Moravský Anonym

Bylo by mi ctí i osobním potěšením publikovat ze svých textů na stránkách Literárního klubu Petra Bezruče. Posílám zde malou různorodou kolekci k nahlédnutí a úvaze. V dnešní době obecného nezájmu o psané slovo, zejména o literaturu zvanou Poezie, je psaní básní téměř na hranici společenské únosnosti. Přál bych si, v případě publikace u LKPB, být uveden pod pseudonymem MORAVSKÝ ANONYM. Vzhledem k tomu, že se zde nepřihlašuji do řad členů LKPB, neuvádím jiné další podrobnosti ke své osobě. Jen datum narození: 28.7.1942.

S pozdravem a přáním všeho dobrého

KOLEDA
Říkám přímo -
Nemám rád až ke skřípění
úžery Vánoc
živených kšeftem magazínů
Červený kostým obtloustlého chlápka
nezmění slámu jesliček oslíkův dech
chudobu Jezulátka k zulíbání
Říkám přímo -
Mít v srdci na povel cizího lampasáka?
Já neznaboh nenechám si ukrást
psaníčka za oknem slzami rozpitá
tajemství skrýší domova
cinkání zvonku vánočního stromu života
Že zde již byl nikým nespatřený
a přesto znal naše přání
tak malá a nevinná
jak jen dětství může být
Že zde stále je nikým nespatřený
zná naše přání ne vždy tak nevinná
Říkám přímo -
Nám narodil se
života čistého rodu královského
narodil se láskou
narodil se z ženy

POCTA NEZNÁMÉMU
Prodléván krajinou hlasem zvonů
večer co večer odevšad
laskavou tváří úsměvu stromů
vidinou tiše opět si hrát
Čím jsem zde narozen?
Že i hlas křiku milenčina těla
necháváš mnou adventem
hnízda vlát
Dozvěděn - 

A přec

DOCELA MALÝ KLUK
Docela malý kluk v manšestrové bundě
a opravdovým opaskem dvakrát dokola
Jak pyšný jsem tehdy byl
na lesklou sponu opasku
nikdy bych ji nevyměnil za žádnou hračku
tužku se čtyřmi barvami
ani za loutku rytíře -
Jenom za svobodu pro šupinatého kamaráda
když táta
můj bezva táta
když zdvíhal za žábra vánočního kapříka
Komu mám nabídnout dnes
svoji raketovou propisovačku
a opasek z falešného krokodýla
Bude můj kluk chtít se mnou měnit?
Dnes jsem to já
kdo zdvíhá za žábra vánočního kapříka

PENÍZEK
Penízek kapří potají sčítám
kolik již večerů nás od štědrosti dělí
a kdy jsme naposled lásko má
kdy naposled v objetí plakali
věříce ve jmelí
Na kterém rozcestí překotně zběhli jsme
na kterém rozcestí lásko má
prokřehlé dětství v jesličkách leží

Penízek kapří potají sčítám
kolik že vyplatit dluhů
když lásku lze vyplatit stěží

...
Zmeškal jsem
svatého Martina na bílém koni
- tak ticho až k ustrnutí -
ale nebylo s kým vyměnit slůvko
nebylo komu říct
že ty
že já
nečekal nikdo cinknout si na zdraví
zadýchat ozáblou dlaň

Zmeškal jsem

MLČKY

Poslední listí ze stromů
pořádá na konci sezóny letecký den
Přicházím mlčky
mlčky svou pozvánku přinesl dým
nikdo se neptá po vstupném
jen zubaté slunce v zádech
klade můj stín přes suchou trávu
písčitou cestu
s rýhami v dlani po deštích
až v pichlavou náruč ostružin
až k patám vysokých stromů
kde první sněhová vločka
tančí svůj utkvělý sen
Tančí a padá
padá a znova krouží
otvírá sezónu leteckým dnem

EN SILENCE

C' est la fin de l' automne
les dernières feuilles des cimes
proclament une journée d'aviation
En silence la brume répand ses invitations
En silence je m' élance
sans personne d' autre à l' entrée
que le soleil épars
qui projette mon ombre
à travers les hautes herbes
et les chemins sablonneux
comme autant de mains
façonnées par la pluie
jusque dans les bras piquants
des mûres sauvages
jusqu' aux pieds des grands arbres
où le premier flocon de neige
danse figé dans son rêve
danse et tombe
tombe et tournoie encore
Il ouvre la saison
par une journée d' aviation

Přeložila : Andrea Marchal- francouzská básnířka.

PŮLÍ ŘÍJNA

Koncem září půlí října
listí stromů polétává
unáhleně a
vítr nutí mne voyeura

smekat klobouk

STAV BEZTÍŽE

Společně s prvními ptáky jara, přilétali k nám z valašských kopců i naši                                
příbuzní. Strýc Stanislav na motocyklu, teta Věra v přívěsném vozíku.
Já byl tehdy hodně mladý a zahleděný sám do sebe.
Nechápal jsem jejich pošetilost. Řečičky o radosti z pohybu,
ptačí volnosti. Alespoň na chvíli, prý, letět proti větru...
Tehdy jsem nechápal vůbec nic. A tetka Věrka, šátek na babku,

nesplňovala můj ideál krásy.
Byl jsem mladý a toužil objevovat. Vzdálené cíle, opravdovou krásu.

Ale stejně jako můj přítel Saint-Exupéry, objevil jsem později jen otisky
svých vlastních, tápavých kroků.

S posledními dny podzimu odlétli jednou i strýc Stanislav a teta Věra.
Odlétli na svou nejtěžší, závěrečnou pouť.
Přestože mě vždy zvali k sobě, na Valachy, nezbylo ani skrojek chleba

na oplátku návštěvy.
Již nikdy neoslovím Standu abych zvěděl,
kudy že to burácel z Velkých Karlovic k nám, do Zlína.
A při jaké rychlosti rozpíná paže do podoby křídel,
aby vzlétl -
Když stav beztíže přichází.
Nikdo již nečeká ve dveřích, cinknout si na zdraví ptáčkem slivovice.
A komu mám dnes říct, že semínko krásných pošetilostí padlo na

připravenou půdu.
Dnes chytám vítr do plachet já.
Cestou z kopce na kopec a znova dolů,
rozpínám paže do podoby křídel,
abych vzlétl,
abych zvítězil -
Když stav beztíže přichází.
Strýc Standa na motocyklu Jawa dvěstěpadesát pérák.
Já na bicyklu Merida Cobra.
Slunce v zádech.
Oheň v srdci.
Chorál bez oddechu.

NÁSILÍ V LITERATUŘE A SPOLEČNOSTI. Kulatý stůl Obce spisovatelů.

Noticka.

Doplňuji pojmem "krutost ".

Mám pochybnosti, zda předložené téma je z otázek, které možno zodpovědět bez uzardění. Násilí v literatuře je staré jako literatura sama. Násilí ve společnosti je široký sociologický problém. Tématu se nelze vyhnout, přehlédnout je, vymazat ani ignorovat. Autor díla k tomuto faktu pouze zaujímá svůj osobní úhel pohledu a literární výpovědí sděluje. Neovlivní však vratkou rovnováhu "dobra a zla". Že spisovatel svým literárním dílem může ovlivnit čtenáře...jest jedním z dobře míněných omylů.

