Marie Kolouchová

Arpalik

Tady se někdo zbláznil. Docela určitě. Chtělo se mi tvrdit, že já to nejsem, ale nebyla by to pravda. Já jsem se totiž zbláznila už doma. Nakonec je to tedy v úplném pořádku. Blázni jsme všichni.

Vysvětlení je úplně jednoduché. Já, člověk, který od jisté doby nemá rád horko, jede do Turecka. Podle průvodce má tady v tuto roční dobu, koncem září, být pětadvacet stupňů. Je tady nejmíň o deset víc a to ve stínu. Sluníčko samozřejmě pracuje na plné pecky, přestože jsme pod horami. Podle jejich Ala Daglari, podle našeho Bílé Hory. A na ty nás ženou naši milí průvodci. Pěkně se stany a plnou polní na dva dny. Stoupání dnes do přibližně dvou tisíc, zítra do výšky kolem tří. K nějakému Bezednému jezeru. Celkové převýšení necelé dva tisíce metrů. A to prosím po sluníčku, protože les tady široko daleko není. Kosti už jsou z autobusu tak vyhřáté, že mám pocit, že se mi roztekly chrupavky i kloubní pouzdra a skoro už nedržím pohromadě. A na tuto mátohu mám vlastnoručně, nebo možná spíš s manželovou pomocí naložit batoh s třinácti(?) kily váhy. No, není to celé šílenost?

Ale všichni jsou s programem srozuměni, jen já ne. Stěžovat si můžu a nadávat taky, ale jenom pro sebe, neboť ani můj muž není ochoten moje stesky poslouchat a před nikým jiným si tady nebudu přece dělat ostudu. Jsme docela určitě nejstarší účastníci zájezdu, kteří lezou nahoru a na těch ostatních, kteří by mohli být našimi dětmi, je vidět, že si nás za to váží. Na nějaký ten kopec jsme už s nimi vylezli a zbavili tak mladé vedoucí strachu, že jim ti starší klienti někde exnou. Ale já si teď na tu, nejmíň mrtvici, docela připadám.

"Máš všechno? I kameru?" Starostlivý mužíček. Mám pocit, že mně bere na jistou smrt, ale když mi pomohl s batohem na záda, tak jsem se nerozpadla, ale dokonce se za ním vydala do hor. Co mi taky jiného zbývá. Ochotně mi nese vodu, protože je nejtěžší, takže se ho musím držet. Je to to nejdůležitější, co potřebuju.

Asi po hodině shazujeme batohy u cesty. Právě včas, protože mi v hlavě buší srdce, jako by se mi tam přestěhovalo a tudíž nemělo v lebce dost místa a chtělo ji rozbít. Ještě plním povinnost, kterou jsem si dala. Vytahuji kameru a natáčím pohled zpátky dolů. Potom sebou plácnu na nejbližší kámen a jenom koukám. Celá zaprášená cesta je pod námi jako na dlani. Vychází z vesničky, rozdělené lesknoucí se říčkou na dvě části. Malá políčka a na nich pracující lidé. Sem tam traktůrek, ale většinou oslíci a koně, technika sem do podhůří ještě moc nepostoupila. Lahev s vodou, odpočinek a větřík, který nás v této výšce už příjemně chladí, mně přivádí zase do skoro normálně funkčního stavu. Jako by to ti kolem mně věděli, zvedají se a zase stoupáme. Je to už o něco příjemnější, je méně horko.

Lezeme nahoru jako kozy, které čiperně pobíhají sem tam kousek od nás. Jde jim to podstatně líp, než mně. Ještě výšvih na skalní práh a konečně pro dnešek konec. Doškobrtám mezi kameny k hromadě batohů a když k nim nechám spadnout se zad ten můj, jako bych se vznesla.

"Tak, tady se to jmenuje Arpalik. Naproti je voda. Vlevo pod skalou." Ukazoval rukou Péťa, pro tento výstup hlavní šéf, tmavovlasý kluk, možná třicetiletý. To, co ukazoval, vidím z dálky jako jakési korýtko. "Budeme tady spát, lepší bude asi postavit stany, rádi sem totiž chodí takoví velicí psi, jestli jsou ovčáčtí, nebo ze vsi, nevím. Minule tu dost otravovali. Jo, abych nezapomněl, u té vody je páčka na zavření, tak to zavírejte. Mají tady vody málo, ať jim zbytečně neutíká."

Hurá, tak pro dnešek už bude klid. Jenom ještě najít šikovné místo na stan a uvařit něco k večeři. Rozhlížím se, ale šikovné místo pro stan opravdu nevidím. Je tady sice kolem, možná čtvereční kilometr, mírně zvlněná náhorní rovina, ale, a teď to je ten problém, plná bobků od koz a ovcí. Není tady prostě ani metr čtvereční čistého "placu", natož podstatně víc, tedy tolik, kolik vyžaduje postavení jednoho malého stanu pro dva.

"Tady to je docela rovné, co říkáš?" Volal na mně Honza. Došla jsem k němu. Bylo to opravdu rovné místo, jako celá planina kolem nás, ale zrovna tak zabobkované.

"Prosím tě, vždyť tady se to stavět nedá, je to úplný hnus! Nemůžeme spát na hnojišti!" Únava a horko, i když teď, s večerem a nadmořskou výškou už menší, vykonaly své. Byla jsem totálně naštvaná a otrávená a mozek nemínil přijmout fakt, že se prostě nic jiného dělat nedá, než postavit stan. "Nejradši bych šla dolů. Tady to stojí za houby a vůbec - neměli jsme sem vůbec lézt!" vyjela jsem na svoji drahou polovičku, která snaživě chodila se skloněnou hlavou v kruzích a hledala čisté místo. "Posloucháš mně vůbec?"

"Jo, ale poslouchej, Majči, nechceš se jít podívat k té vodě? Asi by bylo dobré ji převařit, ostatně, v tom se vyznáš nejlíp sama. Je tam prý jenom jeden kohoutek a je jí tady málo, jak říkal Péťa, aby třeba nedošla." Zvedl hlavu a podíval se ke korýtku, vzdálenému nejmíň tři sta metrů. Zběžným pohledem jsem zjistila, že na tom něco bude. Stálo tam už pár lidí s lahvemi.

"Dobře, ale nepočítej, že bych spala tady v těch bobcích." Řekla jsem výhružně, ale hlas jsem ztišila. Nemusí všichni kolem vědět, že jsem taková fajnovka, protože stany už většina lidí začala kousek ode nás stavět. Byla jsem v té chvíli ráda, že moje brblání nikdo, kromě Honzy neslyšel, ale přesto jsem se nesmířila s tím, tady stanovat. Vytáhla jsem prázdné lahve a vydala se s nimi ke korýtku, naštvaná na celý svět.

"Je parádně studená a dobrá." Pochvaloval si Láďa, který právě odtrhl lahev od úst a ještě mu po bradě tekla voda.

"To ji piješ jen tak?" Zeptal se ho kdosi.

"Jasně, tady teče zpod skal, vyvěrá tam pod těmi balvany. Loni jsem ji tady taky pil a nic mi nebylo. Ostatně, z toho kohoutku dole u cesty byla určitě horší." Měl pravdu. U silnice vykukoval z kamenné zídky kohoutek a vedoucí se jenom zeptal jakéhosi muže, který kolem táhl na provaze oslíka, jestli je pitná. On to potvrdil a všichni jsme si naplnili lahve. Bylo horko a ani jsme neměli čas ji převařit... A všichni jsme přežili. Někdo sice s černým uhlím a Endiaronem, ale na to by došlo stejně. V těchto končinách prý každý to svoje běhání dostane, ať dělá, co dělá. Já mám zatím pokoj, ale Honza už lítal. Ostatně, kdyby nás viděla kamarádka, která hlídá v mlékárně mikroflóru, tak nevím, jak by to dopadlo. Ona by určitě radši umřela žízní...

"Je to tady pěkné, že?" Vytrhla mně z úvah Jana. Už tady byla loni. Ve stejnou dobu a pravdu prý měly údaje v průvodcích, bylo tady o deset stupňů tepla míň.

"Docela jo, ty hory kolem jsou podobné jako v Dolomitech, nezdá se ti?" Rychle jsem přehodila výhybku v úvahách. Než na nás došla řada u skromně tekoucího kohoutku, probraly jsme v řeči kde co. S lahvemi plnými vody jsem se po delší době vrátila k Honzovi. Už u stojícího stanu zatloukal poslední kolíky.

