Jindřich Malšínský



Narozen 22.února 1932 v Hradci Králové.

Původním jménem Jindřich R. F. Červíček. Narodil se v rodině vojenského hudebníka Jaroslava Červíčka, nejmladšího syna principála známé české kočovné divadelní společnosti doby obrozenecké Ondřeje Červíčka, který hrával divadlo s Josefem Kajetánem Tylem.

Celý život působil jako učitel na Českokrumlovsku, v posledních dvaceti letech ve funkci ředitele školy v Horní Plané.

V roce 1977 byl vyznamenán ministrem kultury ČSR titulem "Vzorný pracovník kultury" a v roce

2012 byl přijat do Obce spisovatelů České republiky. Je členem klubu jihočeských spisovatelů.


Ukázka z knihy

ZPACKANÉ REPORTÁŽE ANEB STŘEPY ZRCADLA DOBY

ECHOES OF THE MUSIC HALL

Seděli jsme na nádraží, choulili se do kabátu s vyhrnutým límcem a dýchali teplý vzduch do vzniklé škvíry v domnění, že se alespoň trochu zahřejeme. Mohli jsme jít do čekárny, kde dohasínal oheň v bubínku, který patrně pamatoval mocnáře, a otvorem polovypadlého, zadrátovaného kolena roury unikal dým. V tmavé, neútulné místnosti s lavicemi a několika židlemi u stolku bylo nedýchatelno a oknem na nástupiště spatřit přijíždějící vlak bylo nad lidské možnosti. Cestující vybíhali ven, když slyšeli hluk posunovaných vagónů na slepé koleji nebo projíždějící drezínu. Vlak měl zpoždění a tak jsme raději vstali, podupávali na místě, potom se rychlým krokem předháněli, kdo dojde na konec nástupiště a zpět. Bylo nám sedmnáct, sladkých sedmnáct!

Za rok nás čekala maturita na jindřichohradeckém gymnáziu a teď jsme promrzlí čekali na vlak do Českých Budějovic.

Padesátá léta minulého století byla bezbarvá, spíš jednobarevná, šedivá...... Šedivé domy, nevýrazné oblečení a bezbarvé myšlení. Mnohdy se myslet nevyplácelo a mluvit se sousedem bylo nejlepší jen o počasí.

Žili jsme v době odlišně naprogramované našemu mládí a toužili po zakázaném a zapovězeném ovoci. Místo písniček pro radost jsme pokukovali po džezu a swingu, poslouchali místy poškozené gramofonové desky s Louis Armstrongem, Duke Elingtonem a do nekonečna obehrávali In the mood Glenna Millera.

V septimě se nám podařilo sestavit skupinu muzikantů hrajících na trubky, saxofon, pozoun a bicí, a v suterénu školní budovy jsme zkoušeli skladby našeho srdce. Vedení školy zpočátku nemělo pochopení pro tento druh hudby, ale nechalo se přesvědčit naším účinkováním na májových oslavách, komunistických výročních schůzích a při předávání rudých praporů na celopodnikových shromážděních pracujících, kdy si přítomní s chutí zazpívali Už troubějí na horách jeleni.

Vystupovali jsme pod záštitou SČM a v okresním kole Soutěže tvořivosti mládeže postoupili do krajského kola.

A tak teď sedíme v modrých košilích ve vlaku, beze slova sledujeme známé stanice z doby, kdy jsme denně jezdili do gymnázia v Soběslavi. Děbolín, Kardašova Řečice, Doňov, Veselí Mezimostí.... Čím jsme se blížili k cíli, tím jsme byli nervóznější.

Konečně České Budějovice. Vystupovat!

V "Budějicích" nikdo z nás dosud nebyl. Z posledního nástupiště jsme procházeli dlouhou chodbou a prostorným vestibulem před nádraží. Rozhlíželi jsme se kudy kam a při přecházení jsme se drželi pohromadě, protože, jak jsme slýchávali, v jednotě je síla. Naproti hotel, na rohu druhý a po sto metrech další. V ulici bez konce jsme prohlíželi ve výkladech vystavené zboží, zastavili se u prodejen s elektrickými spotřebiči, fotoaparáty, jabloneckou bižutérií, před zlatnictvím, u prodejny s květinami, porcelánu, u výlohy řeznictví a uzenářství s atrapami párků, jitrniček a ovárkem s křenem. Konečně restaurace a křižovatka. Pamatovali jsme si, že na křižovatce se musíme dát vpravo. Šedá ulice, vlevo park s lavičkami, vpravo oprýskaná budova. Tmavou chodbou a chudě osvětleným schodištěm jsme vešli do prostorného sálu.

"Tak vás vítáme, soudruzi!" Zaštěbetala svazačka s tmavými rovnými vlasy a mile se na nás usmála

"Udělejte si pohodlí a vyčkejte, až vás zavolám. Zatím čest!" Po půlhodince jsme nastoupili na podium, připravili pulty podomácku vyrobené s namalovanou lyrou a zlatými písmeny GVN - gymnázium Vítězslava Nováka. První skladba vyvolala u pětičlenné poroty pochvalné uznání v podobě vzájemných úsměvných pohledů. Zahráli jsme ruskou baladickou píseň Večerní zvon a poté Brigádnickou polku. Na všech členech poroty bylo vidět, jak by si s chutí zatančili. Nebylo pochyb, že vítězství bude naše.

Chyba lávky!

Naším mistrovským kouskem, nebo jak my muzikanti říkáme majstrštykem, byla skladba Jaroslava Ježka Echoes of the music hall. V+W a Ježek. Osvobozené divadlo! Tady určitě zabodujeme! Předpokládané vítězství se však nekonalo.

Anglický název skladby, ječení saxofonů a žesťových nástrojů nebylo to pravé ořechové pro naši svazačku. Modrá košile s rovnými vlasy bez ohledu na ostatní přísedící naše vystoupení vyhodnotila po svém, že by pes kůrku od nás nechtěl.

