, o polepšených strašidlech, o rozmařilé Evě a jejím jablku. O rok a půl později mi žena sdělila, že má chuť na kyselou okurku.

Prarodiče zásobovali děti hračkami. Babičky se předháněly v panenkách, dědové ve vláčcích a autíčkách. Jeníčkovi se nejvíc líbil dřevěný barevný vláček s lokomotivou, Janince mluvící panenka. Sotva se děti postavily na vlastní, začaly s námi "muzicírovat." Když jsme začali ladit, utichly a čekaly, co bude následovat. Za doprovodu houslí jsme spustili:

Táto, mámo, v komoře je myš. Pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá

Začali jsme pomalu, postupně jsme zrychlovali, já jsem sáhl po předem připraveném bubínku a při polce jsme se začali točit, motat, až jsme se svalili na jednu hromadu, a na konec jsme si zatleskali. To bylo radosti

Do housliček jsme je nenutili. Zpívaly rády a jejich dětské hlásky, čisté jak pramen křišťálové studánky, nás přesvědčily, že hudba je jim blízká. Nenásilně jsme je zapojovali do našeho hraní, nejdříve jen vytleskáváním rytmu, potom připojením pohybu a nakonec klepáním na skleničky různě naplněné vodou. V pěti letech začal Honzík chodit do hudebky a rok nato i Janička. Byli jsme zvědaví, jestli je to nepřestane bavit. Naštěstí měly mladou paní učitelku, spolužačku manželky z konzervatoře, která děti jen neučila, její výuka byla skutečně školou hrou. Doma jsme společně "koncertovali" při národních písničkách, děti hrály melodii a my jsme je brnkáním doprovázeli a zpívali.

Ve škole se jediná besídka neobešla bez našich děti a já jsem mohl na nich "oči nechat." Doma jsme muzicírovali čím dál častěji a nebylo pochyb o tom, kam budou jejich budoucí kroky směřovat. Na konzervatoři "přesedlal" Honzík s doporučením pana profesora na violoncello a o rok později ho následovala Janička, která zůstala u houslí. Pro mne to byla nejkrásnější léta mého života. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Škoda, že všechno krásné je pomíjivé. Po absolvování konzervatoře se naše cesty rozešly. Děti si založily svoje rodiny, naše vlasy zešedivěly a pomalu jsme si zvykali na samotu, která se prohloubila odchodem na odpočinek. V neděli odpoledne jsme si sedli do obývacího pokoje, moje drahá Janička si nasadila brýle, četla a četla, až jí brýle spadly do klína, spánek jí pohladil víčka a s laskavými tóny skladby Snění Roberta Schumanna snila svůj pohádkový sen o lásce prožité v harmonickém soužití houslistky a slepce.

Miloval jsem Mozarta. Poslouchal jsem jeho Malou noční hudbu a ve svých představách jsem s ním prožíval radost, úspěch, lásku, dvorské intriky, faleš, nepochopení a předčasný konec. Při poslechu Císařského valčíku Johanna Strausse jsem se svou ženou protančil celou noc. "Viděl" jsem stovkami světel ozářený velký sál, ženy v dlouhých róbách, načesané a rozesmáté, muži ve fraku, na pódiu les smyčců a kapelník svým kouzelným proutkem zvolňuje tempo, aby v zápětí přidal a tančící se podle rytmu vznášeli jak andělé na nebesích.

Je mi dobře.

"Vidím" zelenou trávu, měsíc v úplňku, žlutá housátka, zlatý déšť, moji rodinu, laskavé lidi a potichu si broukám Bílé Vánoce:

Já sním o Vánocích bílých,

Vánocích, jaké z dětství znám,

zněly zvonky sání a každé přání

v ten den splnilo se nám.

Řekněte sami, nebyl můj život laskavá pohádka.

ZELENÁ JE TRÁVA

Tráva je zelená, nebe je modré,

měsíc je srpeček, když je ho půl.

takhle to vidíme, důvěrně známe,

všichni co nemusí mít bílou hůl.

To bílé znamení a tmavé brýle

nosí ti, jímž život nedopřál zrak.

Oči nic nevidí, strnule hledí

a svět jim zahalil šedivý mrak.

Žijí v svých představách. Mají je vůbec?

