Zavržení retromódy

    Laurinka vypracovala domácí úkol. Maminka se na její pečlivě vmalovaná písmenka hezky usmála a dál neúspěšně tišila lamentace tety Anči, jak že je sama a oni, že si žiji tak pěkně pospolitě. Tatínek vyšel z pracovny a rozbalil hořické trubičky ležící na jídelním stole, aby jednu z nich vmáčkl tetě mezi rty a lamentace zastavil. Konečně se tak mohli rodiče Laurinky dobrat k prosbě, aby jím teta zapůjčila nějaké její oblečení i něco po strýci na silvestrovské retro-šou. Teta Anči se ještě nad její samotou proslzela, asi tak do půli trubičky, pak ochotně přislíbila a významně pohlédla na neteř:

"Laurencii budu mít tedy na hlídání?!" Laurinka jí pohled oplatila, zavřela školní sešit a odhrnula záhyb proužkované mikiny.

"Budu se hlídat sama. Chodím už do první třídy a samotou netrpím."

"Promiň jí to, Anči. Ještě není tak vyspělá, aby tě pochopila." Šlehla po Laurince okem maminka.

"Přece si umím nastínit program ne?" Proneslo dotčeně děvče a tatínek káravě na Anči vybafl:

"Nastínit program o to tu jde." Vložil jí do úst druhou z trubiček a Laurinka se zhrozila, že teta nabere a ta hezká králičí vesta na ní pukne.

   Bylo po Vánocích, odeznělo mezisvátčí. O silvestrovském podvečeru vyšli rodiče Laurinky se smíchem z ložnice, nastrojení, jak teta Anči s jejím donebevzatým strýcem a Laurinka nevěděla, co by na hloupou retro-módu řekla. Neušel jí záhyb velkého klobouku proti padnutí mamince do očí. A dlouhý, černý deštník v tatínkové ruce s pruhováním obleku do silvestrovského nebe bez mráčků? Na to pohrdlivě pokrčila nosíkem.

"Tak se oblékej, Lauri!"

"Já s vámi nechci."

"No ne s námi. K tetičce Anči. Nebudeš tu přece sama."

"Už jsem řekla. Mám práce..." Tatínek s maminkou si cvrnkli do rukou a s úsměvem jí popřáli hezkou, dobrou noc. Laurinka na ně pak klepla oknem pro štěstí, zlehka se sprchla a naklonila krabici s mlékem, opatrně na dlaň, kterou, jako mejkap mléko nanesla na obličejík a z maminčiny skříně vyndala slavnostní, fialovou halenku. Měla ji po zem. Z krabice od bot, která jí sloužila, jako šperkovnička vytáhla dva garnýžové kruhy, které si tam od zavěšování záclon uschovala a zastrčila je za ouška. Dvěma kolíčky na prádlo ve shodné barvě s kruhy sepnula halenku pod krkem a před zrcadlem si dělala účes do astry. Gumičkou od zavařovačky stáhla dlouhé lokny nad čelem a ty se věnčitě smotaly. Neměla proti této změně původního úmyslu nic, jen přejmenovala účes na roletu a šla si obout maminčiny hnědo-béžové lodičky. Zrcadlo jí ukázalo, jak důstojně se k vítání nového roku vybavila. Nato ze spíše vytáhla načatou karafu dětského šampaňského a s křišťálovou skleničkou vše postavila na omyvatelný krajkový ubrousek stolíku u tátova stolu, odkud uklidila bibli a tátovy brejle. Z obrovské roury odvinula plát balicího papíru, který položila na psací stůl a připravila krabici pastelek.

   Příjemně unavená ještě přisunula a do výše vytočila židli od klavíru, načež se s nejvyšším úsilím vysoukala do lenošky pod rozvětvenou palmou a po tátově způsobu spokojeně oběma ručkama tleskla.