"Tady to je docela dobré místo, co říkáš?" Houbeles. Bylo to přesně tam, kde jsem to stavět nechtěla. "Jo a ty bobky jsem botama odhrnul, uvidíš, že to bude dobré." Nakonec, stejně se nic jiného dělat nedalo. Posbírala jsem věci na vaření a odstěhovala se s nimi kus až ke skalkám na okraji planiny. Vařili tam skoro všichni a protože už většinou měli hotovo, byly památky po zvířatech z kamenů už uklizené. Kolínka s masovou konzervou nás zasytila a honem jsem uklízela nádobí, abych stačila včas zdokumentovat úplně kýčovitě nádherný západ slunce. Pak jsme jen stáli a dívali se dolů, kde se vesničky i s políčky utápěly do tmy. Už jenom lesklá řeka dávala vědět o své existenci, ale později zmizela i ona a svítily už jenom miliony hvězd. Klid, ticho, obrysy skal za námi a občas nějaké světélko dole způsobilo, že jsme všichni němě stáli a dlouho koukali...

Honza mně vzal kolem ramen. Opřela jsem si o něj hlavu a připadala si jako před víc než čtvrt stoletím, když jsme byli mladí... Tak jsme tam stáli a já si uvědomila, že i ty řeči, co mi šeptá do ucha jsou podobné...

Všichni jsme se začali pomalu rozcházet do stanů, protože jen málokdo si vzpomněl vzít sebou na vyhlídku baterku. Párkrát se mi podařilo zakopnout, ale Honza mně ještě pořád vedl

s rukou kolem ramen a kouzlo večera na něj asi také působilo, protože mně vždycky podržel a ještě tiše pošeptal, jestli jsem si neukopla palec. Vlezl do stanu první, našel baterku a podal mi ji. Posvítila jsem mu na zouvání pohorek, on mi na oplátku taky. Zaprášené boty i ponožky zůstaly pod tropikem venku a my se pohodlně natáhli na spacáky.

"Honzo, nezačínej, jsme jako dvě čuňata, upocení a zaprášení..."

"Ale, Majči..."

"Tak jo, ale až někde u moře, jo? Až se vykoupem..." Definitivně jsem odsunula jeho šátrající ruku.

"Vůbec nejsi romantik..."

"Ale jsem, mám to dokonce v horoskopu, ale nejsem prasátko, drahoušku..." Rezolutně, i když docela nerada, jsem odsekla.

"A neříkej mi drahoušku, jo?" Ohradil se Honza. Oba jsme se rozesmáli. Bylo to skoro jako naše heslo. Každý jsme se odsunuli na svoji stranu, já přes sebe přehodila spacák zvaný mumie a když jsem za chvilku usínala, slyšela jsem už pravidelné Honzovo pochrupování. Ani mi nevadilo, byla jsem tak utahaná, že bych usnula i u kolejí s projíždějícími mezinárodními expresy.

"Vstávej, všichni se už venku hemží!" Budil mně Honza plný elánu.

"No jo, tak zatím zajdi pro vodu a můžeš postavit čaj..." Řekla jsem rozespale. Je to zvláštní. Doma ho tahám z postele já, na dovolené to je obráceně. Když jsem vylezla ze stanu a vydala se ke korýtku umýt, Honza už vařil. K snídani byl nejen čaj, ale i polévka z pytlíku. Asi proto, že jsem nevypadala moc čiperně, mně ještě při jídle utěšoval:

"A nestarej se, dnes tak horko jako včera nebude, je to tady vysoko a támhle na nebi je pár mráčků..." Přece jen je ten můj muž dobrá duše, i když občas bych ho vystřelila na Mars. Ještě, že nemám čím.

Vyrazili jsme. Honza s batohem, já s kamerou. Pofukoval příjemný chladný větřík. Aby taky ne, vždyť je sedm ráno. Sotva jsme opustili náhorní rovinu, na jejíž rozlehlosti naše stany vypadaly jako dětské hračky, proplétali jsme se úzkým chodníčkem mezi skalními stěnami. Barvou i tvarem trochu připomínaly Dolomity, hned po mých rodných Beskydách moje nejmilovanější hory. Tady asi ferraty nebudou, ale krásné to tu je. Studánka s křišťálově čistou vodou, tvořící malý potůček a kolem něj pár kvetoucích plazivých růží. Něco začalo intenzivně vonět, připomínalo mi to majoránku. Našla jsem asi třicet centimetrů vysoký keřík, listy sice trochu majoránku připomínaly, ale byly tak zaprášené, že jsem si žádný nevzala ani na památku. Sklaní stěny se pomalu vzdálily a my jsme procházeli širokým údolím. Kdesi shora zaznívaly zvonky buď ovcí, nebo koz. Co tady ale žraly jsem nepochopila. Všude jen skály a kameny.

"Tak jak se vám líbilo tábořiště? Ještě tam možná přespíme tuto noc, uvidíme, kdy se vrátíme," oslovil mně Péťa.

"Jo, dobré. Připadám si tady jako v Dolomitech, je tu krásně. Jenom by mně zajímalo, co tady ty ovce, které cinkají na těch kopcích kolem, žerou. Vždyť tu nic není!"

"Jo, tak to nevím. Loni tady nebyly."

Zastavila jsem se, protože za skalní stěnou, kterou jsem právě minula, se otevřel pohled do bočního údolí a hned na jeho kraji stál pastevecký stan. To jsem ještě nikde neviděla. Bílý kužel z tkaniny na podezdívce z kamenů, poskládaných na sebe. Páni, tak tomu říkám štěstí. Zavolala jsem na Honzu, vytáhla kameru a obešla stan. Měl v průměru možná tři metry. Na vchodovém otvoru byl položen z ovčí plsti ušitý jednoduchý kabát, ale to označení jeho tvar naprosto nevystihoval. Byl to prostě veliký obdélník, který měl otvor pro hlavu a vepředu byl rozstřižený. Měla jsem moc chuti ho odstrčit a nakouknout do stanu, ale kabát byl mokrý a strašně těžký. Navíc mi Honza nejen nechtěl pomoci, ale ještě mi vynadal, nakonec právem, že nemám co lézt do cizího stanu. S povzdechem jsem si tedy zvenku natočila, co se dalo a potom jsme museli zrychlit, abychom došli ostatní.

Před námi byl prudký výšvih, takže jsem funěla jako lokomotiva, než jsem se na něj dostala, ale jinak se mi šlo dobře. Pořád ještě nebylo ani poledne. Honza na mně občas koukl a byl zřejmě také spokojený, že nebrblám jako včera. Dnes by mi to neprošlo, včera bylo opravdu daleko větší horko. Tato túra se mi opravdu moc líbila. Při příští zastávce už byl bílý kužel stanu už hluboko pod námi.

Dostali jsme se z údolí kousek pod vrcholy a na planině pod skalou konečně uviděli Bezedné jezero. No, o jeho bezednosti by se dalo asi s úspěchem pochybovat, jak by řekli politikové. Bylo napůl vyschlé, ale nějaká voda v něm přece jen zůstala. Spokojeně jsem se rozplácla na kámen do stínu pod skalou a sledovala pár našich šílenců. Rozhodli vylézt na jeden z vrcholů. Bylo to pro horolezce a jištění žádné, takže jsem byla v naprostém klidu. Ani Honzu to nezlákalo. Vytáhli jsme konzervu paštiky a placatý turecký chleba a bylo nám dobře. Na jedné straně pohled na jezero, nebo spíš jezírko, to je věc náhledu, a na druhé do dlouhého údolí, kterým jsme sem došli a také půjdeme zpět. Prostě idylka. Kolem nás létal a bzučel jakýsi hmyz, ale protože nejevil snahu mně kousnout, zaposlouchala jsem se do jeho zpěvu tak intenzívně, že jsem zaregistrovala až to, že mi Honza třepal ramenem:

"Vstávej, za chvíli se jde zpátky! No, tak dělej, nespi!" Málem mně shodil z balvanu. Stín mezitím popolezl až skoro do poloviny jezera. Že bych tak dlouho spala? Hodinky ukazovaly skoro dvě. Takže to bylo opravdu docela dlouho.

Péťa právě gratuloval dvěma klukům, kteří nejen dosáhli vrcholu, ale hlavně se vrátili v pořádku dolů. Jsou to ještě mlaďoši, pomyslela jsem si. Lezli bez jištění...no, rozumné mi to nepřipadalo, ale co by ve stejné situaci udělal náš syn, to nevím. Možná totéž, je přece horolezec.

Honza se ještě narychlo dal do likvidace sušenek, aby měl sílu na cestu dolů, jak mi řekl, Tak jsem mu s tím pomohla. Potom se ještě napít a můžem vyrazit. Sluneční paprsky se už taky nemohly dívat na naše lenošení a zdálo se, jako by nás píchaly a popoháněly dolů. Nahoru jsme šli zhruba čtyři hodiny, zpátky bychom to mohli stihnout za tři a půl, uvažovala jsem.

"Kolik jsi toho natočila?" Zeptal se Láďa, když mně došel. "Víš, všiml jsem si, že to bereš zodpovědně." tak to mně rozesmálo.

"Jak to myslíš, jako že se u toho tak vážně tvářím?"

"Ale ne, jenom že netočíš Honzu a on zase tebe, že to tady prostě dokumentuješ všecko," pokračoval Láďa vážně. "No, chystám se k tomu už dávno, ale neměl jsem odvahu. Chci tě poprosit, abys mi potom z domu poslala kopii. Jestli ti to teda nebude moc vadit."