"Soudruzi, poslední vaše skladba byla výsměchem našemu pracujícímu lidu. Nemohu vám říct nic jiného, než že jste mě zklamali. Na shledanou. Čest!"

Naše zklamání jsme si vynahradili prohlídkou Českých Budějovic. Na náměstí, které nám kdekdo závidí, jsme se u sousoší Samsona a Dalily laciným fotoaparátem zvěčnili a žal si osladili na rohu v mléčném baru.

Přestože jsme nepřekročili bludný kámen, na zpáteční cestě jsme zabloudili. Zato jsme viděli empírovou budovu Jihočeského divadla a Malši s párem labutí a několika labuťátky.

Pomysleli jsme si, jestli pro tu modrou košili existují jiné hodnoty než politické školení, Smugljanka a proletariát.

VIVAT MUSICA, VIVAT ČESKÉ BUDĚJOVICE. 

UKÁZKA Z KNIHY  CITÁTY

BLÁHOVÝ JE TEN, KDO SE DOMNÍVÁ, ŽE SVĚT JE MOŽNÝ ZMĚNIT K LEPŠÍMU. NEJVĚTŠÍ PŘEKÁŽKOU BÝVAJÍ LIDÉ.

HLUPÁK JE NENAPRAVITELNÝ PRO JEHO ODPOR KE VŠEMU, NA CO NEPŘIJDE SÁM.

CHYTROST NEDÁVEJ NA ODIV. TA SE POZNÁ Z TVÝCH ČINŮ.

ČTENÍM KUCHAŘSKÉ KNIHY HLADOVÉHO NENASYTÍŠ.

MÍR MUSÍME UHÁJIT VŠEMI DOSTUPNÝMI PROSTŘEDKY, VÁLKY NEVYJÍMAJE. /?/

O TOM, JAKÝ BYL DOBRÝ ČLOVĚK, SE DOVĚDĚL AŽ V KREMATORIU.

OPLÝVAL HUMOREM. JEDINÝ KDO SE SMÁL, BYL ON SÁM.

KDYŽ NAŠEL CÍL SVÉHO ŽIVOTA, ZJISTI, ŽE SE DO NĚJ NIKDY NESTREFIL.

SAMOCHVÁLA NEVONÍ, ALE ZAS TAK MOC NEZAPÁCHÁ.

MLÁDÍ BOŘÍ MOSTY, ALE POSTAVIT JE NEUMÍ.

NEDBEJ NA SLADKÉ ŘEČI. ZA ROHEM BY OD TEBE PES KŮRKU NEVZAL.

CHODILA SPÁT SE SLEPICEMI. I KDYŽ VAJÍČKA NESNÁŠELA, VYSLEPIČILA I TO, CO NEVĚDĚLA.

MLADÍ LIDÉ SKÁČOU PŘES KALUŽE, STAŘÍ JE OBCHÁZEJÍ.

OHÝBAL SE CELÝ ŽIVOT, TAKŽE STÁŘÍ HO NEPŘEKVAPILO.

ZÁVIST JE FORMA CHVÁLY A ZÁROVEŇ KONEC PŘÁTELSTVÍ.

CHTÍT UČINIT Z CHUDÝCH BOHATÉ JE STEJNĚ NESMYSLNÉ JAKO NOSIT VODU V ŘEŠETU.

SVĚDOMÍ JE INVENTURA ŽIVOTNÍCH NEPRAVOSTÍ, CHYB A OMYLŮ, KTERÉ SE ČLOVĚK SNAŽÍ V KRITICKÝCH SITUACÍCH NAPRAVIT OMLUVOU NEBO SVÉST NA DRUHÉHO.

OPTIMISTA TANCUJE, I KDYŽ HUDBA PŘESTALA HRÁT.

ŠTĚSTÍ SI SEDNE I NA VOLA. NEVÍM, PROČ ZROVNA JÁ BYCH MĚL BÝT VÝJIMKOU.

Jindřich Malšínský, A. J. Kolář

Z knihy A - FÓR - ISMY

Studovala na servírku,
chtěla se mít líp.
Koupila si silikony
stala se z ní VIP.

Východ, západ, sever, jih
všude metanol a líh.
Do každé nohy jednu
Už chystají ti bednu

Madam, já bych chtěl strašně rád
koupit si u vás doktorát.
Moment, nakouknu do diáře.
Sorry, už mám jen bakaláře.

Když vězňové na Pankráci,
skandovali, že chtěj práci,
tak bachaře Čepka 
klepla z toho Pepka.

V Dubí neoděná víla
koupila si koks.
Časem dítě porodila,
šups s ním v baby-box.

Když máš na tričku "fuck," 
nediv se, dívko pak,
že zatáhnou tě do křoví,
tam tvému přání vyhoví.

Kožich odložila v autě,
zopákla si nadávky,
zlatý prsten stáhla s prstu.
Šla na pracák pro dávky.

Zařadili mě do zvláštní školy
a dostal jsem dvojku z chování.
Jen se uč, synku,
já věděl, že máš nadání.

Reklamami do nás buší
jako hluchý do vrat.
Má to jen jediný účel:
Co nejvíc nás obrat.

Kdysi tu byly brambory,
a těm nebylo rovno.
Teď jsou jenom ty z dovozu
a ty stojí za starou belu.

Ukázka z románu PRINCIPÁL. 

RODINNÁ SÁGA O HERECKÉ KOČOVNÉ SPOLEČNOSTI ONDŘEJE ČERVÍČKA

ONDŘEJ /ANDREAS/ ČERVÍČEK
SE NARODIL 16. ČERVNA 1844 V PRAZE
A ZEMŘEL 16. ÚNORA 1928 V BAVOROVĚ

Tento román je založený na biografické a historické pravdě a je dokreslený fantazií spisovatele, vnuka Ondřeje Červíčka.

NÁPIS NA HROBĚ ONDŘEJE ČERVÍČKA V BAVOROVĚ

JEST VAVŘÍN TVOJÍ PODUŠKOU,
JENŽ PROVÁZEL TĚ CESTOU TRNITOU: 
NECHŤ SLAVNĚ DÁ TI SPÁTI, NEŽIL´S MARNĚ PRO VLAST MÁTI.