   Od chvíle, kdy se tatínek nad zakázkou Betlemářů trápil, vždyť na něm chtěli pomoci jeho profese architekta, šikovnou změnou v rozmístění zvýšit popularitu starého betléma přemýšlela, jak mu pomoci. Chvílemi se nad zakázkou, pochopitelně myšlenou, jako sponzoring s maminkou smáli, chvílemi rozčílením rudli oba v tvářích, čímže a jak se to má, při tolika jiné práce ještě zabývat. Laurince pojem sponzoring, vedle zdomácnělých profese, architekt a zakázka zněl cizeji a o to libozvučněji. Co chvíli jí teď s myšlenkou tátovi nějak pomoct zvonil v uších. Chvíli si maminčinu halenku upravovala, aby si ničím nezavdala s televizními celebritami, pak si vzpomněla na kabelku, bez které se řádná dáma neobejde. Vybrala tu, z které vypadl vějíř na baterii, pojmenovala jej sponzoring, ale raději jej nespouštěla. Jen pootevřenou kabelku dala ležmo ke karafě a s trochou obtíži uprosila karafu, aby rozkolébanou skleničku naplnila a zklidnila. Nyní již rozsvítila lampu nad baličákem a s vědomím, že její chvíle nastala, pustila se do projektu v tatínkově zastoupení. Bylo přetěžké udržet ruku zlehýnka, aby hroty pastelek vydržely celé až do dokončení tak odpovědné práce. Dalo to hodně přemýšlení. Nákres však důmyslně stupňoval její představy a když byla hotová šlápla máminou lodičkou na vypínač lampy ale neměla už sil, jen shodila ty nepohodlné lodičky, a jak byla rozprostřela se na postýlce svého pokoje. Mobil jí sdělil, že je devět deset, a Laurinka si přisvědčila, že se nemá nic přehánět a ten Nový rok, že důstojněji přivítat nemohla. Pak rázem usnula a spala do příchodu mámy s tátou.

   Oba manželé s utajovaným veselím po špičkách vešli a úkaz Laurenčina pokoje je přikoval k prahu. Poskytl jim nezapomenutelný obrázek hajánek jejich děcka v halence přizdobené kolíčky na prádlo a bytelným kroužkem z jednoho ouška svezeným přes ně... A ty lodičky. Potáceje se smíchy odhalili pak slavnostnost nealko-konzumace, strašlivou mazanici upevněnou na horních koncích baličáku těžítky a byli ve snu, než ulehli.

   O opožděném novoroční ránu navoněla pak maminka, jak obvykle, připravovanou snídani kuchyň, než se sešli. Sedmikrásková sponka nad pravým spánkem, v hezky sčesaných Laurenčiných loknech medové barvy s promyšlenou, hráškovou zeleni jejího župánku kontrastovala. A ovšem i špatně smytý nános mléčné sedliny v obloučcích obočí prozrazoval její dospěláckou péči o pleť. Tatínek vše uviděl a pobaven se hlouběji sklonil nad jídlo. Maminka navíc postřehla i parádně drženou vidličku v Laurenčině dlani a tu a tam vyprskla smíchy. Hned se ale zadívala do okna. Holčička po ní udiveně natočila hlavu k oknu a k mamince a na nic švandovního nepřišla. S úpěnlivou pozorností tedy vkládala sousta do pusy a opravdu, župánek zůstal bez poskvrny. Maminka si prohlížela nové číslo Elle, a když táta k Laurince přistoupil, akorát ji stihla pohladit, protože držena za obě ramínka byla nečekaně sunuta tátou do jeho pracovny.

Tady jí ukázal na židli, skočila do ní a v kleče měla svou včerejší kresbu celou před očima.

Táta roztočil a snížil židličku, kterou ona včera k psacímu stolu přivlékla, a obkročmo usedl.

"Rád bych věděl, Lauri, co tato abstrakce vyjadřuje."

"Abstrakce?" Tak velebný název jejího dílka jí až trochu nadnesl nad židli.

"Popravdě řečeno této abstraktní malbě, jaksi nerozumím." Vzdychl tatínek, s despektem na balíčák vrhal pohled, který ji překvapenou, teď vtlačil zpět hloub do židle a z takových slibných výšek. Ale přešla to jen vyčítavým pohledem.

"Ty mi přece také pomáháš s úkoly. Nechtěla jsem tě v těch starostech nechat."

"V starostech?"

"No víš, jak jste se s mámou báli, že těm Betlemářům nezvládneš tu poštu."

"Ty myslíš zakázku s rozvržením Betlému?"

"No, právě, tati. Udělala jsem ten projekt za tebe. Já ale neumím napsat jejich adresu." Tatínek zčervenal v tvářích, zakoulel očima a Laurinka se najednou bála, jestli tu nejde o srdeční nevolnost.

"Tatínku, musíš mi říci, co se ti na projektu nezdá. Opravila bych se." Táta se postavil a znovu usedl.