Naše paní Božena Němcová ve svých pohádkách násilím nešetřila. Pohádky bratří Grimmů mne naplňují strachem ze tmy dodnes. V dětství jsem násilí a krutost chápal naprosto abstraktně a bezbolestně. Vždyť krutý, leč spravedlivý trest vždy postihl "ty zlé", rozuměj "ty druhé". Ani Kniha knih v části kapitol Starého zákona není oslavou bukolického života. Lze literární text ve své doslovnosti považovat za popis násilí a krutosti? Co lze ještě považovat za uměleckou nadsázku, co již za realitu?

Stěží bychom hledali spisovatele (...), duševně vyrovnaného a lidsky zralého, jenž násilí a krutost schvaluje či oslavuje básní. A přesto, anebo právě proto. Vztah k násilí je naší zděděnou vlastností - usilujeme násilníkovi odpovědět stejnou mincí. Chamurapiho zákony nejstaršího Sumeru jsou stále v našem podvědomí: Oko za oko, zub za zub.

Lze Slovem cokoliv změnit? Je na nás, dámy a pánové - //... snad posté zbytečně // snad potisící // a přesto. Vyplouváme // .

MA, červenec 2008

Pro Music open. Červenec 2012

ZPRÁVA O SLOVU, MUZICÍROVÁNÍ A BANJU

Již za doby krále Šalamouna bylo prý předčítání básní doprovázeno hudbou šalmaje.

Podoba veřejného čtení literatury zvané Poezie, vyžaduje i dnes přizdobování literárního díla hudebními předěly. Jakousi hudební vystýlkou, leč, mnohdy bez souvislosti ke čtenému textu. Od časů Večerních chvilek poezie, (nic proti Večerním chvilkám poezie, a zaplaťpánbů za ně), jsou k básnickému textu téměř výhradně přiřazovány lyrické dumavé melodie klasického provedení. Klavír a smyčce, komorní atmosféra. Jakoby poslech čtené básně nutně vyžadoval Rodinovsky sošné gesto myslitelovy hlavy, podepřené dlaní ruky... Zvyk je železná košile. Neprošoupe se, ale nenadchne.

Podávám zprávu o jiném přístupu k prezentaci poezie. S dovolením, začnu oklikou: Mezi svými známými, mohu-li s pýchou říci přáteli, mám i muzikanta Jana Kudělu. Kdo lpí na škatulkování, pak tedy folk-country hudebníka - interpreta, autora hudby i textů k hudbě, a především brilantního tanečníka prstokladu po strunách kytary. A také po strunách hudebního nástroje, pro mne z nejzvláštnějších: BANJA. Hovořím vědomě o banju. Nezaměnitelný zvuk banja jsem ale vždy považoval jen za drsně podmanivý rytmický podklad (beglajt) písničky či hudebního kousku. Jan Kuděla, u táborového ohně přáteli zvaný Šmudla, bývalý i současný kapelník stále proměnlivé folkové skupiny Bumerang ze Zlína, umí na tvrdých drátech strun a ozvučnice bubnu banja z vyčiněné oslí kůže, vykouzlit melodii. A to i melodii, kterou právě zlehýnka improvizuje ozvěnou na čtený básnický text. Ve vší skromnosti, jakoby mimoděk. Namísto šalmaje - banjo.

Když jsem připravoval scénář k jednomu z veřejného čtení básní, požádal jsem Jana Kudělu - Šmudlu, (vědom si jeho vzácné schopnosti improvizace), o spolupráci na díle a nebyl jsem odmítnut. Právě naopak! Honzovo hudební cítění prospělo věci již v přípravě scénáře. A při provedení pořadu na scéně jsem to byl já, kdo zapomínal číst... Pro pořádek dodávám, že banjo bylo volně střídáno Honzovou akustickou kytarou velikosti menší basy. Skvostný zvuk! Improvizace se spodní ozvěnou folkových i lidových písní zaujaly. Vyznavači formy klasicky prezentované poezie obdrželi nečekaný a působivý hudební dárek. A přijali s nadšením a povděkem. Stalo se ve Zlíně, v knihovně Františka Bartoše. Datum nepokládám za důležitý. Přijali rovněž i posluchači v oduševnělém prostředí Mahenova památníku v Brně. Čtené slovo básně a cinkání banja byli spolu jako milenci v dobré vůli.

A později připravil Jan Kuděla pro příznivce kultu svobodného táborového ohně neobvyklé překvapení. To když v půli svého "potlachu" - hudebního vystoupení v "Zelenáčově šopě" ve Zlíně, oznámil posluchačům, že "pozval na scénu současného, živého, sic obézního básníka, přítele". Patnáct minut jsem přednášel pečlivě vybrané texty svých básní. Tolik živých, přátelsky dychtivých pohledů a známého pokřiku - UMÍÍÍ - přestože způsobem svého života i obsahem své literární práce, jsem pro jejich společenství pouze příchozí, možná zajímavý host. Nenosím "bágl", nosím zápisník a ohryzek tužky po kapsách konfekční, nezelené bundy.

Vzácné společenství upřímnosti, pozdravu zalomeného palce, s vůní ohně, dýmu a jehličí v čaji. Romantiky bez sentimentu, seznamování bez cavyků. Přijali za svůj vzkaz člověka z jiného kmene, jiné osady, jiného slovníku.

Zdravím a přeji, staronoví přátelé.

Moravský Anonym

PS. Nechápu, proč slovo "banjo" můj PC hlídač gramatiky neustále červeně podtrhuje. Přičemž písemný tvar výslovnosti "BENDŽOu" zůstává nepovšimnut. Prý, banjo, není ve slovníku. Bendžo ano. Zaznamenám do "cancáku", ale opět červeně podtrženo. A jak asi zněly ony starodávné - šalmaje

DŘEVĚNÝ PRÁH

(Text písně pro ženský hlas. Celostátní finále Porta Plzeň 1982.

 Folková skupina Bumerang)

Dřevěný práh u našich dveří tak nízký nizoučký je...

A přec jej milý nepřekročí, a přec k nám milý nezajde.

Zelený jetelík za naší zahradou tak měkký měkoučký je...

Když mě můj milý slibuje lásku, když mě můj milý miluje.

refrén: jen v hudební podobě.

Skleněné okýnko od naší světnice malounko málo zavřené je...

Přec u mne milý nezaťuká, a přec jej milý neotevře.

Kamenná lavečka pod našim oknem tak chladná chladivá je...

Dnes na ni milý nesedává, dnes už tu víno nepije.

refrén: jen v hudební podobě.

Červená branka od naší zahrady tak tichá tichounká je...

Kdysi k nám milý často chodíval, kdysi k nám chodil každý den.

Dnes leží v zahradě pod bílým kamenem,

dnes leží v zahradě sám...

Sám v cizí zemi, voják bezejmenný,

nikdy se nevrátí k nám

refrén: jen v hudební podobě.

Dřevěný práh u našich dveří tak nízký nizoučký je...

A přec jej milý nepřekročí, a přec k nám milý nezajde.

Dnes leží v zahradě pod bílým kamenem,

dnes leží v zahradě sám...