O Vánocích zašel vinšovat všechno nejlepší pan Tyl a opět se nemohl vynadívat na Josefínku, která ho pohostila čajem a do zlata upečenou vánočkou s rozinkami a mandlemi "Stanislave, taky jsem tě přišel požádat o pomoc. Napsal jsem hru, kterou budeme začátkem roku hrát na Malé Straně v našem divadle U Kajetánů, ale na poslední chvíli onemocněl představitel dětské role Jeníka. Vzpomněl jsem si na dětské představení, kde malý Ondřej usedavě plakal, a přál si být hercem. Dělal to tak přesvědčivě, že jsme tápali, jestli nebrečí skutečně. Je tam dost textu, ale myslím si, že to spolu zvládnete." Maminka zavolala synka a pan Tyl mu sdělil, že má pro něj roli ve skutečném divadle a jestli by chtěl s ním hrát. "Musel by ses naučit text přes Vánoce. Premiéra je v polovině ledna. Co tomu říkáš?" "Pane Tyl, to já se naučím," podali si ruku, a tím byla smlouva zpečetěna. Po Vánocích byla zkouška a až na drobné připomínky byl Tyl, který hrál hlavní postavu vdovce, spokojen. Také odpolední generálka v den premiéry dopadla dobře, všichni herci při večerním představení hráli přirozeně, bez nervozity a závěrečný potlesk nebral konce. Když Tyl přivedl s sebou nejmladšího herce, diváci volali bravo a malý Ondřej se nestačil hluboko uklánět. V šatně na svého synka čekali rodiče a pan Tyl pohladil chlapce po vlasech a pochvalou věru nešetřil: "Z toho kluka bude jednou herec, že se budeme všichni divit. On to herectví má v krvi."

Tyl byl v té době známou pražskou osobností. Organizoval různé kulturní akce, vydával noviny, psal divadelní hry, které se úspěšně hrály většinou při odpoledních představeních ve Stavovském divadle, kde byl z pověření vedení divadla dramaturgem a režisérem. V roce 1848 byl členem Svatováclavského výboru a Slovanského sjezdu, a dokonce se stal poslancem říšského sněmu. Na jeho politickou angažovanost úřady nezapomněly a po nástupu Bachova absolutismu byla Stavovskému divadlu odmítnuta státní finanční podpora. Vedení nezbývalo nic jiného než rozpustit český soubor. Nic nebylo plané, že protagonista souboru obdržel cenu Matice české za literaturu a byl miláčkem celého národa. Také jeho rodinný život nebyl růžový. S mladší sestrou své manželky zplodil další dvě děti, narůstaly dluhy a celková neutěšená situace ho přiměla opustit Prahu a začít se živit jako kočovný herec. Ondřej Tyla miloval. Čekal, kdy se u nich zastaví a on bude tiše naslouchat jejich povídání o divadle, o hercích, jakou hru napsal a jestli náhodou tam nebude nějaká menší role pro něho. Najednou ho přestaly zajímat loutky z Košetic, ve svých představách žil ve světě opravdových herců, masek, líčidel, paruk, vůní, světel a krásných kulis. Procházel se po jevišti po boku pana Kajetána, sledoval každé jeho slovo, oči, gesta, mimiku a pohyby a byl připraven mu hlasitě a zřetelně odpovídat tak, jak to jeho role vyžaduje. "Tatínku, co je s panem Tylem," zeptal se otce a byl překvapen jeho odpovědí. Milovaný herec musel odejít k nějaké kočovné divadelní společnosti, protože by v Praze neuživil početnou rodinu. Od té doby jakoby se země s ním propadla. Při návštěvě nevlastního bratra mezi řečí vyslechl, co se na Žofíně od básníka Filípka dověděl. Tyl získal divadelní koncesi, založil menší českou společnost, ale na zásah úřadů ji musel rozpustit. Teď je snad v Klatovech u německého divadelního ředitele Kullase. Ondřej si umínil jet za Kajetánem, prosil otce a bratra Stanislava, ale ti o tom nechtěli ani slyšet. Do školy chodil jako bez duše, až se matka obávala, jestli mu něco není. Teprve, když se jí svěřil, co ho trápí, napsala do Košetic. Otec odpověděl, že do měsíce určitě do Prahy pojede, a pak se uvidí. Skutečně za měsíc přijel, a protože se nemohl dívat na smutný pohled svého vnuka, svolil. Vyjeli, když se rozednívalo. Cesta na žebřiňáku v košatině s plachtou a na dřevěných lavicích nebyla pohodlná a Ondřej se otce po hodině jízdy dotazoval, jestli už tem budou. Přesto, že byli zahaleni do houní, s šálou ovinutou dvakrát kolem krku a s beranicí na hlavě, třásli se zimou a drkotali zuby. Kolem deváté se oteplilo a děda zastavil v zájezdní hospodě, aby se protáhli, zahřáli horkým čajem a nabrali sílu k dalšímu kodrcání. V poledne si dali polévku s rohlíkem, děda napojil koně, nasypal obroku a pokračovali cestou necestou směr Klatovy. Přenocovali v Rožmitále, ale to už se Ondřej raději na nic neptal. Uvědomil si, že Klatovy nejsou za humny a nedá se nic dělat. Musí vydržet, i když ho bolel zadek a celé tělo. Ráno se spustil lijavec, blesky křižovaly oblohou a naši cestovatelé se opět zahalili do přikrývek. Do Klatov dorazili odpoledne. Na otázku, kde najdou ředitele divadla Kullase dostali od ženy s větrem kymácejícím se deštníkem neochotnou odpověď: "U kostela první ulice vpravo, ale jestli mu nesete nějaké špatné zprávy, tak se obraťte a jeďte, odkud jste přijeli." "My jsme poslové jedině dobrých zpráv," zavolal za ženou vyhýbající se kalužim kočí. Moc jim to však platné nebylo. Kullase, Tyla, několik uplakaných hereček a rozzlobených herců našli ve skladě, kde bylo dusno od kouře z cigaret a sálajících kamínek s propáleným plechem. Tyl se objal se Stanislavem a představil malého Ondřeje jako svého kolegu a budoucího nadaného herce. Další zprávy jim vyrazily dech. Tylovi bylo místodržitelstvím zakázáno provozovat divadelní představení a majiteli koncese řediteli Kullasovi pohroženo odejmutím koncese, jestliže neuposlechne, Ondřej se jen díval, a přestože nechápal co se děje, poznal, že je konec všem nadějím hrát divadlo po boku milovaného Tyla a usedavě se rozplakal.