"Ne, Lauri, musíš mi objasnit každý detail tohoto, jak říkáš projektu." Laurinka s nejvyšší starostlivosti přiměla karafu k spuštění nápoje do skleničky a podala jej otci.

"Napij se, jsi nějaký hněedý."

"No to se nediv." Ukázal očima k hromádce zdevastovaných, Ježíškových pastelek.

"Neřeš to!" Mávla nad tím Laurinka pravítkem, které si připravila, jako ukazovátko.

"Toto, obkroužila "kresbu", je, tati, Betlém."

"Betlém?" Vyjeveně se do malby díval. "A kde máš, alespoň náznak jeslí?"

"Já nevím, tati, co v té retromódě vidíte. Byla jsem ráda, když jsme tuhle byli z kostela venku. Jezulátko strčej do kamenného žlabu a jen tak v plénčičkách?! Podívej, tady to," posunula pravítkem, " je buňka pro bezdomovce. Uznávám, že je trochu velká. Ale, vpravo je sociální zařízení, vlevo bejbi-box a v průčelí matrace dormejo s přistýlkou pro Ježíškovy rodiče."

"Bejbi-box?"

"no ano. A buňka má skleněné dveře na buňku."

"Buňka k buňce!" Durdil se otec. "A kde máš oslíka s volkem? Kdo bude na děťátko dýchat teplo?"

"Ale, nejsi stará struktura, táto, ty jo?! Bejbibox je vytápěn a toto tady je, jak vidíš, asistenční pes." Oba spravedlivě rozhorlení tápali teď pikasovitě nahozenými barvami, málem že je neslízli.

"A kde máme Pannu Marii a Svatého Josefa?" Vítězoslavná otázka táty Laurinku zabolela. Přišlo jí, že její, tak odpovědně pojatou práci ještě zlehčuje.

"Pan Josef měl přece žížu na plzeňské, pozval paní Josefovou na tažený štrúdl. Ne?!"

"Do hospody? A zvěstovaného krále nechali napospas tvému psovi. Ne?!"

"Tati, tati. Asistenční pes není nějaký psí brutál, to zaprvé a děťátko má přece automatické hlídání. Takže, jakmile se vzbudí, zapípá to paní Svaté Mariji, nechá štrúdl štrúdlem a poběží přebalovat."

"Buňka s dveřmi na buňku, bejbi-box, chemické wécko, reklamované matrace a asistenční pes. Víš ty, nač by to přišlo? A takový chudobný pár si s určitostí neobjedná nejdražší pivo a tažený štrúdl, luxus podniku."

"A to sis, taťko, nevšim, že buňka má kola, poněvadž je to přívěs."

"No a přívěs čeho? To by, milá zlatá, neprošlo u Betlemářů, ani náhodou."

"Přece to všechno i s audy obstarali internetem na půjčku."

"Laurinko, neměli by to z čeho splácet a exekutor by je vyřídil."

"Všechno jsem promyslila, tatínku. Posaď se do lenošky, objasním." Tatínek vrávoravě přešel od psacího stolu do lenošky pod palmou, kde dceři dosud vyprávěl pohádky on, a Laurinka přistrkala točící židličku, aby se posadila do jeho těsné blízkosti.

"Ono to bylo tak, táto

Na světovou konferenci monarchů se dostavili pouze tři. Za zavřenými dveřmi zanaříkali přesně, jak teta Anči, jak jsou na všechno sami a že z té chásky, to jako z lidu jsou dočista celí zmoření a už i bezradní, poněvadž najednou z jejich pokorných, pracovitých lidiček se stali zlí otevřhubové, kteří nechtějí mít a nemají o tíze královské koruny ani ponětí. A v tom stýskání se ti tři králové smluvili, že z kralování seběhnou a těžkých královských korun se i s vládnutím zbaví.

V tom k nim zdí prošel anděl, ukázal jim na velikou hvězdu a poněvadž byl svědkem jejich spravedlivého kralování, věděl o jejich sociálním smýšlení a pošeptal každému z nich, jaký má pro ně flek."

"Snad poslání. Ne?"

"Jo, tati. Všichni tři se za tou hvězdou rozběhli a u bejbiboxu poklekli na tu matrac před narozeným Spasitelem. Jeden vložil zlatou korunu za podušku do bejbiboxu, druhý Svaté Mamince na hlavu a třetímu pan Svatý Jozef vymluvil, že by mu při tesání krovů koruna padala, že by si ji s jeho svolením použil k důležitějším účelům. Hned pak vyloup z ní drahokamy asi, jak se loupou luštěniny, a v prvé řadě půjčku splatil.