"Ale jo, proč ne, jenom mi musíš nechat adresu," ještě jsme se chvíli bavili, ale já musela zastavit. Údolí pod námi se totiž zabělalo hřbety mnoha oveček a jejich cinkání se k nám blížilo.

"Nezastavuj se pořád!" napomínal mně Honza.

"Víš co, jdi klidně dál, já si to tady z té výšky musím natočit. Ostatně, ty bys to taky mohl vyfotit. Níž už to celé nevezmu. Klidně mně taky můžeš předejít, já nikam nespěchám. A ztratit se taky nemůžu, když jdeme stejnou cestou jako nahoru." byla pravda, že jsme šli skoro poslední. Poslední za námi, vedoucí, a nás právě došel. "Péťo, klidně jdi dál, my se ti neztratíme, ono mi to točení trvá..." omlouvala jsem se.

"Jasně, o nic nejde, taky mám doma kameru, akorát bych si ji sem nevzal, měl bych docela nedobrý pocit, že se jí ve stanu něco stane. Ona to je docela drahá záležitost, však to víš sama."

Ale to už jsme zase šli a já spěchala a snažila se dojít ty před námi. Proplétali jsme se přitom mezi ovečkami, jdoucími proti nám nahoru, asi k Bezednému jezeru, ubrat mu z už tak mála vody a naplnit si bříška. Popoháněl je s klackem v ruce asi desetiletý kluk, i když se mezi nimi skoro ztrácel. Malá jehňátka mně lákala k zdokumentování jejich roztomilosti, ale

Honzovo nekompromisní: "Nezdržuj!" mělo něco do sebe a tak jsem se co nejrychleji vyhýbala huňatým ovčím hřbetům a pádila dolů.

Povedlo se. Dostihli jsme ostatní. Pod námi stál pastevecký stan a pár lidí si ho z dálky fotilo. Když jsme se k nim přiblížili, právě odcházeli. Péťa se asi rozhodl, že nás ponechá osudu a bude věřit, že se mu neztratíme a přidal se k nim. Honza chtěl už jít také, ale to mně neměl brát sebou. U stanu, z jehož vchodu už zmizel sušící se kabát, totiž seděl na balvanu mladý, černooký a černovlasý mladý muž, něco přes třicet. Na klíně měl chlapečka. Turecké děti jsou kouzelné. Tmavovlasé, s očima přes půl obličeje. To, že mně Honza popohání, jsem prostě nebrala do úvahy.

Přiblížila jsem se s milým úsměvem od ucha k uchu k muži a protože mi z turečtiny jde nejlépe čeština, dala jsem se do řeči: "Ahoj, máš krásného kluka." A sevřenými prsty pravé ruky, jsem udělala několikrát pohyb, který prý značí nadšení. Je to jednoduché. Prsty si dáte k ústům a potom jimi děláte podobný pohyb, jako byste si od pusy něco utrhávali. Osvědčilo se mi to jinde, snad se to osvědčí i tady. Ukazovala jsem přitom na chlapce.

Muž se příjemně a potěšeně usmál a pohladil dítě. Češtinou, ale jinak rukonožně, jsem se zeptala, jestli je to jeho syn. Hrdě souhlasil. Potom jsem ukázala na kameru, jestli si je mohu natočit. Tady, v islámských zemích, někdo dodržuje zákaz zobrazovat živé bytosti a taky by mi to mohl dát ručně znát. Proto se vždycky radši zeptám. Tento muž zřejmě nebyl z těch nejpravověrnějších muslimů a moje nabídka jeho obličej viditelně rozzářila. Narovnal se a otočil dítě tak, aby bylo dobře vidět. Je to krásný záběr, zvlášť proto, že sedí před svým obydlím.

Ten stan mi vrtal hlavou. Musím se tam přece dostat, jindy už příležitost mít nebudu... Rukou jsem mávla k jezeru a ukázala na malého chlapce, jenom s rukou podstatně výš a potom na něj. Pochopil, že se ho ptám asi na toho kluka, co šel nahoru. Spokojeně pokýval hlavou a něco povídal. Turecky, ale oběma nám to bylo jasné. Ukázala jsem na stan a otázku, jestli tam spí, naznačila se složenými dlaněmi a hlavou na stranu. Přitom jsem se snažila se vypadat jako zvědavý otazník. Pokýval hlavou. Možná mě měl za pitomce. Kde jinde by taky mohl tady v horách spát? Rukou mi naznačil, ať se tam klidně podívám. Odkýval i můj pohled na kameru. Hurá, přece jen budu mít to, co chci! Zvedla jsem, jakoby nerozhodně, plachtu u vchodu a znovu se na něj otočila. Pokývl, ať klidně jdu dál. Na víc jsem nečekala.

Vevnitř se mi líbilo. Na kamenné zídce kolem položené stočené koberce a deky na spaní. Vedle vchodu stála maličká kamínka a za nimi na kamenech zídky pár začouzených hrnců. Natáčelo se mi dobře, plachta propouštěla hodně světla. Za chvilku jsem vyšla ven a s úklonou mu poděkovala. Vytáhla jsem z brašny na kameru sáček bonbonů, který tam pro strýčka Příhodu, nebo pro podobné příležitosti nosím a dala ho chlapci do rukou. Krásně se styděl. Potom se už jenom rozloučila s úklonou: "Salam alejkum!", na které jsem si právě vzpomněla a zamávala.

"Madam!" Zavolal na mě ještě muž a ukázal na nebe. Před chvilkou skoro jasná obloha a teď po sluníčku ani památka. Jenom varující tmavá hradba mraků. Muž se mně podíval a zakroutil hlavou, jako varování. To si snad myslí, že tady mám zůstat, když Honzu už mám kdoví kde? Pokrčila jsem rameny, zamávala a ještě koutkem oka zahlédla, jak ke stanu běží shora, od jezera, starší kluk. Také jsem se rozběhla, směrem dolů. Po stu metrech začal liják. Zároveň zahřmělo a aby to nebylo dost, na okamžik se údolí rozzářilo žlutým světlem blesku. Potom už hluk bouřky neustával a žluté světlo blesků bičovalo nebe i skály. Ty si podávaly zvuk jedna druhé a násobily ho. Přehodila jsem přes brašnu kamery igelitku. Zahlédla jsem na moment pod zvednutou vchodovou plachtou muže. Rukou mně zval zpět. Ohlušená, zaskočená touto situací, jsem se otočila a rozběhla zpět. Ve stanu mi dal mokrá záda deku. Potom ještě jednou vykoukl, jako by na něco čekal. Mezi provazci vody jsem uviděla Honzu. Běžel po cestě nahoru a zamířil k nám. Ve vzduchu jsem cítila průšvih.

"Salam alejkum." Pozdravil zmoklý Honza pana domácího hned po příchodu a na mně se podíval hrozně moc škaredě. Vyfasoval také deku přes záda a když se pán domu, nebo spíše stanu, věnoval zatápění v kamínkách, sykl na mně:

"Ty ses ale úplně zbláznila." Tvářila jsem se, že ho v hluku bouřky neslyším, protože jsem se právě usmívala na kluky, kteří na nás nesměle pokukovali. Tomu mladšímu jsem vzala z ruky sáček bonbonů, který jsem mu tam přednedávnem dala a otevřený jsem mu zase vrátila. Už se nestyděl, ale pěkně se usmíval. Pokynula jsem mu, aby si vzal a také nabídl bráchovi. On se ale šel za tátou, který už zapálil oheň v kamínkách a postavil na ně konvici s vodou. Něco se domlouvali a potom malý přišel a nabídl Honzovi. Ten se tvářil, jako že si nevezme, tak jsem na něj zasyčela zase já:

"Vezmi si a nevymýšlej. Venku je bouřka, ať si to tady nerozházíme." Mile jsem se při tom na dítě usmívala. Nikdo jiný tady nerozuměl česky a nemuseli vědět, že by mně můj drahoušek nejraději zakousl. Honza mně dokonce poslechl a kluk potom nabídl mně, tátovi i staršímu bráškovi. Byl prostě dobře vychovaný. Tady je muž pánem a proto se mu musí nabídnout nejdřív.

Než se uvařila voda, roztáhl pan domácí kobereček a usadil nás na něj. Kluci si také ukázněně sedli. Divila jsem se, že nejančili kvůli bouřce. Asi na ni byli tady v horách zvyklí, určitě víc, než já, protože já měla docela nepříjemný pocit. Při hřmění, které neustávalo, mi úplně zaléhaly uši. Světlo blesků naštěstí trochu tlumila plachta stanu. No, ještě, že jsem tady a ne venku, na cestě. To bych byla asi přilepená někam ke skále pod převisem, pokud bychom nějaký našli, a modlila se, jako nikdy, ať to už skončí. Tady je nad námi jenom plachta a já mám pocit, že do nás nemůže uhodit. Na stan jsme docela zvyklí, i když ten náš vypadá úplně jinak. Taky jsem přesvědčená, že nás ochrání.