Sám v cizí zemi, voják bezejmenný,

nikdy se nevrátí k nám.

MISTR WANG WEJ

Proč slinit z veršů hnízda

společně s vlaštovkami

když jen maso v mase

a provize za mlčení

zrychlují dech

Proč ztrácet čas

lovem slůvek do herbáře

když graffiti již značkují

a značkují neomylně

můj dům

Proč vzývat ticho

šelesty srdce na papíře

když automat řinčí bez dechu

žebrá o halíře a

adresu bordelu znám

Proč ztrácet rovnováhu

pro loďky z kůry na potoce?

Jen s Mistrem Wang Wej když

...lijákem proudným

večera chlad

na hory pad...

Roseným vínem pomlčím

TRIPTYCH

Láska

můj Bože láska

Být stále přítomen v ní

v krvi ji cítit

bez podpálky rétoriků

nikdy si nezaměnit

tiché rozdávání

s halasem klevetníků

Můj Bože láska

Mír

žhavý mír

tetelí barvy nad krajinou

modravým loubím zvolna usínám

děti si hrají s kukačkou schovávanou

má žena spí

poupaty ňader halenku rozvlněnou

Barvami táhne žhavý mír

Žít

ach žít

žít si jen tak

Oblázkům kulatost vážit dlaní

a křídla motýlí

říkadly dětských her

tísněmi proplynout

účasten okamžiku

vyloučen pro chvíli

Žít ach žít

Žít si jen tak

ŽIDLE

Židle přirůstá mi k zadku

bezbolesti vrzání

než dopsal jsem

hrstičku slov řádku

srostli jsme v jedno

                             čekáním

na Mistra Wang Wej až

dopije své víno

zda pošle mi židli

třinácte stoletími

krabicí supermarketu

POTOKEM

/Moravské/

Potokem posílám z mařackých kopců

posílám zprávu z hradišťských lúk

povětřím rozsívám co dávno je popelem -

Co vídal jsem sukének plápolat ve větru

co stískal bílých kolének

co šeptal překotně zadrhlých slibů

klekáním svatého Rocha

Večerním klekáním vinařských búd

PÍSEŇ O MALÍŘI

Maluje malíř obrázek nevšední

maluje řeky proud a kámen potoční

obrázek bez názvu jen šminky na tváři

pro ty co zmeškali -

Setřel jej den příští

anebo snad

metaři

Maluje malíř obrázek nevšední

maluje řeky proud a kámen potoční

maluje zimy chlad a slunce do očí

maluje dívčí klín a léto

ach léto

léto co nekončí

Obrázek bez rámu jen křídou na chodník

pro ty co zmeškali -

Spláchl jej noční déšť

anebo snad

domovník

ZA EVOU ELIÁŠOVOU

Psát slova vzpomínání na člověka, kterého již nikdy nepotkám, již nikdy neoslovím a nebude mi již nikdy odpovězeno, psát takto je pro mne těžké. Psát slova vzpomínání na Evu Eliášovou, literární přítelkyni, je pro mne z úkolů nejtěžších. Vždyť v ženě a z ženy vzniká život a ženou je plamének života hýčkán. Tragedie skonu je ženou násobena.

Eva Eliášová je a bude svojí literární prací navždy spojena se specifickým regionem Zlín. Hraniční trojmezí výrazně odlišných folklorik bylo pro Evu inspirativní. Místo narození a dětství prožité v Uble ji utvořilo jako skutečnou "valašskou robu". Kdo neví, kde se nachází obec Ublo, pak tedy za Vizovicemi, na valašských kopcách, pár chalup kolem klikaté strmé cesty. Kdo neví, co znamená pojem "valašská roba", ten neznal Evu. Hlína ke stvoření Adama a Evy byla jistě hlínou z Ubla.

Ani po létech života v městském prostředí se Eva nezměnila. Byla svá. V mluvě byť obecně spisovné, zněla u ní vždy spodní melodie valašského nářečí. V uvažování člověka z chudých valašských kotárů bylo poctivé, pragmatické jádro, ale s obroušenými hranami. V oblékání beze snahy kopírovat módu, byla zjevná její osobitá umělecká originalita. A nevzpomínám si, že by kdy vnášela mezi své přátele "blbou náladu". Vyrovnaná, stále něco konající a vždy lehýnce radostná. Tak si pamatuji a budu pamatovat Evu Eliášovou. A promiň, Evo, ani po 35. letech našeho přátelství doposud nevím, jak jsi se jmenovala za svobodna. Byla jsi vždy "Eliáška".

// Zahlédnu okamžikem / vlastního nádechu a výdechu / vždy znova zaslechnu / prudkosti nadechnutí svist / Biograf dnů / vítr co míjí mne / nepolapen // (B.K. Zahlédnu).

Literární odkaz Evy Eliášové je uložen v jejím vztahu, v její lásce k dětem a k rodnému Valašsku. Kdysi novinářka, lokální dopisovatelka, nalezla svůj pramen radosti z psaní. Původní lidové rázovité pohádky a příběhy, Evou sbírané, upravované a pečlivě znamenané včetně vysvětlivek nářečních pojmů. Pohádky a příběhy Evou nově fabulované, mistrně napsané v obecné valašské mluvě, vyřezávané v čistých liniích ostrým nožíkem, bez ozdobných kudrlinek. A četné publikace výsledků své literární práce v knižní podobě, počinek vzácný a potřebný. Jen příběhy ovečky Bakešky a beránka Adámka zůstanou nedopsány... Zda jsem v dobré víře něco zapomněl připomenout, promiň, Evo. Vždyť víš a vždy jsi tvrdila, že básníkové tak trochu lžou...

Jak okusuji zbytek ohryzku tužky, vrací se ke mně milá a silná osobnost Evy Eliášové. Ale i tak: psát slova vzpomínání je pro mne z úkolů nejtěžších.

Sbohem, Evo, sbohem.

Moravský anonym. 8. července 2016    

PÁBITELÉ BOHUMILA HRABALA

K Roku Bohumila Hrabala 2014

Mám rád Hrabalovy pábitele. Mám rád jejich pábitelství, jejich reálně nereálné vidění světa, jejich lásku k životu rozdávanou komukoliv připravenému, rozdávanou bez požadavku vrácení zápůjčky, bez požadavku honoráře či mzdy. Mám rád jejich radost z rozdávání radosti. Z lásky k životu bez legitimace a členských příspěvků. Z lásky bez kreditní karty a bez hlásné trouby: Čas jsou peníze! Mám rád srdečnost jejich pozdravu a odpovědi na pozdrav. Mám rád jejich skromnou a na odiv nevystavovanou solidárnost. Mám rád jejich nezájem a naprostou neschopnost stát se ředitelem či šéfem čehokoliv. Ani Hanťa v Příliš hlučné samotě nechtěl být ničím jiným, než byl... Pábitelé jsou onou hlínou lidského společenství a kmen ovocného stromu života vyrůstá z jejich srdcí. Jejich pábení je stav jich samotných vůči sobě a pokud chceme přistoupit na jejich hru, i dar vůči nám, šedivým, nevěřícným. Pábitelé nemusí lhát ani sami sobě.