Na zpáteční cestě je provázel déšť, zima a špatná nálada. Při večeři nepadlo jediné slovo a tak se raději odebrali se svými myšlenkami, na které neznali a možná ani nechtěli znát odpověď, na lůžko. Co bude s panem Tylem? Bůhví.

Praha byla vylidněná, kdo nemusel, nevystrčil paty z tepla domova. Odpoledne se sešli učitelé a několik přátel ze Žofína, básníci a herci u Stanislava. Po vyslechnutí zpráv se rozcházeli s vidinou špatného konce úspěšně se rozvíjejícího českého divadla.


DŽONY A SUNFLOWER

Džonovi je osmnáct, Emma Nancy Röschl, řečená Sunny je o rok mladší.

"Vole, tak ty si v tom? To mi nepovídej. To si nemohla dávat pozor?"
"Já? Hráblo ti nebo co? Snad ty si měl dávat pozor. To bylo furt, neboj se, neboj se a teď to máš."
"Brala sis ty ženský prášky?"
"Brala, ale zrovna sem zapomněla. Copak sem si mohla myslet,
že hned .....tó ?"                       "Co, tó?"                                                                                                                                                 "No, že to vemeš tak hopem. Mohli sme se jenom, tó...."                                                               "Co, tó?"

"No, však víš. Jenom líbat a tó,.... jenom osahávat."
"Hele, řeklas to mámě?"
"Nó, řekla."
"A co vona?"
"Vona řekla, že seš debil a já kráva."
"A co dál?"
"Co co dál? Už nic, jen pořád nadávala."
"Sunny, ty vole, co budeme dělat?"
"Já nevím, Džony, asi pudu na....tó.... No na přerušení."
"To je nápad. Já věděl, že si hlavička. Seš ještě pod čarou, tak nou problem. Jenom tam neříkej, že sem ti to udělal já. Měl bych z toho doma průser."
"A co jim tam mám jako říct?"
"No, řekni, že ti to udělal nějakej cvok, že furt na tě naléhal, a když si jako nechtěla, tak tě jako znásilnil. Dáš si čouda?"
"A víš, že jó, když jsme to tak dobře vymysleli.

...

"Čau lásko!" zaskřehotal Džony přeskakujícím hlasem melodii jen málo podobnou někdejšímu hitu.
"Čau Honzíku!"
"Džony, dycinky Džony, už od doby, kdy jsem rozumu nabral."

"No, vidíš a já bláhová sem si myslela, že si ještě rozumu nepobral, a tak že si pořád u mě Honzík. Řekl bys mi laskavě, co máš v úmyslu?"
"Jak na tě hledím, tak vidím, že bych moh s tebou jako chodit."
"Tak to hledíš špatně. Ono to snad taky trochu záleží na mně."
"No, tak já ti to řeknu jinak a na rovinu. Kerá holka se líbí mně, tak tý se líbím zase já a na to můžeš vzít třeba jed."
"A nejsi tak trochu domýšlivej?"
"No nic, popojedeme. Nešla by sis večer se mnou hejbnout hýžděma?" /Kruci, to se sám sobě obdivuju, kde jsem přišel na ten výraz./
"A víš, že nešla. Sotva ti otrnulo se Sunny, tak jedeš po mně."
"Jak se Sunny? Tak tomu jako nerozumím."
"Slyšela jsem, žes ji otěhotněl."
"Prosím tě, kdes na to jako přišla. Kecy v kleci.. Snad bys nedala na řeči nějakejch pitomců."
"No, já nevím, na každým šprochu je pravdy trochu."
"Seš nějaká bledá a jak na tebe koukám, tak nemáš zrovna nejlepší náladu. Chybí ti to... no ta euforie. Já ti poradím, co tě vzpamatuje. Koupil jsem od kámoše trávu, ta není tak drahá jako bahno a má to skoro stejný účinky."
"Tak to jsi uhod."
"No, já tě nutit nebudu, ale koukám, že bys potřebovala pořádnýho chlapa jako sůl."
"Nech si ty blbý řeči pro někoho jinýho. A já jak na tě koukám, tak smrdíš korunou, potem a pivem."
"Tak to jsem jako neslyšel."
"Podívej, Jeníku, ty se celý dny flákáš, spíš do deseti, chodíš si klíďo píďo pro podporu a já od samýho rána jsem na nohou za pultem, musím se usmívat na lidi, i když mi třeba do smíchu není, a tak se laskavě obrať na jinou světovou stranu. Hodně úspěchu a baj, baj,... Džony."

...

"Čau krásko!"
"Kam kráčíš, nebo jak my víceméně inteligenti říkáme, kady tě tvé spanilé nožky nesou?"
"Jen tak, bloumám ulicema a nemám do čeho píchnout. Za chvíli musím na pracák a pak pro nějaký many."
"To máme stejnou cestu. Tak ty nemáš do čeho píchnout, tak to já zase nemám s pícháním problém. Stačí říct a jde se na to."
"Nech si ty blbý řeči. Já jsem slyšela, jak jsi dopad s tím tvým pícháním se Sunny."
"Podívej, Markéto, tak to co říkáš, se mě vůbec netýká."
"Jak jsem slyšela, tak prodávám, nic víc a nic míň."
"Lidi toho nakecaj, protože nemaj nic kloudnýho na práci. Ještě máme čas, můžeme si jít někam zahulit a drobet se přitisknout, co ty na to?"
"Heleď, dej ty svoje špinavý pracky pryč nebo ti je urazím."
"Tak takovýhle řeči nemám rád!"
"Já taky ne, tak se měj Džony. Támhle na rohu na mě čeká Franky. Tak mu rači uhni z cesty, nebo to s tebou špatně dopadne."