"Madam." Zaslechla jsem v tom hluku a s poděkováním přijala z ruky pana domácího horký hrnek s čajem. Kluci na nás pokukovali a tak jsem srkala čaj a dělala na ně opičky. Smáli se, jako všechny děti. Ten mladší si přišel sednou ke mně, ale tatínek ho asi napomenul. Zůstal nerozhodně stát, tak jsem vytáhla z Honzova batohu oplatky, které tam zbyly na odpolední svačinu a dala je malému. Rukou jsem ukázala, aby je všem dokola nabídl. Když nás obcházel, tvářil se moc důležitě. Všichni jsme se museli smát. Na otci bylo vidět, jak je na dítě pyšný.

"Nemáme něco pro toho staršího?" Zeptala jsem se Honzy. Pořád byl na mně naštvaný, to jsem registrovala, ale teď nešlo o mně. Sáhl do kapsy batohu a vytáhl průpisku. Podal ji staršímu klukovi, který se nejdřív podíval na tátu a potom si ji vzal. Vytáhla jsem z brašny bloček a pár listů z něj mu rozzářilo oči ještě víc.

Honza se snažil nějak domluvit s pohostinným mužem. Znal trochu německy. Než si trochu popovídali, bouřka už jenom vzdáleně brumlala a po chvíli ustalo i bubnování deště na stan. Vstala jsem a postavila hrnek na zídku.

"Měli bychom jít, ne?"

"Jo, ještě moment..." a pokračoval v diskuzi s Turkem. Dítě, když vidělo, že si s ním už nebudu hrát, protože půjdu pryč, mně chytilo za ruku a koukalo smutně. Měla jsem pěkný pocit, když mi druhé dítě dalo na rozloučenou na památku krásně průpiskou namalovanou horu a pod ní ovečku.

"Zve nás, ať tady přespíme, že je už pozdě a na Arpalik to je daleko," oznámil mi najednou Honza.

"No, to snad ne! Doufám, že jsi mu vysvětlil, že to nejde!" usmála jsem se při řeči na pana domácího. "A asi by bylo dobré se zeptat, co jsme dlužni. Víš, že tady chtějí za všechno peníze." Honza vytáhl peněženku a dával nějaké bankovky muži. Ten rázně odmítl. Vysvětlil, že si váží toho, že jsme byli jeho hosté. Vzala jsem tedy bankovky a rozdělila je dětem. Kluci si je nechtěli vzít, ale když jsem jim kolem nich sevřela ruce, s otázkou se podívali na tátu. Ten s nerozhodným úsměvem pokrčil rameny. Potom si s Honzou poplácali po zádech a se

"Salam alejkum" jsme se konečně vydali na cestu dolů. Před skalou, za níž cesta zahýbala a my už stan neuvidíme, jsem se otočila. Venku stály tři postavy a ty dvě malé mávaly. Zamávala jsem také, ale kameru už nevytahovala, to by už Honza nerozdýchal. Vlastně bylo s podivem, že se ještě nezačal rozčilovat. Určitě to nebude dlouho trvat a já se dovím, že to zdržení máme kvůli mně atd. atd.

Spěchali jsme, jak to šlo nejrychleji, ale víc než hodinové zdržení se dohnat nedalo. Navíc mokré kameny chodníku klouzaly a hlína mezi nimi se proměnila v hladké bláto. Ještě že se obloha vyjasnila a bude díky tomu snad dost dlouho světlo.

"Co vlastně říkal Péťa, chtěl ještě dnes sejít dolů k autobusu, nebo spíme na Arpaliku?" zeptala jsem se neprozřetelně Honzy.

"Jo, tak to ses ho měla zeptat, mluvila jsi s ním, po cestě, ne?" víc neřekl a pádil dolů. Páni, já snad omdlím. On si docela odpustil řeči o tom, že jsem natáčela a tím zdržovala a teď bude ostuda, protože na nás budou muset všichni čekat... Marně jsem vzpomínala, co Péťa říkal. Nakonec to je jedno. Rychleji než teď stejně jít nemůžeme. Vždyť skoro běžíme. Ty, co šli před námi bouřka také neminula. Možná se někde schovali a tím se také zdrželi...

Myšlenky mi probíhaly hlavou. Očima jsem sledovala Honzova záda, ale hlavně cestičku, ať neuklouznu a snažila se chránit kameru v brašně. Díky běhu se, chudák, musela cítit jako smetana, ze které stloukají máslo... Čím bylo tábořiště blíž, tím větší napětí jsem cítila. Budou tam, nebo ne? Čekají jenom na nás a bude z toho ostuda? Docela živě jsem si představovala, jak se pitomě se budu cítit. Konečně přece jen my dva staří mazáci uděláme pitomost a zdrží se kvůli nim celý plán zájezdu...

Málem jsem za zatáčkou vrazila do Honzy. Zůstal stát před hromadou kamení. Zatarasila celou šířku soutěsky mezi skalami, kudy vedla cestička.

"Ráno to tady nebylo, muselo to z některé stěny spadnout v bouřce, nebo po ní." Koukal Honza nahoru. Stěny byly skoro kolmé a zdola žádný odtrh vidět nebyl.

"Já bych radši mazala pryč, ať třeba ještě nespadne něco dalšího..." řekla jsem potichu, protože mně situace zaskočila. Honza ale na moji pobídku nečekal a jako kamzík lezl nahoru. Balvany napadaly bez ladu a skladu a viklaly se. Musela jsem dávat velký pozor, ať mi nějaký neskřípne nohu, nebo ať nesklouznu.

"Dej ruku!" ráda jsem využila Honzovy neobvyklé nabídky. Nikdy mi v lezení nepomáhal. Kdo na to nemá, ať tam neleze, bylo naše nepsané heslo.

"To tady asi práskl do skály blesk, nebo že by déšť podmáčel hlínu a ta se uvolnila i kamením na ní?" uvažoval Honza nahlas. Já musela mlčet, krk se mi úplně stáhnul. Napětí se už nezvyšovalo tím, že jsme se blížili k tábořišti, ale očekáváním možného dalšího sesuvu. Představa mokré hlíny, po které může shora kdykoliv cokoliv sklouznout, vypadala docela hrozivě. Skály kolem jsou k tomu jako stvořené, uvědomovala jsem si. Podívat se nahoru mně sice lákalo, ale jistější bylo nezvedat oči od mokrých, klouzajících balvanů pod nohama. Poklusem jsme minuli studánku a věděli, že to už máme jenom kousek.

Konečně se náš obzor rozšířil na široký prostor Arpaliku. Choulilo se na něm pár stanů, i ten náš. Kolem několik lidí. Všimli si nás a mávali. Já taky. Byla jsem skoro naměkko, napětí bylo pryč.

"Honzo, kdybychom tam nezůstali..." začala jsem.

"Kdybychom tam nezůstali, tak jsme zmokli a ještě nám něco mohlo spadnout na hlavu. Jsem zvědavý, jak došli oni..." zrychlil a tím mně nechal v naprostém údivu. Čekala jsem výčitky, že jsme se zdrželi kvůli mně a tak dál... Chtěla jsem vyřídit neodvratnou hádku dřív, než nás uslyší ostatní. Páni, ten můj manžel mně někdy dovede překvapit, tentokrát tak mile... On snad někdy opravdu rozumně uvažuje!

Pomalu jsem docházela k táboru a už z dálky slyšela Honzu, jak ve zkratce líčí naše zážitky hloučku lidí kolem. Péťa konstatoval, že jsme měli štěstí, protože je to chytilo v soutěsce. Schovali se sice pod převis, ale stejně zmokli. Slyšeli, jak se zřítily kameny na

cestu a potom, po dešti je přelézali. Jana si málem vyvrtla kotník, ale má ho jenom natažený, už jí ho zavázali. Láďa s Milanem se zase stačili vrátit do tábora před bouřkou... Každý sděloval svoje zážitky, jenom já jsem si svůj, že mám vlastně moc fajn muže, nechala pro sebe. Ostatně to vím už tolik let. I když, po pravdě, bych ho občas vystřelila i na Mars. Navíc, zítra jdeme dolů a tam bude zase to nemožné horko. Myslím, že bude mít co dělat, aby pochopil, že je to pro mně zase k nepřežití... A hlavně, aby to se mnou nějak, než se dostaneme do chladnějších končin, nebo až zase domů, vydržel...

Pane jo!