Nezaměňujme však Hrabalovy lidičky se současným jevem bezdomovectví. Děje se tak a rádo, a jakoby každý vnějškově zanedbaný spoluobčan naznačoval poselství pábitelské výjimečnosti... Hrabalovi pábitelé jsou však dělní lidé s hluboce zažitým vztahem ke způsobu získání obživy: vlastní prací. S vlastní prací byť těžkou a špatně placenou, ale s vlastní prací, vlastní obživou až k první krvi mozolů. Hrabalovi pábitelé jsou lidé hrdí na sebe sama, věří ve své vlastní schopnosti, přísahají na svoji nezávislost, na svoji vlastní kulturu. Hrabal je jejich pozorný a přesný kronikář a mohu-li pojmenovat, pak tedy Největší pábitel. Jeden z nich; tento však s brilantní schopností zaznamenat neobyčejnost jejich příběhů. Bez literátštiny.

Současné bezdomovectví je sociální problém konce sociálního státu Všech a Nikoho a počátku ranně feudálního kapitalismu Jájájá. Vykořeněnost a černá díra bezdomovectví přitahuje současné umělce. Nejsem si jist, zda to není jen atraktivní kulisa k jinak prázdnému divadelnímu představení "kultu ošklivosti". S Hrabalovými lidičkami to nemá vůbec nic společného. Dokonce ani s Hrabalovým vančurovsky libozvučným, tvárným obecným jazykem českým.

Nechci se otírat o bolestný stav "býti bezdomovcem". Nakolik to je svobodně zvolený způsob existence s přijetím důsledků, anebo nakolik to je výsledkem řady po sobě jdoucích životních karambolů. Pak je třeba nabídnout pomoc, nebude-li ovšem pomoc pouze charitou.

Jsme společenstvím jedinců, nikoliv davu. Potřebnost a cena jedince vůči společnosti vyplývá ze vzájemné rovnováhy práv a povinností a naopak i schopnosti společnosti zajistit jedinci naplnění jeho práv. To spisovatel Bohumil Hrabal dobře věděl, když jedna z figur jeho Slavnosti sněženek ve filmové adaptaci téhož režisérem Jiřím Menzelem, byla ztvárněna jiným režisérem - Jiřím Krejčíkem (+ 2013). Zde anonymní, ale proslavený svojí filmovou prací, velký a tlustý Krejčík, plel záhon jahod, leže při práci, nereptal a pracoval!

Hrabalovi pábitelé, (nechci je jmenovat "hrdinové", když význam slova je vyprázdněný), jsou plni energie a vůle vůči svému osudu. Přidávám vlastnost dnes téměř nepotřebnou: laskavost, nekonečnou laskavost bez sentimentu. Není u pábitelů rozhodující, zda cesta vede k nějakému, vlastně neurčitelnému cíli. Důležitá je cesta, hledání, být účasten teď a ve svém vlastním životě. Perličky na dně, útlou knížečku pana Bohumila Hrabala, čtu co energetický nápoj. Když upadám do beznaděje.

PS. Napsal jsem rád těchto pár řádečků vyznání. Dlužím panu Bohumilu Hrabalovi vyslovení pozdravu a přiznání úcty. I když já raději poezii v několika řádcích. Ale Hrabal je pouze a jedině Hrabal.

Co Bohumil opustil náš Automat Svět, osamocen v nemocničním pokoji, za nevyjasněných okolností, ozvala se mi v srdci prasklinka víry v lidskou lásku. Proč ale pátrat po nevypátratelném? A co vlastně znamená neurčitelné, nezařaditelné, zneklidňující slovo "pábení, pábitel, pábitelé"?

(MA), leden 2014

JEŠTĚ KE KARLU HYNKU MÁCHOVI

Noticka

Přiznávám svoji někdejší podezřívavost, ba přímo nechuť k modle českého Parnasu - Máchovu Máji.

Z jedné strany byvše masírován povinností úcty k Mistrovi a jeho dílu. Povinností vyplývající ze zkamenělé výuky Jazyka českého a literatury, při mé školní docházce v době těsně po bratru Žižkovi.

Jako každá jiná povinnost, byla i tato pro mladého člověka naprosto a jednoznačně nepřijatelná. Z principu opozice mládí vůči všemu zavedenému, vůči všemu nadiktovanému.

Z druhé strany rozdvojen sám v sobě, rodícím se názorem na vše, co okolního. Vše kriticky hodnoceno právem mládí, právem vlastního supertápání. Máchův Máj to odnesl přímo exemplárně: námět básně že vycucán z palce, zjevná morbidnost prostředí i osob, vybičovaný patos básně, atd.

Jen cosi skrytého a znepokojivého zůstalo z jinak zcela sešrotovaného Máchy.

V naší českomoravské kotlině dozrávají jablka podzimem: Máchův Máj jsem podruhé rozevřel kvůli ilustracím Jana Zrzavého. V tichu a přítmí antikvariátu jsem objevil útlou ohmatanou bibliofilii, báseň Máj, nakladatelství Aventinum, rok 1924, začetl se a ustrnul. Odsudky mládí zapomenuty, a jen to cosi skryté a znepokojivé znělo zde stále: hudebnost Máchova Máje. Symfonická báseň veršů, hudební postupy při tvorbě slovesného díla.

Pro hlučnost a řinčení vlastního mládí, neslyšel jsem kdysi jemností Máchova houslového partu, temné rytmy bubnů, flétnová vyprávění. Co k tomu dodat?

Dalekáť cesta má! Marné volání! Omlouvám se, Karle Hynku Mácho.

                  Interpunkční znaménka v poezii. 

                  Hana Kupčíková

Je to věc, v níž se více hledí na "usus", než na pravidla. (Usus = současná jazyková zvyklost, tj. něco, co se běžně užívá, aniž by to vždy muselo být ve shodě s Pravidly českého pravopisu). Pravidla českého pravopisu říkají, že v básních má být buď plná interpunkce, t.j. všechna znaménka, anebo žádná interpunkce, s výjimkou těchto znamének: otazník, vykřičník, dvojtečka, uvozovky, pomlčka.

Hojně užívaný usus však uznává ještě třetí možnost, která je nazývána "vnitřní interpunkcí ".

Co je to "vnitřní interpunkce"? Znamená to, že uvnitř verše děláme důsledně všechna znaménka, která tam patří, (i tečky), ale na konci verše nesmí být nic, kromě vykřičníku, otazníku, eventuelně pomlčky. Přímou řeč je v případě použití Vnitřní interpunkce lépe označovat dvěma pomlčkami, na příklad: ( - Co bys od ní chtěl? -), než uvozovkami. Kdyby totiž uvozovky na konci přímé řeči končily verš básně, nesmějí se tam udělat, protože v důsledku vyznívá toto jako chyba. Na příklad: ( "Co bys od ní chtěl?" ). Vnitřní interpunkce ozřejmí čtenáři vztahy mezi slovy uvnitř verše. Vztah mezi koncem jednoho a začátkem druhého verše čtenář snadno pozná, neb je to přehledné. Příklad:

( Viděl tam pampelišku

pomněnku, blatouchy a orseje)

Anebo oproti: ( Viděl tam pampelišku

Pomněnky, blatouchy a orseje nenašel)

To je vše o vnitřní interpunkci.