Dává jim vnitřní zrak nějaký tvar,

když ve svém životě žili jen v temnu,

mají jen bílou hůl, danajský dar?

A přec to nevzdali. Bůh jim dal život.

A ten, kdo život má, musí ho žít.

Nezměrným úsilím dosáhli toho,

aby jim za to stál, aby byl žit.

A ještě přináší štěstí a lásku, tomu,

kdo pro ně má pochopení.

Láska a štěstí je samotný život

Bez nich je život jen utrpení.

Slepec nic nevidí, ťuká svou holí,

přesto jde bezpečně životem dál.

A mnohý živoucí v životě ani

na špičku nosu se nepodíval.



ukázky z knihy spisovatele Jindřicha Malšínského MANŽELSKÉ KOTRMELCE

LÁSKA KVETE V KAŽDÉM VĚKU

SÓKRATES - řecký filozof 469 - 399 př.n l. Ideálním manželství má dva předpoklady. Muž musí být hluchý, žena slepá.

Seděli mlčky na gauči, ona dřímala a on v domnění, že ho něco zaujme, se snažil přepínat televizní programy.

Marnost nad marnost. 

                  "Vstávej, matko, den je za námi, a o to blíž do hrobu."
 

"Už jedenáctá odbila, Maruško, ......"

V posteli ji políbil na čelo, otočil se na bok a zanedlouho bylo slyšet hlasité oddechování vystřídané nepříjemnými zvuky chrápání.

"Ládínku, nezapomněl jsi nám dát prášky?" Přerušila ho žena, zrovna když se nadechoval. Spáč se rozkašlal, a snažil se potmě nahmatat na nočním stolku dózu s léky. Prášky s krabičkou skončily na zemi se slovy manžela: "Podívej se, co jsi udělala!"

Ti dva spolu žijí už šedesát let. Diamantovou svatbu oslavili v cukrárně. Ona si dala laskonku a punčák s kakaem, on si koupil noviny. Při čtení jen kroutil hlavou, ona v tichosti přemýšlela, jestli při odchodu zhasla v koupelně.

Děti neměli. Po svatbě se snažili ve svých představách o hvězdnou kariéru, ve čtyřiceti dosáhli vrcholu svého pracovního postupu, který se nelišil od jejich nástupu do zaměstnání. A tak si pořídili za větší peníz amazonského papouška, kterého brzy pro stále opakovaná neslušná slova vrátili prodejně se značnou finanční ztrátou.

Oba manželé byli vystudovaní historici a jejich představy o budoucí práci se značně lišily od skutečnosti. Psát pravdu bylo v té době odvážné, někdy i nebezpečné a tak věnovali celý život překládáním archiválií z jednoho místa na jiné. Těšili se, až v seniorském věku se budou moci věnovat svým koníčkům, historii a vědecké práci. Místo toho se dívali na nekonečné seriály, ve kterých se herci střídají na úkor děje podle toho, kde jim víc zaplatí.

Maruška luštila křížovky, někdy spolu hráli pexeso, její manžel se díval na sport, aniž by věděl, kdo s kým hraje. Tuto bohulibou činnost střídaly mnohahodinové diskuse v parlamentu se spoustou hádek, osočování a nadávek. Pokud jim došel dech a nápad začali používat prstomluvu.

Stařenka právě vařila vietnamskou polévku a jako druhé jídlo párek s bramborovou kaší, když na ni stařec hlasitě zavolal: "Maruško, pojď se rychle podívat! Tady ten u mikrofonu je největší sprosťák. Po něm se jednou budou jmenovat ve městě ulice."

"Že ti není stydno, dívat se na takového hanbáře!!" Odpověděla žena a utřela si ruce do zástěry.

"Už jsem ti říkal, že ženy přestaly nosit podprsenky?" Změnil téma muž v domnění, že něco pikantního manželku zaujme víc než dlouholetý poslanec u řečnického pultíku..

"Fuj tajbl!" Odplivla si stařenka a ještě v posteli to jednu opakovala.

Muž ji pohladil po hustých rozpuštěných šedinách a jemně políbil na čelo.

"Ale stejně se mi to líbí" Pomyslel si a nahlas dodal: "Někdy je lepší nevidět a neslyšet, Maruško. To platí nejen v manželství, ale všude, kam se podíváš."

"Prožili jsme krásný život, Ládínku, viď?"

