Emílie Kozubíková


ukázka z knihy

 Děti aktéry v kontrapunktech času

vyšlé tiskem červen 2018

Zdislav v září světel, okázale mačkal její dlaň, v přítmí ulice jí letmo popřál dobré noci jako jindy. Bez průtahu, s doporučením nezbytného, okamžitého spánku ji nechal odejít. Zmámená ještě hudbou večera, se stísněným pocitem stoupala nyní do podkroví, domu ve smutku. Odporoučela se na gauč v šatech i střevících. Rekapitulovala.

Varhanní krinolína večera s hašteřivým živůtkem rozvádějících se prvé poloviny dne... To přece nebyl Bach, ani Hendl, nýbrž Šostakovič.

Ticho, hospodářem opuštěného domu, zde teprve nyní smutnělo pronikavě až do hloubi jejího srdce. A osamělé Jolaně připadalo, že ze stran pokoje sálají na ni horečnaté hlavy bytné Anny i přátel Radka a Dity...

Oknem že svítí uhlíky rodičovského prokouknutí, usvědčující ji z neschopnosti se rozvést s podivnou vlastní "pseudo-svobodou".

Usínala s pocity štvance. A pronásledována démony noci se pak rozběhnutá srazila Ve snu s pomyslně zde stojícím Slávkem. Vše náhle bylo v pohybu. Ode zdi zasténal Srovnávaje záhyby velbloudí srsti Taburet, když chráně se před pádem ji Zdislav prudce objal. A na tento jejich "velký třesk", sjelo Famózní sousoší - rodinný klenot ze šestnáctého století - zvaný "katarze" s praskotem i s bytelným vyřezávaným svícnem z výklenku, což se vše také v tenčící se v ní dušičce odporoučelo někam pod babiččinu harfu.

Na kost prokřehlá vytřeštila oči do zatímního přítmí.

Prostý pokoj s vyspravenou předložkou po babičce a prosklenou fotografií rodičů, jejím amatérským dílkem z dob studií, dýchl do tohoto jejího probuzení chladným dechem růžové, avigoldové vůně. Strohost a prázdnota k pláči. Kdeže má luxus babiččina muzikálního pokoje?!

Zbyl jí, to jo, pozoruhodný, děsně pálící otlak včerejšího večera uvízlý, podívejme, dosud v semišce. Zapomněla je odložit dole v šatně...


345. (s Bp)

Marťan bezdomovcem

Kapsářům zbyly oči pro pláč,

když se pozemšťan zadlužil

dovybaven heslem: "nebát se a nekrást!"

Vzal exekutory na hůl,

poměl se, prskl kamerám do očí

s posledním zrnkem pepře zbylou sůl.

Ekolog mu vyfoukl skládky.

Ani husička nekejhla,

s totalitou sebral čert s JZD Státní Statky.

Svatému Petrovi příliv modliteb selhal,

soudobým hospodářům dělné ruce.

Zatímco pilně přemýšloval

popadaly zpráchnivělé mosty.

Došel žvanec v děravé igelitce,

nervování i posty.

Filantropa by svedl kvér.

Však i ten rozkraden, k balistice se prosmýk,

vzal vesmír útokem.

EK. 2018


Vánoční dárek

Jako špatně vidící dívka jsem byla s malým příjmem, na půl úvazek, přijata do zaměstnání. Zvažovala jsem, čím k Vánocům, svému churavému mládenci v důchodu udělat radost a rozhodla jsem se pro dárek praktický. Z venkovské vilky, kde jsme s maminkou bydlely vedla pěšina k nádraží, se stále spuštěnými závorami. Vpravo polní cestou se ovšem dalo jít rovněž skrz trať se zpuštěnými závorami, ježto se stejně, jak ty nádražní, zdvíhaly železniční službou. Ty však na signál rozhoupaného zvonce a také pouze povozům. Ale byla tu z té polní cesty ještě odnož pěšinou kolem řeky Olzy, kterou vedl, k přechodům pochopitelně zakázaný, železniční most. A bylo odtud na autobus do města nejblíže. S mým slabým zrakem jsem pro spuštěné závory tam i tam, tak-jako-tak neviděla zda z té, či oné strany jede vlak a řídila se hlavně sluchem. Samo-sebou, jako ostatně lidé z okolí, jsem tedy chodívala tím mostem, vždy podél kolejí v protichůdném směru, kde jsem měla šanci zvětšující se mi tečku čela lokomotivy zahlédnout a v případě, že by vlak projížděl, přečkat u zábradlí. Most se mi jevil bezpečnějším, když namísto matoucími mne závorami byl z obou stran opatřen zábradlím. Toho dne jsem se vracela autobusem z města domů, nákupem naditou, luxusní aktovku v pravé ruce. Pod toutéž paží objemný balík flanelového, dárkového pyžama, abych po straně mostního zábradlí měla levačku volnou. Slyšet nebylo, než lehké šplouchání Olzy, proto jsem s opatrností rázně přešla kolejemi a vědomá si nesoucích drahocenností s upřeným pohledem, dlouhými kroky kráčela vpřed. Asi v druhé třetině mostu se špatně upevněný, čtvercový příklop pode mnou zvrátil a noha mi sjela po koleno do prázdna. Hřebík, jimž byl zřejmě příklop jištěn mi přitom bolestivě, kolmo projel holení až ke kolenu. Balík pevně sevřen v podpaždí, křečovitě držím paradoxní skvost mé chudoby, plnou, přemilou aktovčičku. A proti mně- ne! Rozpínající se hrozivá tečička blížícího se vlaku. bleskové dilema, že vytáhnout nohu znamená stejně bolestivým vrypem hřebíku jitřit ránu od kolene zase holení dolů mi napovědělo, že na to zkrátka nemám. Pěšinou proti mně se tu chvíli ale ozvalo tak strašlivé vřeštění ženy, vidící tuto mou ubohost, že jsem úlekem nohou trhla až do výskoku a v nejzazším momentu se přitiskla k zábradlí. A vlak i se silnou tlakovou vlnou projel. Dodnes nevím, čí výkřik mi to zachránil mou radost, mou přepychovou aktovku. Mému mládenci pyžamo a s krvácející nohou i srdce nad touto zase mou nedobrovolnou odvázaností.