Vydavatel veršů by měl ovšem respektovat i "osobní interpunkci" autora. Týká se to hlavně teček, méně často i opakujících se vykřičníků. Někteří autoři dělají za slokami básně (někdy ne za všemi) tečky, aby zdůraznili, že je to konec nějaké myšlenky či nějakého celku. Recenzent by měl rozpoznat osobní interpunkci od toho, když jiný autor uplatňuje znaménka jen z osobní libovůle, spíše však z neznalosti. Osobní interpunkce má vždy mít svůj význam; autor jí chce danými prostředky něco sdělit. S takto myšlenou osobní interpunkcí se setkáváme v podobě vykřičníků za verši či slokami.

V jazykovém usu básníků nebývá osobní interpunkce častým jevem.

2.dubna 2006 Hana Kupčíková

JAKPAK JE TAM U VÁS DOMA...?(LKPB)

E - mail, mail, mejlík, ale také familiárně Emil. Elektronická pošta, kterou jsme zařadili do běžného užívání. Bez přípravy, ze dne na den, a jaksi samozřejmě. Doposud nevím, jak "To" funguje, co je toho příčinou, ale vím, že "To" je rychlé, prý bez hranic, ale také bez emoce: Ozvalo se pípnutí jiné vymoženosti - mobilního telefonu - (přenosný kapesní zcizitelný útratný neodbytný návykový) a bylo mi smluveným obrázkem oznámeno "doručení zprávy pro uživatelskou adresu". Přivítal bych raději barevnou pohlednici z cizích vzdálených krajů, (jsou ještě "cizí vzdálené kraje"?), velbloudy, pyramidy a krasavice v sárí i bez, těším se na velkou poštovní známku s razítkem Post Office úřadu odněkud ažaž z velmi daleka...ale na skleněné desce monitoru mého papučového PíCí trčelo jadrné, byť gramaticky nedokonalé oznámení: - Su tady v Singapúru na letišti, kolem je lidí jak na prvního máje, nikoho ale neznám, nikomu nerozumím. Musím vám napsat, abych se tolik nebál, že se ztratím. Ahoj naši - A podpis.

Odesláno z letištní haly, z volně přístupného Internetu. Za malou chvilinku "To" přeskákalo půl světa, jak prozradila hodina, minuta a vteřina odeslání. A mohl jsem obratem odpovědět odesílateli. Ale jak jsem se tak zasnil nad zánikem poštovních panáčků se zlatou trumpetkou, koněspřežkou s tolik žádaným kobylincem, telegrafem slečny poštmistrové a jejím služebním bakelitovým trabantíkem, atd. Jak jsem si v duchu kreslil mapu světa, kde všude jsem doposud nebyl a již nebudu, jak jsem tak staromilsky mudroval, letadlo odletělo i s panem inženýrem matematických věd, co se na letišti v Singapore rozpomněl na sladkost naslouchání mateřskému jazyku. Dosud mám od pana inženýra zapsánu a uloženu definici Jednotky sladkosti mateřského jazyka: Kolika lidem rozumíš při vstupu do lokálu restauračního zařízení, takovým číslem lze označit Jednotku sladkosti mateřského jazyka. Při vstupu do hospody u nás doma, (rozuměj, bez vyznačení české, moravské či valašské národnosti), slyším všechny hosty a rozumím i těm, kteří si v koutě lokálu špitají u svého kafe. Absolutní známka! Ve Světě vnímám v restauraci jen anonymní šumrování, někdy jen stěží rozumím otázce personálu. Záporná známka hodnocení, pocit odcizení, frustrace.

A hle: E - mail, mail, mejlík, ale také familiárně Emil, nabízí možnost zeptat se v reálném čase, v tutéž chvíli otázky i odpovědi, od stolu restaurace v daleké cizině: Jakpak je tam u vás doma...?

Kdyby jen pro tuto dětinskost - vítej mezi námi, elektronická pošto!

// Pět hodin cesty letadlem / je to dnes daleko anebo blízko? / Právě tak daleko ve své zvědavosti / pozoruji z okna na hotelu / ženu / v domě přes ulici / - promiňte, jsem nezvaný host - / jak smaží cibulku na oleji... / Pět hodin cesty letadlem / v hotelu Urarta v Jerevanu / a já čekám na zvolání své mámy / umýt si ruce a ke stolu / darebníci // (MA - Pět hodin -)

PS. Dopsáno. Chci odeslat elektronickou poštou. Odmítnuto. Zřejmě jsem někde chyboval. Vrátím se k poštovním holubům.

CO ODPOVÍM

Přicházíš andělem

panenko první a jediná

skrývaná před světem

Duhová kuličko skleněnko

                                  života mého

hýčkaná zázrakem

Co kdyby děti vrátily se domů

ještě před večera klekáním

Přicházíš andělem má paní

co kdyby děti marně hledaly

ztracenou hračku

Co odpovím hrdlem staženým

andělu

BEZEJMENNÁ

Brázda k brázdě uléhání

rýhami dlaně naznak

dlouhému loži polí

kanafasem jest

Keře šípků vysvlékání

čistotou

cudností panny rdí se

Skrývaje oči

jen škvírou prstů

bráním se oslepnutí

toužím vidět nevidět

...vínečko bílé jsi od mé milé

vínečko rudé jsi od té druhé...

Z Moravy dobré je

dobré je z Mělníka

které z vás na patře

dnes večer do rána

dnes večer mne objímá

Která si frajírka

dnes večer sukénku

sukénku vyhrne

Druhá mně na patře

dnes nocí do rána

sklénečků vína polúbne

Vínečka obě frajírky moje

co budu žít budu vás pít

budu vás vínečka

za svoje mít

HOLUBI

Letěli holubi letěli hejnem širokým

já záviděl tak záviděl ztěžklý osudem

Letěli holubi divocí kruhem širokým

já táhl se špínou výmoly údělem

Vezměte sebou vezměte holubi

na chvíli jen jen chvíle míjením

člověka co mává tu

pažemi bez křídel

Toužením 

STOPA PLYNUTÍM ČASU

Noticka o Knize a Poezii

Kniha je z největších vynálezů a zároveň z největších zisků lidské kultury. Jsme tvůrci knihy, jsme zároveň i jejími čtenáři. Co nás dělí a vyčleňuje od okolního živého světa je právě schopnost sebereflexe, schopnost vědomí času, vědomí prostoru.

A schopnost zaznamenat své ego v plynutí času. Fenomén zvaný KNIHA, ať v podobě papyrusových svitků či posledních elektronických mikroorganismů, v podobě runových vrypů kamenných stél, anebo "mluvících obrazů" jeskyně Altamira, to vše přináší a uchovává stopu záznamu: Jsem tady, žiji, dýchám. Posílám poselství - Toto je moje tvář, mé srdce, moje touhy, mé bolesti....

Člověk vždy cítil potřebu zaznamenat všechno to, co považoval za důležité. Považoval tedy za důležitou i Poezii. Proč? Zřejmě pro její čistou, v sebe uzavírající krásu bez vnějších důvodů, pro její schopnost evokovat zpět jednou již prožité, pro její schopnost přetlumočit lidské city. Lidská Láska je a byla vždy hybatelem poezie. Není třeba Lásku chápat jen jako erotický signál. Pro básníka i jeho čtenáře je šíře Lásky nezměřitelná.