Ujížděli pak v tom audy i s přívěsem z nehostinného místa, kde měli pro ně leda tak chlév, aby naplnili, co je v Bibli psáno.

"Tatínek zívl, láskyplně se podíval na chytrou Laurinku a chystal se vstát.

"Počkej tati. Ještě jsme nedořešili ty chlapíky, kteří se vzdali královských korun.

Tak, Kašpar se stal Svatým Mikulášem, Melichar Dědou Mrázem a Baltazar Santa Klausem. Aby se ujistili, co jejich lid za bezvládí se svobodou nadělal, procházeli zemí a každý se cestou chápal práce a na konci roku své výdělky proměnili za dárečky, které se rozhodli nadělovat osamělým, jak teta Anči a chudým, hodným dětem, než se jejich lid uhodní a bude zase pokorný a pilný."

"Tak dlouhou pohádku, Lauri, by Betlemáři nebyli sto trpělivě vyslechnout. Ale musím říci, že ten projekt byl chvályhodným nápadem."

"Vpíšeš tam teda adresu a odešleš, tatínku?"

"Naskenují tvůj projekt, opatřím textem a elektronicky jej odešlu, Laurinko. Myslím však, že původní Betlém jen rozestavíme s uměleckým důvtipem a jako národopisný folklór ponecháme na věčnou památku, aby se vědělo, jak to bylo ve skutečnosti."

"Ty myslíš, tati, v Rožnovském skanzenu?"

"Taťko, Lauri!"! Svolávala maminka k obědu své drahé, romantické duše a tu plodnou diskusi smetla chuť rozplývajících se játrových knedlíčku.

. 2019

ukázka z knihy

 Děti aktéry v kontrapunktech času

vyšlé tiskem červen 2018

Zdislav v září světel, okázale mačkal její dlaň, v přítmí ulice jí letmo popřál dobré noci jako jindy. Bez průtahu, s doporučením nezbytného, okamžitého spánku ji nechal odejít. Zmámená ještě hudbou večera, se stísněným pocitem stoupala nyní do podkroví, domu ve smutku. Odporoučela se na gauč v šatech i střevících. Rekapitulovala.

Varhanní krinolína večera s hašteřivým živůtkem rozvádějících se prvé poloviny dne... To přece nebyl Bach, ani Hendl, nýbrž Šostakovič.

Ticho, hospodářem opuštěného domu, zde teprve nyní smutnělo pronikavě až do hloubi jejího srdce. A osamělé Jolaně připadalo, že ze stran pokoje sálají na ni horečnaté hlavy bytné Anny i přátel Radka a Dity...

Oknem že svítí uhlíky rodičovského prokouknutí, usvědčující ji z neschopnosti se rozvést s podivnou vlastní "pseudo-svobodou".

Usínala s pocity štvance. A pronásledována démony noci se pak rozběhnutá srazila Ve snu s pomyslně zde stojícím Slávkem. Vše náhle bylo v pohybu. Ode zdi zasténal Srovnávaje záhyby velbloudí srsti Taburet, když chráně se před pádem ji Zdislav prudce objal. A na tento jejich "velký třesk", sjelo Famózní sousoší - rodinný klenot ze šestnáctého století - zvaný "katarze" s praskotem i s bytelným vyřezávaným svícnem z výklenku, což se vše také v tenčící se v ní dušičce odporoučelo někam pod babiččinu harfu.

Na kost prokřehlá vytřeštila oči do zatímního přítmí.

Prostý pokoj s vyspravenou předložkou po babičce a prosklenou fotografií rodičů, jejím amatérským dílkem z dob studií, dýchl do tohoto jejího probuzení chladným dechem růžové, avigoldové vůně. Strohost a prázdnota k pláči. Kdeže má luxus babiččina muzikálního pokoje?!

Zbyl jí, to jo, pozoruhodný, děsně pálící otlak včerejšího večera uvízlý, podívejme, dosud v semišce. Zapomněla je odložit dole v šatně...

345. (s Bp)

Marťan bezdomovcem

Kapsářům zbyly oči pro pláč,

když se pozemšťan zadlužil

dovybaven heslem: "nebát se a nekrást!"