...

"Čau Lucy!"
"Tebe už sem neviděl, ale za to sem slyšel, žes byla na přerušení."
"Byla, nebyla, to je snad moje věc, né?"
"Nó, dyť nemusí bejt hned tak zle. Dáš si džointa?"
"No... a víš, že bych si dala. Nemáš něco lepšího?"
"Kde bych na to vzal. My, chudý, co sme na podpoře, tak máme jen na to konopí. Víš vůbec, co stojí takovej herák nebo to elesdé? To bych musel krást."
"A nekradeš? Tak to jsi pěkně pozadu."
"Zatím ne, prozatím mně stačí, co si vydělám na podpoře, nějaký ty drobný mi podstrčí máma, aby fotřík nevěděl, ale nevím, nevím, všechno přitvrdilo a někerý za to chtěj nekřesťanský prachy. Nepudem si hejbnout zadkem?" /Škoda, že jsem na to krásný cizí slovo zapomněl, to by určitě zabodovalo./
"S tebou rozhodně ne, to bych mohla leda přijít k úrazu jako Sunny."
"Snad bys tomu nevěřila. Dyť mě přece znáš, ne?"
"No právě, proto! Tak na to rychle zapomeň! Slyšel si o Kate?"
"To je ta tlustá, co si píchala a měla bohatýho taťuldu? Tak povídej, sem jedno velký ucho."
"Tak ta si píchla toho nějak víc a svalila se přímo k zemi jako podťatá a museli ji odvézt."
"Pitomá! Normální člověk, jako třeba ty nebo já, tak ví, kdy má dost a kdy má přestat."
"Jeden ví, druhý ne, tak já už si radši nedám. Čau, musím už jít, mám za chvíli schůzku s takovým džentlmenem v saku a kravátce a vypadá, že má prachy a ne děravou kapsu jako ty."

"Podívej se, kolik je už hodin. Kdes byl tak dlouho, máma už měla o tebe strach."
"Kde sem byl, v knihovně, taťuldo."
"Dělej si prču z někoho jinýho a neříkej mi taťuldo. Měl by sis konečně najít nějakou práci, přece se nebudeš pořád takhle flákat, chodit na pracák a žít z podpory. Tak tohle za našich mladejch let nebejvalo. To jsme museli i o sobotách chodit do práce a přispívat mámě na stravu."
"Kde žiješ, tatíku? Dneska je jiná doba, jiný myšlení, sme jiná generace. Nežijeme tak, jako vy před sto lety."
"Jiná generace! Já tomu říkám, že jste povaleči, lemplové, nemakačenkové a nefachčenkové. Prostě se vám nechce dělat."
"Tatínku, vy ste do práce museli chodit, i když ste se tam často nepřetrhli, dnes v jednadvacátém století práce není a tak nezbývá nic jinýho, než ty sociální dávky. Na tom my dva nic nezměníme."
"Měl by ses víc snažit."
"Ale já se snažím, zejtra po ránu jdu na úřad a prej po nějakej čas budeme muset uklízet ulice nebo co."
"Uklízet ulice? Seš vyučenej, máš řemeslo a říká se, že řemeslo má zlatý dno."
"To se možná říkalo za vás, ale dnes je jiná doba. Pořádný řemeslo tě neuživí."
"Máš nějak moc řečí, cos přišel z tý knihovny. Jdu spát, ráno musím vstávat do práce. Tak dobrou."
"Brou a ať se ti zdají krásný sny."

...
"Jak se jmenujete?"
"Džony, totiž Jan Svoboda."
"Tak, pane Svoboda, vy už jste nějak dlouho bez práce, pořád to, co vám nabízíme, odmítáte, s vámi to je opravdu těžký. Kde má na to stát brát peníze, je celosvětová hospodářská krize..."
"Tak to já vám neporadím, já sem si to nevymyslel. Já bych rád pracoval, ale že pro mě práce není, tak za to opravdu, ale opravdu nemůžu. Prostě je velká nezaměstnanost a z toho důvodu jsou i nezaměstnaní."
"Máme tady dnes pro vás práci na nádraží dělat posunovače."
"S tím mi dejte pokoj, ještě aby mě přejela lokomotiva!"
"A pak je tady ještě místo lešenáře."
"Tak s tím nechci mít nic společnýho. Ve výškách se mi točí hlava, spadnu z lešení a vy to budete mít na svědomí."
"A co takhle dělat přidavače u zedníků na stavbě nákupního střediska?"
"Vy si ze mě děláte dneska vyloženě prču. Dyť se na mě podívejte. Můžu s touhle vyzáblou postavou vozit cihly? To bych do tejdne byl úplně voddělanej, musel bych na nemocenskou a bylo by to prašť jako uhoď." "A co takhle........?"

LASKAVÉ POHÁDKY Z 21. STOLETÍ Ukázka z připravované knihy Jindřicha Malšínského

Verše A. J. Koláře

ZELENÁ JE TRÁVA

Pro vás, vážení, je samozřejmé, že tráva je zelená, Vánoce jsou bílé, zlatý déšť je žlutý, ve dne je vidět a v noci je tma. Já jsem od narození nevidomý. Přesto vím, že tráva je zelená a v noci je tma, obloha za jasného počasí je světle modrá a měsíc je žlutý kotouč na temné obloze poseté hvězdami. Celý můj život je pohádka, skutečnost ovinutá fantazií. "Vidím" trávu, vím, že je zelená, ale nemohu přesně říct, jestli to co vidím je opravdu zelené. Představuji si měsíc, hvězdy, světlo a tmu ale s určitostí vím jen, jak vypadá tma. Slyším hlas ženy, pro mne je to jistojistě mladá krasavice. Poslouchám dál a záhy se dovídám, že chodila do školy za druhé světové války.