Vstoupit svými verši na stránky Knihy znamená pro autora totéž, jako vstoupit do toku Času. Získat šanci vytesat svůj vryp, své poselství,

v kamennou stélu historie Homo sapiens. Nakolik autoři svoji šanci využijí, posoudí čtenáři knihy. Jsem však přesvědčen: není básně bez vřelosti lidské dlaně. Není autora bez talentu. Stojí vždy za námahu hledat a psát poezii. Stojí vždy za námahu poezii číst a vnímat. Je pro nás potřebné míti poezii nablízku. Je v nás skrytý, zapíraný ale nezničitelný rozměr lidské osobnosti. Je v nás touha po krásnu.

Stopa plynutím času

copy MA2010

PRO MAMINKU K SVÁTKU

Maminko prosím

zazpívej písničku -

A kterou si uschováš

ve skrýši pod polštář

můj malý střapatý kloučku?

No přece písničku

co ty máš nejraděj

co sama si zpíváš

co nosíš ji v srdíčku -

To tebe v srdci nosím

ty jsi mé písničky cinkání

jen s tebou myslím na lásku

pro tebe jen mé tiché zpívání

Můj malý křtěný obrázku

STROMY

Jak asi

chodí stromy na námluvy 

tak blízko k sobě

na krok

a přesto

nehybný je les

 A kolik listů bez adresy

 jen krátký vzkaz

na půl úst

 a přesto nepromluví

To teprve vydány ohni 

dokáží zakřičet

po svém

a na celý les

To teprve v plamenech

stromy se objímají

řežaví do uhlíků

I poslední jiskrou

pod kůži vpálí ti cejch

O BÁSNÍKU PAPÍROVÝCH VLAŠTOVEK

Rozhovor Vladimíra Stibora s Moravským anonymem

Vladimír Stibor -

Kdysi v minulosti mě zasáhl příběh o jedné japonské holčičce. Umínila si, že dokáže-li složit tisíc papírových vlaštovek, uzdraví se. Když byla vysněné metě na dosah, anděl strážný na chvíli zaváhal... Řekl bych, že stejného poslání jsou i básníci. A najednou jsem se potkal s někým, kdo se k podobným tématům neustále vrací. S básníkem MA ze Zlína jsme nemohli zůstat jen u jednoho ztraceného slova. Za jedno zmizelé, jak mnozí dodnes věří, narodí se nejméně deset dalších...

- Pane Moravský, zpravidla se tvrdí, že dětství zásadním způsobem rozhoduje o celém životě každého člověka. Jaké bylo to vaše?

Dnes již vím, že úplně obyčejné a zároveň naprosto jedinečné. Ptáte se ale, zdali mé dětství bylo šťastné? To jsou měřítka dospělých. Mé dětství bylo prožito a takové zůstalo v mé mysli. Neopakovatelné. Pamatuji si z dětství docela mnoho. Spíše však jen vůni okolností, barevnost prostředí, ale jen zlomky děje. Měl jsem tehdy volnost pohybu, a pro malého kluka - jaká to byla vzdálenost "od našeho" až za nejposlednější humna tehdejšího Zlína... Nebyl jsem rodiči k ničemu nucen a nijak zvlášť omezován. A něžná tajemství lidské sexuality byla objevována jen dětskou zvídavostí. Vaše otázka je však z literárních a odpovídám: Čerpám z dětství, jako čerpám z ostatních dnů. Můžeme si ale být jistí, zda naše dětství již skončilo? Říkám za sebe: tělo již o tom ví, duše je na pochybách, srdce nezměněno. Vzdálenost "od našeho" až za poslední huménko je stále výzvou.

- Poezie jednoho povznáší, s někým nepěkně zamává a dokonce si zvolí pár nadšenců, s nimiž podepíše tzv. archu úmluvy na nesmírně dlouhý čas. Kde a kdy zastihla právě vás?

Moje maminka hodně četla. Podle zděděných titulů to nebyla červená knihovna.

A i kdyby?! Nebyly to však nikdy žádné básně. Tehdy jsem nechápal, že poezie není výsadou jen básnického díla. Chtěl jsem vědět, proč maminka tak usilovně čte, kam se nám vzdaluje a opět přibližuje, proč se u čtení usmívá i mračí. Již se nedozvím; jen tuším...Někdy kolem svého devátého roku jsem objevil schopnost vnímat napsané slovo. Nejenom přeslabikovat. A také novou kouzelnou hru, "slovo napsat". Ne, nepsal jsem dětské básně ani prózu. Jen zarputile vršil barevné kostky slůvek do věží, kterým básníci říkají skleněné. Mám z těch dob zachovánu jednu jedinou "báseň - křik - zpěv". Pečlivě skryta v relikviáři, na tajném místě. Je to mé okno do dětství, zrcadlení minulosti v přítomnosti.

- Můžete se, alespoň letmo, zmínit o spisovatelích, kteří vás ovlivnili a nebýt jich, bylo by možná vaše literární směřování jiné?

Zmíním se a rád. A s velkou úctou: Bratři Čapkové. Pro mne zvláště pan Karel Čapek. Rovněž a stejnou měrou pan Vladislav Vančura. Nelze mi jednoduše vysvětlit důvody vztahu. Literární láska a láska vůbec je nevysvětlitelná, a pro ty co bez srdce, i nepochopitelná. Ale věcně: Bratři Čapkové pro stále platný a čitelný étos díla i života. Pan Vladislav Vančura mne oslovil formou svého díla. U něj jsem pochopil možnosti mateřského jazyka, výjimečného uměleckého prostředku.

Jistě se ptáte po básnických vzorech. Nemám svého učitele. Přistupuji ke každému dílu bez ocejchovaného etalonu. Vždy znova, od začátku, s rizikem.

Avšak - na prkenné stěně mé dílny samotky, ve výši očí, připomínají se dvě prohlášení, dva citáty. První od F. X. Šaldy: Jen kurvy se musí líbit, básně ne. Oproti zaklínadlu pana Vladimíra Holana: Kameni, přicházíš. A dnes přikládám citát třetí, citát mého milovaného básníka, pana Jaroslava Seiferta: Lásku hýčkat, slova hledat.

- Jak se díváte na současnou českou literaturu. A máte z ní radost?

Pane Stibore, to je provokativní otázka. Jsem současník a považuji se za současníka. Nemohu současnost vnímat v jejím celku, a již vůbec ne v jejím směřování. Literatura své doby a umělecká tvorba vůbec, byla pro "současníky" vždy nepřehledná a ve svém vnímání krajně emotivní. Nechci pokřikovat co ještě Ano, co již Ne. Každý pták nechť zpívá podle svého zobáku. Jen podotýkám - záměrná negace v literatuře je mi falešným gestem.

- Mnozí se shodují na tom, že Obec spisovatelů jako sdružení spěje ke svému zániku. Kde vidíte příčiny? A nemohu se nezeptat, zda tušíte nějaké "světýlko" na konci tunelu? Nebo je moudřejší nechat trouchnivějící loď potopit a raději postavit novou?