Doma říkám - jdeme se ztratit do hor. Tady je to totéž. Jen ty hory jsou vyšší a to o moc. Zamotali jsme se do údolí a údolíček mezi kameny a skalami Dolomit. Lezeme kudy se dá, hlavně nahoru. Už od rána, kdy jsme se sem vydali, se mi zdá, že děláme pěknou pitomost. Jenže jak praví jedno přísloví - kdo chce kam, pomozme mu tam. Nahoru, to půjdeme, dokud nás hory pustí, ale bude to stejné i nazpět? Funím při lezení do jakési skalní rozsedliny po stezičce, která je tak málo viditelná, že skoro není, ale lézt se tudy dá, člověk má přece čtyři končetiny, že. Když zvednu hlavu, mám před a skoro nad sebou Honzovy kraťasy. Nechám si větší rozestup, uvažuji. Kdyby se mu podařilo uvolnit nějaký kamínek, nemusí trefit právě mě."Jak vysoko ještě polezeme? Docela by mi to stačilo!" zavolala jsem nahoru. Je už pozdní odpoledne, a jestli máme na noc postavit stan, musí na to být aspoň kousek místa a to tady rozhodně není. Honzovy kraťasy se zastavily a poté se nad nimi objevil obličej.

"A já myslel, že tě to baví, vždyť jsme ještě nikam nedošli!" zatvářil se nechápavě.

"To jo, ale taky musíme někde přespat a za dvě hodiny už bude tma!"

"Za dvě hodiny se toho ještě dá udělat," řekl směrem dolů, tedy ke mně, a pak jsem už zase viděla jenom jeho zadní část těla, jak popolézá nahoru. Vzdychla jsem a potom našla další pevnou oporu pro ruku, nohu a tak pořád na přeskáčku. Batoh se mi zdá čím dál těžší, ale musím vydržet. Soustředila jsem se na chyty, na dýchání a najednou jsem byla na skalním výstupku.

"Co ty na to, přespíme?" usmíval se na mně Honza.

Shodila jsem batoh a rozhlédla se. Nad námi vysoké, skoro kolmé skalní stěny obklopovaly podlouhlou planinku ze dvou třetin. Poslední třetinu tvořilo místo, kudy jsme sem vylezli. Dokonale zapadlý kout. Vůbec mi nedělalo potíže připadat si jako ztracená.

"Je tady jeskyně!" Honza zkoumal naše útočiště a jeho volání odpověděla zkreslená ozvěna. Pak už se vynořil za jedním balvanem pod skalami.

Prasklina ve skalních blocích tvořila jeskyni. Vysokou a úzkou, někam až do nitra hory. Vlezli jsme na začátek a posvítili dovnitř baterkami. Podlaha byla, až na pár větších kamenů, rovná a mírně se zvedala. Šli jsme dál. Po pár metrech Honza prohlásil, že je to tady ideální na přespání. Neříkala jsem nic, ale pořád jsem měla stejný pocit jako v dětství, když mi četli o dracích, kteří žerou princezny. Ti taky bydleli v jeskyních někde na konci světa...

Jsem pitomá, shrnula jsem svoje pocity a v tom zakopla. Zařinčelo to a odkutálelo se o kousek dál. Oba najednou jsme posvítili na tu nečekanou věc. Byl to jakýsi starý, děravý plechový hrnek.

"Co děláš, nemůžeš dát pozor?" napomenutí jako vždy, když se Honza lekne něčeho, co jsem já způsobila. Doma by ještě následovalo - jenom mně děsíš. I ve mně se ale srdce leknutím skoro zastavilo. Potom jsme si plecháček zblízka prohlédli.

"To může být ještě od války, v první světové se tady všude kolem bojovalo." Věděli jsme to oba, babiččin bratr se tady někde ve válce ztratil a dědeček se zase odtud vrátil, ještě jako hodně mladý kluk.

Nepříjemný pocit si mi pomalu sedal za krk. Kdoví, kolik lidí tady zahynulo. Zarazila jsem se. Snad ne zrovna tady, ale kolem, jinde, kousek dál... Památek na tuto dobu je všude dost. Vždyť i některé zajištěné cesty, ferraty, původně sloužily vojákům, kteří si je tady za války udělali, teď po nich lezeme na hory my.

"Koukej, tady je něco jako panty, a tady spadnuté dveře!" šmejdil kus přede mnou ve tmě baterkou Honza. "Páni, tady snad někdo bydlel a my si myslíme, jak jsme daleko od lidí!"

Jeho nadšení jsem nesdílela. "Pojďme radši ven stavět stan, dokud je ještě světlo, zítra si to tu klidně projdeme," zkoušela jsem ho nasměrovat pryč odtud. Východ byl už docela daleko, navíc se chodba začala zatáčet. "Vařit potmě je na houby..."

"No, tak si dáme k večeři chleba a polévku k snídani. A spát budeme pěkně pod střechou, nač bychom stavěli stan, ne? A i kdyby lilo, tak sem se to rozhodně nedostane..." Honza byl prostě nadšený objevováním a svoje rozhodnutí spát v jeskyni nemínil měnit.

"Zbytečně vysvítíme baterky..." bylo mi to jasné, zbytečná snaha. Nechat toho paličatého chlapa, nadšeného jako děcko v jeskyni samotného nešlo. Přesvědčovat ho nemá cenu, hádat se nechci. Zhasla jsem svítilnu a šla těsně vedle, abych nezakopla. Popadl mně za ruku a trochu zrychlil.

"Ještě kousek a potom se vrátíme. Chtěl bych vědět, co je za zatáčkou," ozvalo se po chvíli skoro omluvně.

Světlo vstupního otvoru za námi pomalu mizelo a za chvíli budeme v úplné tmě, tedy kromě světla baterky. Líbilo se mi to čím dál míň. Honza zajásal a posvítil na jakési dřevo, ležící u stěny.

"Koukej, tohle byly lavice, určitě z války. A támhle," šátral světlem baterky kolem, "je očazená zeď, asi tady vařili," zastavil se a pustil mně. Světlo svítilny pečlivě jezdilo po stěnách a podlaze. "Tady už asi hodně dlouho nikdo nebyl..." říkal si pro sebe.

Když vykročil dál, držela jsem se ho za bundu. Po několika krocích se chodba dělila.

"Tak a jde se ven, Honzo. Říkals, že se kouknem jenom za zatáčku. Tak ta je daleko vzadu. Vidíš, že tady v kuchyni nikdo nevaří, tak jdem ven, tam se nějaké jídlo najde. Jsme tu už celou věčnost. Teď se to tady dělí a nemám chuť se ztratit," popadla jsem ho za ruku, rozsvítila svoji baterku a táhla protestujícího Honzu ven. V dálce už nás zase vstupní otvor vítal denním světlem.

"Sakra, táhneš mně jako kocoura, copak to jde?" začal nadávat Honza, protože zakopl o dveře ležící na podlaze a při pádu se o ně opřel rukama, takže ležel skoro na zemi. Klekl si a pomalu vstával.

"Nemáš třísku?" snažila jsem se o pečovatelský tón, abych Honzu trochu uklidnila. "Venku se Ti na ruce podívám, jo?"

"Houby, nic mi není, ale ty dveře se nějak hýbou, jako by pod nimi něco bylo..." no prosím, co udělá další objev v jeskyni. Hned je klid.

"Zvedni to z druhé strany, podíváme se," zhasli jsme baterky, dali je do kapes a potom popadli staré desky rozpadajících se dveří. To jsem zvědavá, kde si umyjeme ruce, napadlo mě, ale nic jsem neřekla. Dveře jsme odsunuli a já zalapala po dechu. Byly pod nimi jakési kosti.

"Dejme to zpátky a utečme!" bylo to první, co jsem ze sebe dostala, když jsem zase byla schopna mluvit. Honza s očima na stopkách pečlivě zkoumal, co jsme objevili.

"Tak tahle lebka je lidská, co říkáš?" znělo to nervózně, ale já stejně nemohla říct vůbec nic. Byla jsem ráda, že pode mnou nepodklesly nohy, kolena skoro odmítala poslušnost. Soustředila jsem se na denní světlo na konci jeskyně a pečlivě se snažila nevidět, co Honza

prohlíží.

Konečně jsem se znovu nadechla. "Jdu ven." Bála jsem se strašně, ale tady bych už nevydržela ani minutu.

"Dáme to zase zpět..." neurčitě požádal Honza a popadl desku dveří. Než jsem přidržela druhou stranu, spadly vlastní vahou na svoje původní místo. Po ráně jsem skoro nadskočila a už na nic nečekala. Východ se spásně blížil. Venku jsem doběhla až na druhý konec planinky a tam se složila vedle batohů, oči zavřené, zuby pevně zaťaté a rukama v pěst jsem si pevně tiskla kolena k hrudníku.

Když jsem se mi dech trochu uklidnil, otevřela jsem oči a viděla dole, hluboko pod sebou krásné údolí, plné bílých skal, zářící v posledních paprscích zapadajícího slunce. Krása a pohoda. Zhluboka jsem se nadechla, uvolnila pěsti, narovnala kolena a pohodlně se protáhla s tělem podepřeným vzadu o batohy.