V lázních jsem sdílel pokoj s člověkem, který se stal mým přítelem. Dodnes si píšeme, naše rodiny se přátelí a dovolené trávíme společně doma i u moře. Svého vzácného kamaráda "vidím" jako tmavovlasého, štíhlého elegána mého věku, sportovně vyhlížejícího, s upřímnýma modrýma očima a laskavým úsměvem. Nikdy jsem se nepídíl po tom, jestli mé vidění, má představa, odpovídá skutečnosti a ani to vědět nechci. Rozhodně vím, že je vzdělaný, upřímný, veselý, skromný a nikdy se nepřetvařuje. Na to, my nevidomí, máme čich. O co jsme byli ošizeni, to nám nahradil šestý smysl, který včas potvrdí nebo vyvrátí naše první pocity, které mohou být ukvapené rychlým úsudkem. Život mne naučil čekat, mlčet, poslouchat lidi a postupně si o nich vytvářet svůj názor.

Maminku jsem denně zasypával stovkou otázek a divil jsem se, že na všechny zná odpověď. Dlouho jsem si myslel, že všichni lidé na světě jsou nevidomí a nedovedl jsem si představit, co znamená slovo "vidět." Teprve později jsem pochopil, že já také "vidím," ale zprostředkovaně. Nevidím realitu, ale o všem si vytvářím obraz ve svých představách. Proto říkávám, že žiju v pohádce. Pravděpodobně všechno "vidím" krásnější než to ve skutečnosti je a snad proto jsem šťastnější než ostatní lidé.

Začal jsem chodit do školy pro nevidomé a díky pedagogům jsem se naučil číst, psát, počítat, poznávat dějiny i současnost, předměty blízké i vzdálené, orientovat se uvnitř domu i na ulici. Po celou dobu školní docházku jsem se připravoval na pracovní zařazení. Začal jsem chodit do sborového zpěvu a paní učitelka doporučila výchovné poradkyni zaměřit se na hudbu.

Vyučil jsem se ladičem pian a koncertem pro violu a za doprovodu velkého symfonického orchestru jsem absolvoval konzervatoř pro nevidomé.

Po prázdninách jsem vstoupil do skutečného života. Dostal jsem umístěnku jako učitel houslí v hudební škole a příležitostně jsem ladil a opravoval piana. Ale nejhorší bylo pro mne vaření, to jsme se na škole neučili. Na obědy jsem chodil do školní jídelny a k večeři jsem měl čaj s rohlíkem nebo opačně.

Na škole učila mladá černovláska s hedvábným hlasem a krásně se hihňala. Byl jsem si naprosto jistý nádherným sametovým hlasem a o tom, že je krásná, jsem přesvědčen dodnes.

Pozval jsem ji do hotelu na večeři a při placení se mi protočily panenky. Od té doby nám vařila večeře raději sama. Lepší čaj s rohlíkem a máslem jsem nikdy přetím nejedl. Po čase mi moje vyvolená sametovým hlasem sdělila, že ode dneška bude jíst o jeden rohlík víc a k tomu kyselou okurku. Kývl jsem hlavou a bylo mi divné proč. Někdy to nám mužům zapaluje později, ačkoliv si to v žádném případě nepřipouštíme. Když mi řekla, že bych se měl někde "pohlédnout" po housličkách, jen stěží se v ten okamžika ubránila, abych ji radostí neumačkal. Byla to pro mne ta nejkrásnější s nejlaskavější pohádka mého života. Byl jsem k nevíře šťasten! Já, nevidomý člověk, od narození slepec, já budu tátou!

Pohádková byla i svatba. Já, který jsem nikdy nevěstu neviděl, jsem věděl, že je krásná, v bílých dlouhých šatech se závojem, zeleným věnečkem na hlavě a náručí plnou rudých a bílých růží.

Někdo tiše přednášel povědomé verše, snad od Neumanna:

Když zazní "ano" obou nás,

kostelní tichou melodií,

Hlasy nám splynou v jeden hlas,

jsem Tvůj a Ty jsi navždy mojí.

Tichounce, tiše, docela tiše......, a potom varhany to ticho přerušily hlasitým akordem svatebního pochodu z Lohengrina. Odcházeli jsme za doprovodu lidové písně Lásko, Bože, lásko v podání zpěváčků ústavu pro nevidomé. Po celou dobu manželčina těhotenství jsem si nepřál nic jiného než dítě, které bude skutečně vidět zelenou trávu, modrou oblohu, zlatý déšť a prs kojící matky. A díky tomu, kdo o tom rozhoduje, snad Bůh nebo Osud, se narodil Jan.

Osahával jsem prstíčky sevřené v pěstičku, ouška, nosánek, malé nožičky a v duchu jsem si představoval, jak to naše první děťátko vypadá. Žena seděla vedle mne a moji radost z mrňavého človíčka doplnila slovy: "Je celý po tobě!"

Hned po narození maminka Jana Jeníčkovi zpívala, já jsem ji tiše doprovázel na housle a stejně tomu bylo s laskavými pohádkami. Vyprávěla mu o kralevici Lumírovi a lesní studánce, o kouzelných kuličkách, Filipo-jakubské noci a lidském srdci, v němž je ukryt největší poklad světa, o polepšených strašidlech, o rozmařilé Evě a jejím jablku. O rok a půl později mi žena sdělila, že má chuť na kyselou okurku.