"Máš pravdu, Maruško, jako vždy. Nikdy jsem nepochyboval, že by mohl být bez tebe lepší."


TOHO HŇUPA SI NEBER

Nebýt mužů, tak by bylo každé manželství ideální pár

S matkou mé budoucí ženy jsem se seznámil až před svatebním obřadem. O tchyních jsem neměl dobré mínění snad pro jejich vizitku, Kdekdo o nich vyprávěl, že tchyně a uzený jsou nejlepší studený. Jde o suchý humor, který jen lehce polechtá bránici, ale opakuje se z generace na generaci. Vzpomínám, že při studiích jsme navazovali s některými dívkami hovor, za který se dnes, po letech, upřímně stydím:

Slečno, nešla byste na kávu?

Ráda.

Tak jděte.

S Jitkou jsem se seznámil na maturitním plese, kam jsem byl pozván mým spolužákem, jejím třídním profesorem. Líbila se mi a tak jsme spolu tancovali až do samotného konce. Začali jsme spolu chodit a po roce jsme uvažovali, že své životy spojíme v jeden, na místní radnici.

Když jsem se ptal na její rodiče, dověděl jsem se, že otec zemřel, matka je finančně zabezpečená a užívá si života plnými doušky. Od sňatku ji odrazovala slovy: Nebýt mužů, tak by bylo manželství ideální pár. Každý muž je hňup a ten tvůj není výjimkou.

Na svatbě byla nejkrásnější po mé ženě její matka, moje budoucí tchyně. Možná, že byla ještě krásnější. Na hlavě moderní široký klobouk, sukni na svůj věk možná trochu víc nad kolena, s tajuplným úsměvem, který mi připomínal Monu Lisu, slavný obraz Leonarda da Vinci.

....Manželka byla o několik let mladší než já, a v dnešní době kupodivu ještě panna. Do manželství toho moc neuměla, ale její matka, vdova po řediteli velkého podniku, ji při častých návštěvách všemu naučila. Byla u nás pečená vařená a mile se na mě usmívala. Vždycky s sebou přinesla zákusek ke kávě a někdy jsme vypili i láhev sektu.

Na výlety jsme jezdili jejím autem, protože naše se jí nezdálo dost reprezentativní. Jednou na Kleti si podvrkla kotník a nezbylo nic jiného než ji vzít do náruče a odnést na parkoviště. Cítil jsem, jak jí buší srdce, teplo jejího těla, a pohled do nedopnuté halenky mě nenechal na pokoji. Při vystupování z auta mě políbila na tvář a druhý den nás pozvala na večeři. Při placení účtu se mě protočily panenky, stejně jako když jsem na Vánoce od ní dostal elektrický holicí strojek špičkové kvality. Největším překvapením pro nás byl poukaz na týdenní rekreaci pro tři osoby v Jeseníku. Cestou mě nabídla bonbon a tykání. Po ubytování v luxusním apartmánu vycházela z koupelny jen zahalená v ručníku, a s našpulenými rty na mě prstíky zamávala.

Jituška pracovala na směny a v lichém týdnu než přišla z odpolední domů, požádala mě její matka o pomoc při nákupu. Říkala, že by chtěla obměnit šatník a kdo jiný by jí mohl poradit než zralý muž. V prodejně se spodním prádlem si vybrala několik podprsenek a s úsměvem zmizela za závěsem kabinky. S kabelkou, kloboučkem a dámským sáčkem přehozeným přes ruku jsem čekal, co bude dál. Konečně odkryla část závěsu a ukazováčkem mě pozvala k sobě jako módního poradce. Stála tam v decentních kalhotkách a v podprsence tělové barvy, která toho moc nezakrývala.

"Tak co tomu říkáš?" Než jsem stačil odpovědět, otočila se ke mně zády, svlékla ramínka a oblékla si druhou, lehce narůžovělou.

"Jsi krásná...." Víc jsem nemusel mluvit. To, co následovalo, bylo v její réžii.

Jednou našla moje žena ve své posteli její kalhotky. Tchyně to taktně vyřešila slovy: "Neříkala jsem ti, že každý chlap je hňup a ten tvůj není výjimkou. S tím se musíš, děvenko, smířit. Pamatuj si, že nebýt mužů, tak by bylo každé manželství ideální."