Obec spisovatelů vznikla v politickém kvasu určité doby. Bylo o tomto řečeno a napsáno mnohé. Obec však nevznikla záměrem umělecky či profesně podobně smýšlejících literátů. To je nyní slabinou Obce spisovatelů, ta různorodost osobních zájmů. Jsou zde literární Mistři i snaživí grafomani, prozaici, básníci, publicisté atd. Obec spisovatelů, bohužel, nedosáhla statusu profesní organizace. Zájmová skupina Obec spisovatelů je Občanské sdružení. A to je již o penězích... Podle adresáře Obce spisovatelů jsou členové Obce bydlištěm převážně v Praze. (S výjimkou kolektivních členů OS). Tedy pražská organizace s celorepublikovým působením "malá domů". Zda Obec spisovatelů přežije do budoucna? Přál bych si to? Ano. Přál bych si gruntovní přestavbu stávající Obce a její přežití do dalších roků. Bylo by jistě velkou chybou "pohřbít" jediné dýchající spisovatelské společenství, se svým bulletinem Dokořán, se svými webovými stránkami, se svými tématickými setkáními. Umělci si nejvíce cení, když jejich ego se zásadně liší od ega kolegů; bylo by proto obtížné jakkoliv se znovu houfovat pod novou vlajkou. My, Češi i Moraváci, jsme historicky nespokojení kverulanti. Bez schopnosti a vůle přijmout jinou myšlenku než právě jen tu svou, tu jedinou, tu zajisté pro mne nejvýhodnější. Ať po mně hodí kamenem, koho jsem urazil. A chybějící kapitál pro činnost Obce? Básníci dnes vydávají své knihy převážně vlastním nákladem. S nulovým ziskem. Ale jen tahanice kolem zamýšlené nové Národní knihovny (arch. Kaplický) již stála ministerstvo kultury, tedy nás, dosud přibližně 4 miliony. Není to mnoho, ale pro rozpočet Obce spisovatelů nepředstavitelná částka. (Poznámka: autor vystoupil z Obce spisovatelů).

- Jaké literární období bylo pro vaší tvorbu nejpříjemnější, nebo na své nejlepší roky ještě čekáte?

To je otázka k nezodpovězení. Použiji příměru: pojmenováním a přišpendlením do sbírky ztrácejí motýli svůj život, a tím i pel jímavé krásy. Pozbývají schopnosti impulsu k dalšímu hledání. Neboť co jiného je tvorba, než hledáním? Nejlepší roky prožívám každou vteřinou ale doufám, že ty lepší teprve přijdou.

- Měla by literatura chodit a běhat za čtenářem, nebo by i čtenáři a posluchači měli udělat pár vstřícných kroků?

Literatura a její čtenáři jsou jedním a týmž společenstvím. Vyhledávají a rozcházejí se podle vlastní potřebnosti, vlastního přání. Jako lidé. Literární autoři mívají sklony k přeceňování důležitosti literatury, a společnost naopak podceňuje nutnost tohoto zastaralého média. Slovo však bylo vynalezeno a kultivováno z důvodů dorozumívání jedinců lidského společenství. Představte si Svět bez psaného Slova... Ani hudba či obrázky pohyblivé anebo zavěšené, nesdělí záměr svého poslání tak přesně, a přesto tak nejedno značně jako Slovo. Staré, ožvýkané, nebarevné, tiché Slovo.

- Není však zakopaný pes nezájmu o současnou poezii a prózu také v tom, že se vyhýbá závažným a nosným tématům, že raději uhýbá před realitou a nechce se podívat pravdě do očí? Vždyť trauma okupace z roku 1968 se dodnes kdykoliv zjevuje, humanitární bombardování jaké známe z bývalé Jugoslávie, také není tím nejšťastnějším řešením. A kdyby neležel Irák na oceánu ropy, možná by tam cestovky dnes vozily tisíce lidí na dovolenou za poznáním nádherné starověké říše...

Zde obdržíte košem, pane Stibore. Politice se nelze vyhnout, zvláště se nelze vyhnout výsledkům její arogance. Avšak nevpustím sobě politiku v střeženou ohradu svého Já. Nevidím povinností básníka umravňovat Svět.

- Ale odbočme od politických témat. Svádí mě zeptat se, zda a jaká literární rukavice před vámi ještě leží. Nebo vás občas napadne jako mne, že posláním je pracovat až do úmoru, i když nám nebude dovoleno práci dokončit?

Je fakt, že posláním každého z nás je pracovat až do úmoru, i když... atd. To je ta vaše pohozená, ušmudlaná literátská rukavice. Je zde však ještě ono odvěké hračičkaření jedinců, hmatatelná radost z tvořivé hry. Snad se mi podaří radost ze hry, rozuměj - radost ze života, sdělit tomu, kdo je připraven a ochoten naslouchat. Co více mohu si přát?

- S kým byste nejraději poseděl u sklenky vína, a nejenom u jedné, celou noc?

Nejraději bych poseděl u sklenky vína, a nejednu noc...se svými přáteli a známými, i s těmi dosud neznámými. Nezbylo mnohdy vůle, času ani slov, leccos důležitého si vzájemně sdělit a lehce ovínění se k sobě přiblížit. Alespoň o krok, k doteku dlaně pozdravem, na doslech zamlčeného.

Nejraději bych však poseděl u sklenky vína se svými vnuky, v čase jejich rané dospělosti. Jak rád bych si ještě vyslechl, čemu že vůbec nerozumím a která děvčata si jich nevšímají, a kterých si nevšímají zase oni. Oni, zrcadlo mého života.

Nejraději ale sedávám u sklenky vína, a nejenom u jedné a nejednu noc...sám. Než mně bude odpíráno. Tichem přichází co bylo, co jest, co bude. Zdravím a přeji všem podobným.

- Kdybyste si mohl splnit největší básnické přání svého života, jaké by to bylo?

Má básnická přání jsou totožná s mými přáními obyčejnými, neliterárními. Vyřčená přání se ale obvykle nevyplní - proto držím ústa zamčena na petlici. A také: v našich končinách se vyplácí držet hubu, neboť mlčení je honorováno.

- Myslíte, že se dožijeme doby, kdy literatura se bude dělit jen na tu dobrou a špatnou? Nebo pravda se skrývá ještě jinde? Či snad každá doba si utváří jen svou literární oligarchii a ty nepřizvané programově přehlíží?

Pane, o uvedenou otázku se jen lehce otřu: Nejsem prorok. Bylo by však velmi nudné a nepotřebné, produkovat jen "Velkou Literaturu Velkých Mistrů". Zvláště v jazyce českém. Mateřském jazyce pouhých deseti milionů lidiček, vzájemně se neslyšících, vzájemně se odmítajících slyšet. Pan Karel Čapek byl čten a slyšen i tehdejším prezidentem T. G. Masarykem. Tentýž Karel Čapek byl ale čten i pozdějším revolučním dělníkem ČKD Praha. Má dnes některý ze současných autorů takovou šíři čtenářů?

- Proč se považujete za "skladatele papírových vlaštovek"?