Prarodiče zásobovali děti hračkami. Babičky se předháněly v panenkách, dědové ve vláčcích a autíčkách. Jeníčkovi se nejvíc líbil dřevěný barevný vláček s lokomotivou, Janince mluvící panenka. Sotva se děti postavily na vlastní, začaly s námi "muzicírovat." Když jsme začali ladit, utichly a čekaly, co bude následovat. Za doprovodu houslí jsme spustili:

Táto, mámo, v komoře je myš. Pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá

Začali jsme pomalu, postupně jsme zrychlovali, já jsem sáhl po předem připraveném bubínku a při polce jsme se začali točit, motat, až jsme se svalili na jednu hromadu, a na konec jsme si zatleskali. To bylo radosti

Do housliček jsme je nenutili. Zpívaly rády a jejich dětské hlásky, čisté jak pramen křišťálové studánky, nás přesvědčily, že hudba je jim blízká. Nenásilně jsme je zapojovali do našeho hraní, nejdříve jen vytleskáváním rytmu, potom připojením pohybu a nakonec klepáním na skleničky různě naplněné vodou. V pěti letech začal Honzík chodit do hudebky a rok nato i Janička. Byli jsme zvědaví, jestli je to nepřestane bavit. Naštěstí měly mladou paní učitelku, spolužačku manželky z konzervatoře, která děti jen neučila, její výuka byla skutečně školou hrou. Doma jsme společně "koncertovali" při národních písničkách, děti hrály melodii a my jsme je brnkáním doprovázeli a zpívali.

Ve škole se jediná besídka neobešla bez našich děti a já jsem mohl na nich "oči nechat." Doma jsme muzicírovali čím dál častěji a nebylo pochyb o tom, kam budou jejich budoucí kroky směřovat. Na konzervatoři "přesedlal" Honzík s doporučením pana profesora na violoncello a o rok později ho následovala Janička, která zůstala u houslí. Pro mne to byla nejkrásnější léta mého života. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Škoda, že všechno krásné je pomíjivé. Po absolvování konzervatoře se naše cesty rozešly. Děti si založily svoje rodiny, naše vlasy zešedivěly a pomalu jsme si zvykali na samotu, která se prohloubila odchodem na odpočinek. V neděli odpoledne jsme si sedli do obývacího pokoje, moje drahá Janička si nasadila brýle, četla a četla, až jí brýle spadly do klína, spánek jí pohladil víčka a s laskavými tóny skladby Snění Roberta Schumanna snila svůj pohádkový sen o lásce prožité v harmonickém soužití houslistky a slepce.

Miloval jsem Mozarta. Poslouchal jsem jeho Malou noční hudbu a ve svých představách jsem s ním prožíval radost, úspěch, lásku, dvorské intriky, faleš, nepochopení a předčasný konec. Při poslechu Císařského valčíku Johanna Strausse jsem se svou ženou protančil celou noc. "Viděl" jsem stovkami světel ozářený velký sál, ženy v dlouhých róbách, načesané a rozesmáté, muži ve fraku, na pódiu les smyčců a kapelník svým kouzelným proutkem zvolňuje tempo, aby v zápětí přidal a tančící se podle rytmu vznášeli jak andělé na nebesích.

Je mi dobře.

"Vidím" zelenou trávu, měsíc v úplňku, žlutá housátka, zlatý déšť, moji rodinu, laskavé lidi a potichu si broukám Bílé Vánoce:

Já sním o Vánocích bílých,

Vánocích, jaké z dětství znám,

zněly zvonky sání a každé přání

v ten den splnilo se nám.

Řekněte sami, nebyl můj život laskavá pohádka.

ZELENÁ JE TRÁVA

Tráva je zelená, nebe je modré,

měsíc je srpeček, když je ho půl.

takhle to vidíme, důvěrně známe,

všichni co nemusí mít bílou hůl.

To bílé znamení a tmavé brýle

nosí ti, jímž život nedopřál zrak.

Oči nic nevidí, strnule hledí

a svět jim zahalil šedivý mrak.

Žijí v svých představách. Mají je vůbec?

Dává jim vnitřní zrak nějaký tvar,

když ve svém životě žili jen v temnu,

mají jen bílou hůl, danajský dar?

A přec to nevzdali. Bůh jim dal život.

A ten, kdo život má, musí ho žít.

Nezměrným úsilím dosáhli toho,

aby jim za to stál, aby byl žit.

A ještě přináší štěstí a lásku, tomu,

kdo pro ně má pochopení.

Láska a štěstí je samotný život

Bez nich je život jen utrpení.

Slepec nic nevidí, ťuká svou holí,

přesto jde bezpečně životem dál.

A mnohý živoucí v životě ani

na špičku nosu se nepodíval.

ukázky z knihy spisovatele Jindřicha Malšínského MANŽELSKÉ KOTRMELCE

LÁSKA KVETE V KAŽDÉM VĚKU

SÓKRATES - řecký filozof 469 - 399 př.n l. Ideálním manželství má dva předpoklady. Muž musí být hluchý, žena slepá.

Seděli mlčky na gauči, ona dřímala a on v domnění, že ho něco zaujme, se snažil přepínat televizní programy.

Marnost nad marnost.

"Vstávej, matko, den je za námi, a o to blíž do hrobu."

"Už jedenáctá odbila, Maruško, ......"

V posteli ji políbil na čelo, otočil se na bok a zanedlouho bylo slyšet hlasité oddechování vystřídané nepříjemnými zvuky chrápání.

"Ládínku, nezapomněl jsi nám dát prášky?" Přerušila ho žena, zrovna když se nadechoval. Spáč se rozkašlal, a snažil se potmě nahmatat na nočním stolku dózu s léky. Prášky s krabičkou skončily na zemi se slovy manžela: "Podívej se, co jsi udělala!"

Ti dva spolu žijí už šedesát let. Diamantovou svatbu oslavili v cukrárně. Ona si dala laskonku a punčák s kakaem, on si koupil noviny. Při čtení jen kroutil hlavou, ona v tichosti přemýšlela, jestli při odchodu zhasla v koupelně.

Děti neměli. Po svatbě se snažili ve svých představách o hvězdnou kariéru, ve čtyřiceti dosáhli vrcholu svého pracovního postupu, který se nelišil od jejich nástupu do zaměstnání. A tak si pořídili za větší peníz amazonského papouška, kterého brzy pro stále opakovaná neslušná slova vrátili prodejně se značnou finanční ztrátou.