EK. 2016


341. (s Bp)

Zimní romance

Mir nichc dir nichc ji bezostyšně zasypával chladnými polibky,

setřásla jej a setřela:

"Neřekla jsem nic, když jsi usedal na zábradlí,

ale vlítnout si na balkón?

Všechno má přece svou mez!"

Padl jí k nohám.

"Dlouho jsi nebyla venku,

myslil jsem, abys mne nezapomněla!"

Vzala ho metlou,

celou svou alibistickou bělosti

jí najel do vlasů,

nestoudně ulpívaje v oblých partiích.

Spasila se útěkem,

rozhozená, jak on pak tála v pokoji,

samodruhá pocitem sounáležitosti,

v zpozdilém reflexu vznášení .

E. K. 2018

.

339 (s Bp).

Drahou LIMITOVANOU dráhou

Slunce zapadá v houšť pavoučích stór.

Odpusťme motýlům, tupírování vyfoukli

pampeliškám z rób paní louky.

Luna stříbří nocí utkaný flór.

Pán Bůh sám paprsky velí mrakům.

V zlatou růž, tónuje jitřnímu nebi červánky.

Sasanky střou rose kolárky,

zrcátky řek si brázdí vánků šum.

Dívenky cudně vystupují z pěn,

mládenečkům rostou ramena štukou holení

a Pán Bůh sám- manažer dění

nutká lid snout sen, v divukrásný den.

EK. 2018


338. (s Bp).

Jsou nebo nejsou šišky jedovaté?


Že I nevinná lež v srdci pravdomluvného dítěte může ztropit zmatek, si zpravidla uvědomujeme až posléze.

Mé děti v jejich dávném, předškolním věku byly jednou s manželem venku, využila jsem jejich nepřítomnosti k čistce v prosklené části sekretáře. Práce se sklem a drobnými relikviemi je pro nás, co nevidíme, náročná. Postupovala jsem obezřetně s nejvyšší možnou pečlivostí, poučená maléry, jako když se po mém otevření prosklených dvířek kredence tyto v tichosti samy zavřely, a já pak mísou oblinu lamelového prosklení vysypala. Jindy - můj první muž zatížený týmž hendikepem, radostně vybalil šestici nových talířů a položil je na šikminu krytí sporáku, načež se do jednoho ztloukly, a tak dál a tak podobně. Sklo jsem tedy s nejvyšší opatrností ve dvou vodách a s použitím štětečku očistila, naleštila a dlouze přemýšlivě aranžovala na garnituru škrobených, nažehlených deček tak, aby byly pro mne přístupné a oko vidoucích jejich rozložení neobráželo. Vitrína byla dvojpodlažní, byla jsem proto vděčná nikým nerušené chvíli. Vkládala jsem poslední třpytící se nádheru našeho skromného bytu na místo a šoupátkem skleněnou vitrínu dovírala, když veselý dupot dítek ohlašoval jejich příchod. Po něm jsem byla z pokoje vykázána a mí drahouškové, s něčím se namáhavě vlekouc, s tajemným: "pst, psst!," se v pokoji zavřeli, aby mne se slavnostní okázalosti nato vzali za ruce a předvedli k vitríně právě doleštěné, se šťastným: "PŘEKVAPENÍ! Sáhni si, maminko." Můj leštěný křišťál, škrobené dečky byly právě zastrkány haldou šišek, jimiž byli lační mne potěšit. Zadržela jsem dech, poněvadž bylo pro mne v tu chvíli tristní vyloudit v tváři radost. Jejich "slavnostnější" šišková výzdoba sekretáře mi, to se ví, dlouho ležela v žaludku. No, zahoďte si dárek takových upřímných zlatých srdíček a na druhé straně, přijměte kohokoli do takto vyzdobené domácnosti?!

Po šištičce po dvou jsem denně šišky ubírala a házela do kamen značky Klubko, ježto měly dvířka seshora. Tu jednu sakramentskou chvíli naše Evička šišky v létě nepoužívaných kamnech zmerčila a se zármutkem mi zdrceně žalovala, jak se u nás s jejich obdarováním zachází. Ve velkých rozpacích jsem ji a jejího mladšího brášku ujišťovala, že asi určitě musely být jedovaté.

Naši ostravští přátelé nás občas s jejich dceruškami vyvedli k společným procházkám do přírody. Syn měl tím pádem příležitost ihned zpevňovat přátelské vztahy útokem šišek. Děvčátka s kvikotem té střelbě unikala a Evča, popadaje dech, na něj křičela: "Kájo, ty už nevíš, že jsou šišky jedovaté? Neházej jimi, prosím tě!"

"Ha, ha, prý jedovaté"!" Smály se holčičky spolu s rodiči. A když má tehdy malá dceruška přesvědčivě tvrdila, že jsou, se stejnými rozpaky jsem tehdy v tom lese ono jejich: "ha, ha, prý..." honem něčím zamlouvala.

EK. 2018