Vzal exekutory na hůl,

poměl se, prskl kamerám do očí

s posledním zrnkem pepře zbylou sůl.

Ekolog mu vyfoukl skládky.

Ani husička nekejhla,

s totalitou sebral čert s JZD Státní Statky.

Svatému Petrovi příliv modliteb selhal,

soudobým hospodářům dělné ruce.

Zatímco pilně přemýšloval

popadaly zpráchnivělé mosty.

Došel žvanec v děravé igelitce,

nervování i posty.

Filantropa by svedl kvér.

Však i ten rozkraden, k balistice se prosmýk,

vzal vesmír útokem.

EK. 2018

Vánoční dárek

Jako špatně vidící dívka jsem byla s malým příjmem, na půl úvazek, přijata do zaměstnání. Zvažovala jsem, čím k Vánocům, svému churavému mládenci v důchodu udělat radost a rozhodla jsem se pro dárek praktický. Z venkovské vilky, kde jsme s maminkou bydlely vedla pěšina k nádraží, se stále spuštěnými závorami. Vpravo polní cestou se ovšem dalo jít rovněž skrz trať se zpuštěnými závorami, ježto se stejně, jak ty nádražní, zdvíhaly železniční službou. Ty však na signál rozhoupaného zvonce a také pouze povozům. Ale byla tu z té polní cesty ještě odnož pěšinou kolem řeky Olzy, kterou vedl, k přechodům pochopitelně zakázaný, železniční most. A bylo odtud na autobus do města nejblíže. S mým slabým zrakem jsem pro spuštěné závory tam i tam, tak-jako-tak neviděla zda z té, či oné strany jede vlak a řídila se hlavně sluchem. Samo-sebou, jako ostatně lidé z okolí, jsem tedy chodívala tím mostem, vždy podél kolejí v protichůdném směru, kde jsem měla šanci zvětšující se mi tečku čela lokomotivy zahlédnout a v případě, že by vlak projížděl, přečkat u zábradlí. Most se mi jevil bezpečnějším, když namísto matoucími mne závorami byl z obou stran opatřen zábradlím. Toho dne jsem se vracela autobusem z města domů, nákupem naditou, luxusní aktovku v pravé ruce. Pod toutéž paží objemný balík flanelového, dárkového pyžama, abych po straně mostního zábradlí měla levačku volnou. Slyšet nebylo, než lehké šplouchání Olzy, proto jsem s opatrností rázně přešla kolejemi a vědomá si nesoucích drahocenností s upřeným pohledem, dlouhými kroky kráčela vpřed. Asi v druhé třetině mostu se špatně upevněný, čtvercový příklop pode mnou zvrátil a noha mi sjela po koleno do prázdna. Hřebík, jimž byl zřejmě příklop jištěn mi přitom bolestivě, kolmo projel holení až ke kolenu. Balík pevně sevřen v podpaždí, křečovitě držím paradoxní skvost mé chudoby, plnou, přemilou aktovčičku. A proti mně- ne! Rozpínající se hrozivá tečička blížícího se vlaku. bleskové dilema, že vytáhnout nohu znamená stejně bolestivým vrypem hřebíku jitřit ránu od kolene zase holení dolů mi napovědělo, že na to zkrátka nemám. Pěšinou proti mně se tu chvíli ale ozvalo tak strašlivé vřeštění ženy, vidící tuto mou ubohost, že jsem úlekem nohou trhla až do výskoku a v nejzazším momentu se přitiskla k zábradlí. A vlak i se silnou tlakovou vlnou projel. Dodnes nevím, čí výkřik mi to zachránil mou radost, mou přepychovou aktovku. Mému mládenci pyžamo a s krvácející nohou i srdce nad touto zase mou nedobrovolnou odvázaností.

EK. 2016

339 (s Bp).

Drahou LIMITOVANOU dráhou

Slunce zapadá v houšť pavoučích stór.

Odpusťme motýlům, tupírování vyfoukli

pampeliškám z rób paní louky.

Luna stříbří nocí utkaný flór.

Pán Bůh sám paprsky velí mrakům.

V zlatou růž, tónuje jitřnímu nebi červánky.

Sasanky střou rose kolárky,

zrcátky řek si brázdí vánků šum.

Dívenky cudně vystupují z pěn,

mládenečkům rostou ramena štukou holení

a Pán Bůh sám- manažer dění

nutká lid snout sen, v divukrásný den.

EK. 2018