Oba manželé byli vystudovaní historici a jejich představy o budoucí práci se značně lišily od skutečnosti. Psát pravdu bylo v té době odvážné, někdy i nebezpečné a tak věnovali celý život překládáním archiválií z jednoho místa na jiné. Těšili se, až v seniorském věku se budou moci věnovat svým koníčkům, historii a vědecké práci. Místo toho se dívali na nekonečné seriály, ve kterých se herci střídají na úkor děje podle toho, kde jim víc zaplatí.

Maruška luštila křížovky, někdy spolu hráli pexeso, její manžel se díval na sport, aniž by věděl, kdo s kým hraje. Tuto bohulibou činnost střídaly mnohahodinové diskuse v parlamentu se spoustou hádek, osočování a nadávek. Pokud jim došel dech a nápad začali používat prstomluvu.

Stařenka právě vařila vietnamskou polévku a jako druhé jídlo párek s bramborovou kaší, když na ni stařec hlasitě zavolal: "Maruško, pojď se rychle podívat! Tady ten u mikrofonu je největší sprosťák. Po něm se jednou budou jmenovat ve městě ulice."

"Že ti není stydno, dívat se na takového hanbáře!!" Odpověděla žena a utřela si ruce do zástěry.

"Už jsem ti říkal, že ženy přestaly nosit podprsenky?" Změnil téma muž v domnění, že něco pikantního manželku zaujme víc než dlouholetý poslanec u řečnického pultíku..

"Fuj tajbl!" Odplivla si stařenka a ještě v posteli to jednu opakovala.

Muž ji pohladil po hustých rozpuštěných šedinách a jemně políbil na čelo.

"Ale stejně se mi to líbí" Pomyslel si a nahlas dodal: "Někdy je lepší nevidět a neslyšet, Maruško. To platí nejen v manželství, ale všude, kam se podíváš."

"Prožili jsme krásný život, Ládínku, viď?"

"Máš pravdu, Maruško, jako vždy. Nikdy jsem nepochyboval, že by mohl být bez tebe lepší."

TOHO HŇUPA SI NEBER

Nebýt mužů, tak by bylo každé manželství ideální pár

S matkou mé budoucí ženy jsem se seznámil až před svatebním obřadem. O tchyních jsem neměl dobré mínění snad pro jejich vizitku, Kdekdo o nich vyprávěl, že tchyně a uzený jsou nejlepší studený. Jde o suchý humor, který jen lehce polechtá bránici, ale opakuje se z generace na generaci. Vzpomínám, že při studiích jsme navazovali s některými dívkami hovor, za který se dnes, po letech, upřímně stydím:

Slečno, nešla byste na kávu?

Ráda.

Tak jděte.

S Jitkou jsem se seznámil na maturitním plese, kam jsem byl pozván mým spolužákem, jejím třídním profesorem. Líbila se mi a tak jsme spolu tancovali až do samotného konce. Začali jsme spolu chodit a po roce jsme uvažovali, že své životy spojíme v jeden, na místní radnici.

Když jsem se ptal na její rodiče, dověděl jsem se, že otec zemřel, matka je finančně zabezpečená a užívá si života plnými doušky. Od sňatku ji odrazovala slovy: Nebýt mužů, tak by bylo manželství ideální pár. Každý muž je hňup a ten tvůj není výjimkou.

Na svatbě byla nejkrásnější po mé ženě její matka, moje budoucí tchyně. Možná, že byla ještě krásnější. Na hlavě moderní široký klobouk, sukni na svůj věk možná trochu víc nad kolena, s tajuplným úsměvem, který mi připomínal Monu Lisu, slavný obraz Leonarda da Vinci.

....Manželka byla o několik let mladší než já, a v dnešní době kupodivu ještě panna. Do manželství toho moc neuměla, ale její matka, vdova po řediteli velkého podniku, ji při častých návštěvách všemu naučila. Byla u nás pečená vařená a mile se na mě usmívala. Vždycky s sebou přinesla zákusek ke kávě a někdy jsme vypili i láhev sektu.

Na výlety jsme jezdili jejím autem, protože naše se jí nezdálo dost reprezentativní. Jednou na Kleti si podvrkla kotník a nezbylo nic jiného než ji vzít do náruče a odnést na parkoviště. Cítil jsem, jak jí buší srdce, teplo jejího těla, a pohled do nedopnuté halenky mě nenechal na pokoji. Při vystupování z auta mě políbila na tvář a druhý den nás pozvala na večeři. Při placení účtu se mě protočily panenky, stejně jako když jsem na Vánoce od ní dostal elektrický holicí strojek špičkové kvality. Největším překvapením pro nás byl poukaz na týdenní rekreaci pro tři osoby v Jeseníku. Cestou mě nabídla bonbon a tykání. Po ubytování v luxusním apartmánu vycházela z koupelny jen zahalená v ručníku, a s našpulenými rty na mě prstíky zamávala.

Jituška pracovala na směny a v lichém týdnu než přišla z odpolední domů, požádala mě její matka o pomoc při nákupu. Říkala, že by chtěla obměnit šatník a kdo jiný by jí mohl poradit než zralý muž. V prodejně se spodním prádlem si vybrala několik podprsenek a s úsměvem zmizela za závěsem kabinky. S kabelkou, kloboučkem a dámským sáčkem přehozeným přes ruku jsem čekal, co bude dál. Konečně odkryla část závěsu a ukazováčkem mě pozvala k sobě jako módního poradce. Stála tam v decentních kalhotkách a v podprsence tělové barvy, která toho moc nezakrývala.

"Tak co tomu říkáš?" Než jsem stačil odpovědět, otočila se ke mně zády, svlékla ramínka a oblékla si druhou, lehce narůžovělou.

"Jsi krásná...." Víc jsem nemusel mluvit. To, co následovalo, bylo v její réžii.

Jednou našla moje žena ve své posteli její kalhotky. Tchyně to taktně vyřešila slovy: "Neříkala jsem ti, že každý chlap je hňup a ten tvůj není výjimkou. S tím se musíš, děvenko, smířit. Pamatuj si, že nebýt mužů, tak by bylo každé manželství ideální."