"Na, dej si," ozval se za mnou Honza a rukou mi strkal pod nos odšroubovanou pleskačku se slivovicí. Dala jsem si pořádný lok, skoro jsem se rozkašlala. S díky jsem vrátila lahev a ukázala dolů.

"Chtělo by to vyfotit, než bude tma, stíny to krásně dokreslují...", začala jsem o pro mě přijatelném tématu. Honza zkoumavě koukl, jak to myslím a asi pochopil. Podal mi z batohu foťák a šel stavět stan. Co nejdál od jeskyně, jak jsem si všimla.

Panorama hor přede mnou dokreslovaly kouzelné, dorůžova zbarvené mraky, vykukující vedle skalní stěny, jako by je tam někdo naaranžoval.

Potom jsem postavila vodu na polévku a trochu jí vyplýtvala na opláchnutí rukou. Nutně jsem to potřebovala.

Honza si toho všiml a mávl rukou stranou: "Támhle je mokrá skála, něco tam možná teče..."

Malý pramínek máčel skálu a než přepadl dolů, do údolí, tvořil maličkou loužičku, na namočení rukou stačila. Voda v ešusu bublala, nasypala jsem do ní polévku z pytlíku, zamíchala a bylo uvařeno. Po jídle jsme nastěhovali věci do stanu a pak už jenom seděli na hraně skály, koukali na tu krásu dole a potom zalezli do spacáků.

"Povídej mi pohádku...", požádala jsem nelogicky Honzu, "o něčem pěkném, jo?"

V první chvíli se mi zdálo, že má dojem, že jsem se mu zbláznila. Zakroutil hlavou a spustil o červené Karkulce. Šlo mu to. Má praxi, vnučkám pořád něco povídá. Potom se natáhl a zahrabal v batohu.

"Nedali jsme si vitamíny, otevři pusu." Otevřela jsem ji a poslušně spolkla dvě tabletky. Vitamín C a druhá byla B komplex. Je to prý dobré proti oparům a všemu při větším výdeji kalorií. Vždycky se o to starám já, ale dnes jsem zapomněla.

"Tak ještě jednu pohádku, jo?" zavrtěla jsem se a opřela se o něj zády ve spacáku. Měla jsem tak větší jistotu, že se mi nic nemůže stát. Honza začal povídat o princezně, ale jak to skončilo, nevím.

Něco mně vyděsilo. Sedla jsem si ve spacáku a uslyšela hřmění bouřky. Potom pronikavý záblesk světla. Do toho začaly na stan prudce bubnovat kapky deště.

"Klid, je to jenom bouřka. Schovej si uši a spi," uklidňoval mně manžel.

"Když je to tak prudké, bude to brzo pryč, snad bude ráno zase pěkně..." byla jsem nějak moc unavená, nebo ospalá, nevím, ale přes to hřmění a činěnici kolem jsem si přetáhla spacák přes hlavu a usnula.

"Vstávej, no tak, probuď se!" třepal se mnou Honza a svítil mi do obličeje baterkou. "Nahoře se asi uvolnil kámen, rachotil tady kolem stanu, musíme pryč!"

Vyletěla jsem ze spacáku. Musíme se schovat, ale kam? Ztuhla jsem. Jeskyně. Jedině tam nic padat nebude. Ale jedině tam mně nikdo nedostane. Honza mně tahal ze stanu, sotva jsem si stačila nazout pohorky. Popadl i oba spacáky a už mně strkal přes planinu, na druhý konec. K jeskyni. Lilo jako z konve, blesky nám svítily na cestu a hrom to celé dokresloval. Apokalypsa. A my jdeme zpět k mrtvole.

Sotva na nás pod skalou přestalo pršet, uvolnil Honza moje rameno a hodil na mně spacák.

"Vytřepej si ho, asi trochu namokl."

"Honzo, já tady nebudu, třeba se ti to o tom kameni jenom zdálo, jdu zpátky!" ale prudký záblesk a zahřmění moji snahu překazilo. Kousek od jeskyně se začaly poskakovat malé kamínky, padající shora. Couvla jsem. "Přece tady nemůžeme být s mrtvolou!"

"Neboj, nejsi přece malá, není to mrtvola, jenom pár kostí, ty ti nic neudělají...", mluvil se mnou jako s malou, ale uklidňovalo to.

"Víš, kolik jich tady ještě kolem může být?"

"Tak to bych neprobíral. Chtěli jsme se jít ztratit mimo značky, šli jsme. Chtěli jsme být v zapadlé divočině, kde nikoho nepotkáme? Jsme. Tak máme všecko, po čem jsme toužili. Ostatní jsou zážitky navíc, nemyslíš? Hlavně ať přestane pršet, mokrý stan se blbě balí a je mnohem těžší..." jako bych se slyšela. Přesně stejné důvody uvádím, když to potřebuji, já. Vím, že to většinou funguje. Takže jsem si sedla na kámen, nic jiného se ani dělat nedalo. Honza si sedl vedle, jedním spacákem nám přikryl nohy a druhý hodil přes záda. Vzal mně kolem ramen a začal vyprávět pohádku O veliké řepě.

Musela jsem se smát: "Tak tohle budu mít i doma každý večer?"

"Počkej, neruš, jinak se nedovíš, jak to dopadne. A pamatuj si, co je na dovolené, není doma!"

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a jak to dopadlo, jsem už neslyšela.

"Budíček, vstávat!", ozvalo se. Honza seděl, opřený o skálu, já ležela opřená o něj a vůbec se mi nechtělo otevírat oči. Jenže to se vstáváním myslel vážně. Sedla jsem si a protahovala se. V tom mi došlo, kde sedím a to mně okamžitě probudilo. Podívala jsem se do jeskynní tmy za sebou.

"Neboj, kostičky se na nás podívat nepřišly...", zasmál se. "A spinkala jsi jako miminko, celou noc jsi mi válcovala nohy."

Sluníčko svítilo. Po snídani jsme sbalili věci a chystali se dolů, zpět mezi lidi. Dole v kempu se k večeru zase setkáme s kamarády. Měli jít s námi, ale Martě nebylo dobře, nechtěli tedy riskovat túru do neznáma. Přišli o hodně, nepochybně.

"Poslyš, není mi jasné, že jsem večer usnula, i v noci, tady je asi něco divného, ne?" Nemohla jsem si to vysvětlit, většinou mám se spaním potíže.

"Jo, holka, je mnoho věcí mezi nebem a zemí..., tentokrát to byl docela silný prášek na spaní, dostal ho kolega a já si o pár tabletek řekl, vím, že máš se spaním potíže... jako bych tu mrtvolu tušil..." najednou zvážněl. "Najít ostatky člověka není jen tak, to se asi někde hlásí, ne?"

Sedla jsem si na kámen s batohem na zádech: "To je fakt, ale kde a komu?...nejspíš policii..."

"Dovedeš si představit, jak někde vykládáme o mrtvole? Nebo tedy o kostičkách? Vůbec nemám tušení, jak bychom to řekli italsky, v turistickém slovníku to nebude..."

"Honzo, počkej," shodila jsem batoh a posbírala pár jakýchsi zakrslých a pokřivených rostlinek, které tady v té výšce vyrostly. "Kde je baterka?" Honza sáhl do kapsy batohu a podal mi ji. Pořád na mně koukal zkoumavě, čekal, co mně zase napadlo.

"Pojď se mnou, prosím tě." Rozsvítila jsem baterku a zamířila k jeskyni. Potom šla dál. Honza se mnou. Položila jsem na vyvrácené dveře těch pár rostlinek, pomodlila se Otčenáš a skončila slovy odpočívej v pokoji. Myslela jsem to velice vážně, loučila jsem se tímto neznámým, který tady leží, za sebe a za všechny lidi. Leží tady už možná devadesát let, napadlo mně. Proč by neměl mít pokoj i dál? Venku jsme se dohodli, že to bude nejlepší.

Malou planinku, zapomenutou vysoko mezi skalními velikány, jsem opouštěla s velice zvláštními pocity. Lezení dolů bylo příjemné, ve změti mnoha údolíček se nám podařilo najít vždy to správné. Jenom jsme cestou mluvili nějak míň, než jindy. Když jsme se u potoka zastavili na jídlo, rozhlédl se Honza zadumaně:

"Že něco takového zažijeme, bych nikdy nevěřil..."

"A kolik je jich tady možná ještě zapomenutých..." bylo mi smutno. Máme taky dva kluky. Doufejme, že nebude válka...

Kousek dál jsme narazili na úzký prudký potůček. Tvořil malé jezírko, odkud padal dolů, tam, kam jsme museli slézt i my. Honza byl v momentě nahatý a už se rochnil, i když to muselo pořádně studit. Taky jsem se pořádně osvěžila, ale koupat se, to ne. Až dole, v kempu, pod sprchou a teplou vodou...

Posledních pár úseků lezení pod usmívajícím se sluníčkem bylo jako za odměnu. Konečně, v pozdním, odpoledni nás uvítali známí v kempu. Když jsme jim vše vylíčili, nevěřili. Až když si Honza dal ruku na holý pupek a řekl, že na něj přísahá, že nekecáme, prohlásili kamarádi shodně

"Pane jo, tak o tohle jsme přijít neměli," jenom Marta dodala potichu: "Nebo radši měli?

Sníh na Madeiře.

Vzbudilo mě chladno. Zabalila jsem se do deky, ale nepomohlo to. Nakonec jsem vstala, ve tmě vyhrabala z kufru svetr a ponožky, navlékla si to na pyžamo, znovu se zabalila do deky a konečně usnula.

"Vstávej, musíme stihnout autobus," vzbudil mě manželův hlas. Otevřeným oknem dovnitř zavanul chladný vzduch, i když už svítilo sluníčko. Včera bylo rozhodně tepleji, pomyslela jsem si a zapadla do koupelny.

Na zastávce jsme byli včas, ale autobus ani po čtvrthodině čekání nikde. To tady rozhodně není zvykem, řekli jsme si a Honza se zašel zeptat do informací, co se děje. Nedělo se nic, jenom autobus přes Poiso do Santany na druhé straně ostrova nepojede. Na sedle prý nasněžilo. A nejmíň třicet centimetrů.

Pitomost, řekli jsme si. Výmluvy, nebo jsme špatně rozuměli? Tady a sníh?

Taxíkář, který po nás už nějakou chvíli pokukoval, k nám přistoupil. Klidně nás prý zaveze, kam budeme chtít, i na sedlo Poiso. Do rozpravy se přidal starší muž, s tím, že se tam rozhodně nikdo nedostane, kvůli sněhu policie cestu uzavřela. Do Santany můžeme dojet zajížďkou, kolem půlky ostrova, prostě musíme objet hory.

Pitomost, řekla jsem si znovu v duchu, tady, na Madeiře, přece nemůže ležet sníh. Pravda, v noci mě vzbudila zima, ale že by nasněžilo teď, v dubnu, když jsme tu nezažili sníh ani v lednu? Neskrývala jsem svoji nedůvěru, což staršího muže to zřejmě rozčílilo. Popadl mě za ruku a kousek táhl za sebou. Mezi domy se otevřel pohled na hory. Vrcholky byly bílé. Potom mi znovu naznačil, kolik tam je sněhu, ukázal na taxík i autobus a rezolutně zamítavě zamával rukama. Bylo to jasné - je tam bílo, sníh tam nějaký bude, uznala jsem. Ale že by ho bylo tolik, kolik ukazoval muž, se mi nechtělo věřit. S mladým taxíkářem jsme se rozloučili pokrčením ramen.

"Tak co teď? Měli bychom se tam podívat, tady vidět sníh bude paráda," navrhla jsem. Honza souhlasil a po půlhodině jsme vystupovali na nejvyšší zastávce městské dopravy ve Funchalu, ve výšce sedmi set padesáti metrů. Poiso má něco kolem čtrnácti set, tam ale už budeme muset pěšky. Když jsme obcházeli zábranu, postavenou přes silnici, policisté, kteří u ní hlídali, nám s úsměvem pokývli na pozdrav a asi si řekli - proč tam ti blázni lezou, ale kdo chce kam...

Silnice stoupala lesem mohutných stromů. Věděli jsme, že to tak bude ještě dva, tři kilometry. Pak budou stromy menší i řidší, občas se objeví planina...

Bohužel. Krásný, zelený les končil po pár desítkách metrů. Stromy až vysoko do korun zčernaly. Jehličí, které neopadlo, bylo rezavé. Mezi spálenými keři nebylo nic, jen černá půda. Tráva zmizela. Připadalo mi, že jsme se z rozjásané, kvetoucí přírodní krásy dostali do pekla. Černého. Umocňovalo ho ještě pár slunečních paprsků, prodírajících se mezi spálenými větvemi.

"Mám z toho husí kůži..." sdělila jsem potichu svůj pocit Honzovi.

"Nediv se, vždyť tady hořelo ani ne před třemi měsíci..." odpověděl mi. Věděla jsem o požáru, viděla ho i na internetu, ale tady, zblízka, to byla teprve hrůza. Celý les, nebo to, co z něj teď bylo, čpělo ještě spáleništěm. Najednou mě něco zarazilo. Otočila jsem se a usmála se.

"Koukej, tady je zelený lísteček!"

Opravdu, ze země se tlačilo malé, zelené Něco. Maličká naděje na to, že to tady nebude pořád tak hrůzostrašné.

"Asi to roste z nějaké cibulky, která vydržela požár, teplo jde nahoru, takže ji to nezničilo..." nadšeně jsem rozvíjela teorii o tom, jak mohla rostlinka přežít. Cesta mi hned připadala trochu méně smutná.

"Hm," odvětil Honza, hlavu skloněnou nad foťákem.

Vytáhla jsem z batohu kameru.

"Jdi kousek dopředu a potom se vracej, ať to můžu natočit," požádala jsem.

"Jo, ale nejdřív si ty stoupni támhle pod strom, aby bylo vidět, jak je mohutný a černý..." úkolovali jsme jeden druhého a čas ubíhal. Na mrtvý les kolem jsem si ale zvyknout nemohla, přestože mě natáčení tragédie kolem neskutečně zaujalo.

"Sakra," vyletělo ze mě při pohledu na počitadlo, "za chvilku budu mít plnou kazetku..." ale pohled do brašny mě uklidnil - mám ještě jednu, prázdnou. Bylo to jako vždy - když je něco zajímavého, tak točím a točím a potom už jen koukám, protože dál točit není nač. No a musím přece pamatovat na sníh, za tím jsme se přece vypravili...

"Zajdeme se podívat ke správě parku, jestli vyhořela?"

"Já ne, jestli ale chceš, počkám na tebe," odpověděla jsem a zastavila se.

"No dobře, mrknu tam, až půjdeme zpátky."

Byla jsem ráda, že pokračujeme v cestě. Podívat se na ruiny asi vypálené Správy ekologického parku, dřevěné budovy, kolem které jsme kdysi sestupovali do Funchalu, jsem opravdu neměla náladu. Ale zůstat sama tady, v tom černém, strašidelném lese, tak to se mi chtělo úplně nejmíň. Ještě, že sníh v sedle bude bílý...

"Je tam," sdělil mi Honza nadšeně, "krásně bílý..."

Zrychlila jsem, a když jsem ho za nejbližší zatáčkou došla, otevřel se mi krásný pohled. Mezi černým porostem svítila čistě bílá louka. Přímo zářila. Sněhu byl sice jen poprašek, dva, tři centimetry, ale byl opravdický, jak jsem hned zjistila, protože Honza mě trefil koulí. První sněhovou koulí na ostrově Madeira, vyrobenou českou rukou za kdoví kolik let a jestli to není vůbec poprvé a tedy historický okamžik...

Jásali jsme nad tou bílou krásou. Se stoupající výškou stoupala vrstva sněhu.

"Nakonec tady bude fakt dvacet centimetrů," zauvažoval Honza po nějaké době.

"To asi jo, ještě, že se tím nemusíme brodit, že tady po cestě něco projelo," pochválila jsem si stopy širokých pneumatik ve sněhu na silnici. Vytvořily nám dva docela pohodlné chodníčky. Kdesi kus před námi začal vrčet motor a zvyšoval otáčky.

"Nějak mu to nejede, oni ti policajti měli pravdu v tom, že tu cestu zavřeli..." zauvažoval Honza.

"To jo, u nás by tu už projel sněžný pluh, nebo něco takového, ale tady asi nic takového ani nemají, když jim nasněží jednou za kdoví jak dlouho..."

"Koukej, tamhle za zatáčkou, rozhrnují cestu," Honza měl pravdu. Jezdil tam buldozer a odhrnoval sníh stranou. Když řidič viděl, že stojíme a nevíme, kam mu uhnout, vypnul stroj a s úsměvem na nás kývl. Přešli jsme kolem a já na něj s vděčností kývala hlavou a hezky česky zavolala:

"Moc děkujem!" právě jsem si totiž nemohla vzpomenout, jak se to řekne portugalsky. Nakonec to bylo jedno, protože řidič hned zase nastartoval stroj, takže stejně asi nic neslyšel.

Sníh byl mokrý a těžký, bylo to opravdu už skoro tolik, kolik nám dole ukazovali, nejmíň těch dvacet centimetrů.

"Kam až půjdem?"

"No, do sedla, pokud to bude ještě projeté. Tam si v hospodě dáme čaj a potom se uvidí..." odpověděl mi Honza. Začal foukat vítr. Zapnula jsem si bundu a natáhla i kapuci. Vysoký les z počátku cesty vystřídal řídký porost stejně černých keřů. Dokazoval, že opravdu hořely i celé vrcholové partie ostrova.

"Myslím, že je už dávno poledne," ozval se manžel. Jeho poznámka znamenala jediné - mám hlad.

"Chceš jíst teď, nebo počkáme na Poiso do hospody?"

"Rozhodně hned. V restauraci si přece nedáme donesené housky."

Měl pravdu. Shodili jsme batohy na zídku vedle cesty. Byla mi zima, docela by se tady hodily rukavice i zimní čepice, ale nikdy by mě nenapadlo si takové věci na Madeiru, a navíc v březnu, přibalit. Byli jsme tady i v lednu a litovali toho, že nemáme kraťasy...

Honza dojedl a začal dělat ze sněhu kouli.

"Poslyš, už jsi se do mně sněhem trefil a docela by to stačilo, když je taková zima, tak neblbni," protestovala jsem a strkala ruce do rukávů bundy a ještě do kapes. Prsty jsem měla úplně zkřehlé. Na záda jsem si hodila batoh - aspoň mi je trochu zahřál. "Radši půjdem, jo?"

"Radši mi pomož, myslíš, že mi není zima? Najdi klacek a pár kamínků..." pohled na Honzu - já poslušně šla ke keříku, ulomit klacek. Pár kamínků jsem vydloubla ze skalky vedle cesty. Když jsem se vrátila, stály na zídce u cesty tři koule, krásně nad sebou.

"Udělej mu čepici, dodělám ruce a jdeme, nebo zmrzneme." Stalo se. Sněhulák dostal i parádní knoflíky, oči a pusu z kamínků, nos ze sněhu. Hodně práce nám dalo zdokumentovat tento historický výtvor - prvního (snad) českého sněhuláka na Madeiře. Ruce jsme měli ztuhlé, takže focení bylo opravdu náročné, ale zvládli jsme ho.

A najednou vedle nás vystřelilo dělo, jak se nám zdálo. Rachot hromu dozníval ještě v údolích a zahřmělo znovu. Z černého mraku, který se k nám přenesl přes sedlo Poiso vyšlehl blesk. Zvedl se prudký vítr.

"Jdeme!" zařvali jsme na sebe a pádili po cestě dolů. Bouřka nad hlavou a do Funchalu, k nejbližším domům, asi pět, šest kilometrů. Škoda, že nikdo neměřil moji rychlost. Určitě jsem strhala všechny svoje osobní rekordy v běhu na tuto vzdálenost...

Policisté, hlídající, aby žádné auto na Poiso nejelo, se, myslím, docela bavili pohledem na dva úplně uštvané bláznivé turisty, ale to už na nás zase z mraků nesměle pokukovalo sluníčko...

Soutěska.

Vedro. Sluníčko jakoby se rozhodlo rozpálit tuto soutěsku do ruda. Máme je přímo nad hlavou, je totiž poledne. A my lezeme do hor. Je sice teprve začátek května, ale tady, v Africe, v podhůří Vysokého Atlasu, je už sluncem pořádně zatopeno."Tamhle, vidíš ten převis?" Viděla jsem ho a pod ním spásný stín, aspoň kousek. V mžiku jsme přelezli pár balvanů a uvelebili se na tom široko daleko nejlepším, protože byl ve stínu a nesvítila na něj ta žhavá bakule shora. Na protější skále šlo po úzké římse stádo ovcí. Bylo jich strašně moc. Mezi nimi dívka v barevném oblečení, skloněná, aby se neuhodila do kamenů nad hlavou. Kam ty ovce po nehostinném kamení hnala, jsem nechápala. Leda že by je trénovala ve vysokohorské turistice, což je blbost, ale terén, kudy šly, by byl kvalifikován na takovou horolezeckou jedničku až dvojku. Sice nic moc, ale přece..."Nekoukej, radši se napij a je třeba taky posvačit...," jo, manžel měl pravdu, s chutí jsem se napila teplého čaje, který jsem vařila už večer, aby se přes noc vychladil..."Kam ty ovce lezou, na té skále nic žrát nemůžou, leda kamení... ale jsou šikovné, že nespadnou...", moje hlasité úvahy byly zase přerušeny.

"Kašli na ovce, radši řekni, kterou paštiku mám otevřít, játrovou, nebo vepřovou?"

Bylo mi to jedno. Už deset dnů denně jíme totéž, ale na výběr máme dole v autobuse ještě paštiky drůbeží a krůtí. Nakonec jsou stejně na jedno brdo, ale je to aspoň něco, co vydrží horko a dobře se nosí v batohu. Vytáhla jsem ještě zdejší "placatý" chleba, vlastně takovou docela velkou upečenou placku, která se dá koupit v každém vesnickém obchůdku. Soustředně jsem na ni mazala paštiku, a při nečekaném "hehe", které se mi ozvalo za zády, jsem nadskočila a otočila se. Za mnou stál drobný tmavý muž ve zdejší "noční košili", světle modré dželábiji.

"Hehe", řekl znovu, zřejmě na pozdrav, pusu rozesmátou od ucha k uchu, asi radostí nad tím, že vidí někoho, kdo se potuluje po jeho horách a je, jak je vidět, z daleka.

"Ahoj", odpověděla jsem mu a potom se otočila na manžela a požádala ho, aby zkusil, jestli se nedomluví anglicky, nebo německy. Je totiž v dorozumívání se těmito jazyky docela dobrý. Já zvládám spíš ruštinu a "rukonožní" konverzaci.

Manžel se ho zkusil zeptat, jestli bydlí tady v okolí a jak daleko máme ještě do vesnice, kam směřujeme. Muž odpověděl svým "hehe". Když nezabral na angličtinu, ani němčinu, byla jsem na řadě já. Rozkrojila jsem namazanou chlebovou placku na tři díly a jeden podala návštěvníkovi. Nedůvěřivě se na mně podíval, ale když viděl, že se s manželem s chutí zakusujeme do svých dílů, uždibl ze spodní, nenamazané, části. Tu znal, takže spokojeně pokývl. Potom opatrně ochutnal kousek s paštikou. Olízl se, aby bylo jasno, že je dobrá a potom se do jídla také s chutí pustil. Svorně jsme se na sebe všichni usmívali. Po jídle jsem se dotkla jeho ramene:

"Hele, jsi odtud?", zeptala jsem se česky. Jak taky jinak mluvit s čistokrevným Berberem v jeho domovině, že. Potom jsem ukázala rukou po okolí, prstem na něj a položila si hlavu na ruce složené k sobě dlaněmi, což většinou všude značí spánek. Pochopil. Nadšeně se usmál a začal něco brebentit.

"Počkej, hochu, takhle se nedomluvíme", řekla jsem mu opět česky. To jeho řeč zastavilo a soustředěně se na mně podíval. Mohla jsem tedy srozumitelně říct jméno místa a mávnout rukou směrem odkud jsme ráno vyšli. Potom jsem ukázala rukou na druhou stranu, kam jsme směřovali, a řekla jméno osady. Pochopil. Vystoupil ze stínu a ukázal mi, kudy dál. Bylo to nahoru kaňonem, nikam jinam se ani jít nedalo, kaňon svíraly skoro kolmé stěny, po kterých ovšem nepochopitelně lezly ovce. Potom roztáhl prsty, jako by ukazoval "kousek. Pro jistotu roztáhl ruce a zakroutil hlavou, jako že daleko to není. Vycházelo to přesně podle toho, co nám ukazovala mapa.

"Zeptej se ho na ty ovce, jestli jsou jeho", požádal mně manžel.

Znovu jsem ukázala na muže a potom naproti na skalní stěnu, kudy ovce pořád ještě šly uzounkým chodníkem do neznáma, kamsi za skálu, a potom zase na něj: "a ty ovce naproti, ty jsou tvoje?" Pro další vysvětlení, co chci říci, jsem procítěně zabečela. Nadšeně pokýval hlavou a hrdě mával rukama s roztaženými prsty, že má ovcí velké množství. Přitom se zase nadšeně usmíval.

"Tak se ho ještě na něco zeptej, ale na něco, co umíš. To bečení ti šlo, ale jak dělá velbloud, aby ses ho mohla zeptat, jestli nějakého má?"

"Víš co, zeptej se ho na něco sám, jo? Já bych už radši šla. Máme to sice nahoru už jenom kousek, ale ještě musíme zpátky."

"Třeba by nás pozval domů?" dělal si z mojí konverzace legraci manžel. Napila jsem se, zastrčila lahev do batohu, hodila si ho na záda a doporučila mu, aby to tedy domluvil, že ho určitě budu následovat.Muž vedle nás se stále usmíval. Když jsme vycházeli ze stínu, potřásli jsme mu rukou a řekli "ahoj". Odpověděl stejně.

"Doufám, že ti Alláh odpustí paštiku, když vepřovou nesmíš. Nevěděl jsi, co to je, ale hlavně, že ti chutnala," dodala jsem nakonec. Když jsem se po chvíli otočila, seděl na balvanu ve stínu a pozoroval nás. Zvedl ruku na pozdrav, tak jsem mu také zamávala. Na protější skále ještě pochodovaly ovečky a občas zacinkal zvoneček. A na nás zase padlo vedro na padnutí.