Jsem přitahován a závidím všemu, co poletuje povětřím. Papírové vlaštovky jsme my kluci skládali a učili létat odjakživa. Nyní připisuji na bílá křídla papírových vlaštovek i zrozená slova, a takto účasten naplňuji sobě sen o létání, o svobodě vůbec. Zbytky romantiky, počátky dětinství? Obojí. Ale při plném vědomí! Proto zástupné jméno - Skladatel papírových vlaštovek:

" celé léto / křičely vlaštovky do mých oken / - pozítří, pozítří odlétáme - / Což o to / chtělo by se, a jak / ale naši neumí tak vysoko / a potom / u nás říkáme Afrika / teplému dolíku pod peřinou" ( - Vlaštovky).

- Skončeme náš rozhovor uvážlivěji. Kolik šťastných dní jste díky poezii prožil? Stačí jen odhadem...Vždyť slova bývají tak nepřesná. Básníci tu a tam říkají: Nebo se mýlím?

Jsem rád, že poslední otázka je zde. Dosti mudrování. O šťastných dnech díky poezii nevím zhola nic. Pociťuji však bodavou radost, když slova básně o své vůli sdružují se do hloučků, aby vítala tušenou poezii. Báseň ale nepíši Já, autor; jen tápavě koriguji. To ona sama mihne se podvědomím, aby oznámila svoji živoucí potřebnost. Alespoň pro mne. Anebo se mýlím?

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Stibor.

...............................................................................................................................

Moravský anonym.

Narozen 1942 ve Zlíně. Vystudoval Uherskohradišťskou UMPRUM. O sobě píše: "Básník volného verše, širokého záběru a barokního gesta. Své básně s podobností propracovaného šperku vědomě cizeluje k slovní dokonalosti". A také o sobě říká: "Sedlák se slámou v botách, vždy ochoten k hovorům". Petr Čermáček, redaktor časopisů VERONICA a WELES, napsal v doslovu k dříve publikovaným textům MA: "Básník "MA" je básníkem velkých gest. Někdy pravda archaických a mírně neobratných, ale přesto velmi přesvědčivých, pečlivě promyšlených a opravdových. Je spíše výjimkou najít v současné poezii tak usilovné, jazykově košaté a přitom v dobrém slova smyslu tradiční psaní. A navíc - mezi velkými gesty zůstává čas na neokázalá drobná zátiší: " - bude pršet - / říkávala máma / a zdáli houkal vlak / já však slyšel volat parník / a déšť / déšť voněl / voněl po ženách ". ( - Zátiší).

Copy.

DRYSICE NA HANÉ

- vezmi si bochto Slávine -

Babička měřila všem dětem stejně

ale uzlíky prstů

laskala jen korále růžence

Ostýchal jsem se

drobné mlčenlivé ženy

šátek hluboko do čela

Její podobu nepamatuji

Pamatuji však dodnes -

Stínem průjezdu mlatevny

chvěly se poledním žárem

zlaté pruty

Pamatuji dodnes

tak snadno barvily prsty krví

ostřiny plechu

klempířské nářadí po dědovi

Dřevěnou lokálku jsem měl nejraděj

Slibovala klukovské netrpělivosti

všechno bude všechno bude

a já nespouštěl oči z bílých podkolenek

u okna sousedního kupé

OKNA

Dlouhými prsty chvějivými

přes okenní parapet mezírky žaluzie

míchá slunce kávu

horkou a sladkou kávu v šálku porcelánu

na stole mého domova

v posledním patře do nebe

věže Babylónie

Stává se že někdy zrána

slunce neprostrčí drápky

přes okenní parapet mezírky žaluzie

vynechá snad zapomene na svoji kávu

na stole mého domova

v posledním patře do nebe

věže Babylónie

Pak míchám slunci i sobě

horkou a sladkou kávu v šálku porcelánu

dokud nevystydne a pachutí nezhořkne

na stole mého domova

v posledním patře do nebe

věže Babylónie

POST SKRIPTUM

Posledním z dluhů povinován jsem otci

Plynutí času než odplaví podobu tváře

zděděnou odkazem rodu

stvrzenou vlastnictvím hlíny

Vesnický patriarchát

Nepřístupni spolu vzájemnou rozdílností

a přec

tak velká podobnost vzájemnou propastností

nutí mne hledat v protipólu proč zběhl jsem

Já

Vesnický syn

Plamének lítosti prohoří lidskou dlaň

co popelem málo jen hřeje

je pozdě pozdě je

Hroudy když bubnují na dřevo

hlínou za nehty splácím dluh

BŘEZEN

Bílou se klube zelená

ostošest

doposud ticho

jen na potoce pod ledem

muzikanti přehrávají nástupní virbl

Děvčata zkouší před zrcadlem

nejhezčí halenku k vysvlékání

zatímco chlapce houfuje do smečky

vlčí hlad

Také jsem postával pod okny

a čekal na zázrak smilování

zatímco bílou se klubala zelená

každý rok znova

já blázen

každým dnem plesnivější

slyšel jsem bubínky na potoce

až dnes

MĚSTO

Své město

poznám i na rozstříhané pohlednici

za ty roky

zvykli jsme si na sebe

Když ale

pět šest metrů výšky

nového silničního nadjezdu

změnilo můj úhel pohledu

na město

na staré lásky

oněměl jsem do údivu -

Kolik tváří a osudů zevšednělo

neměnností žabí perspektivy

Kolik tváří a osudů

znova vstřebat pod kůži

abych své město poznal

i s tvojí dlaní přes oči

KONCEM MĚSÍCE SRPNA

Chodníkem přes ovocný sad

pozdě odpoledne vracím se domů

koncem měsíce srpna

V sepraných kalhotách pokládá trávu

šedivý muž

Žena

plátěné šaty

přes boky lenivě zadrhlé na knoflíky

tancuje s hráběmi sobě pro radost

Chodívám pěšinou přes ovocný sad

ke svému stolu

v posledním patře paneláku

Za dveřmi konec léta

kapesním nožíkem pastelky ořezává

LITERÁRNÍ SOUTĚŽE. ANO. NE.

Noticka

Soutěžení v čemkoliv je projevem lidské hravosti a přirozené snahy vyniknout ve společenství svého kmene. Jsme již takoví. Jednou z podivuhodných disciplín jsou i soutěže v psaní slov se vžitým názvem Literární soutěže. Každoročně jsou vypisovány školami, nadacemi, městskými úřady, literárními spolky a dokonce i mezinárodními institucemi. Zde máme smůlu: čeština není světovým jazykem a proto soutěžíme jen mezi sebou. Soutěžíme s plnou vážností bez vyznačeného hřiště a bez základního povědomí toho, co vlastně obnáší Hra o literaturu. Zdali jest veselou taškařicí ke kafi, jak preferují někteří z vážených porotců soutěží, či záznamem svědomí národa, jak tvrdí jiní. Anebo "jen" slovním hračičkařením, osobní arteterapií jedince lidské společnosti, mrazivou samotou boje o vlastní úspěšnost.

Málo mezi sebou mluvíme, sdělujeme, šeptáme, slibujeme, žadoníme či jen tak tlacháme. Málo hovoříme bez zábran, málo mluvíme beze slov. Kdopak asi ještě, hovoříce, vyznává lásku?

Gramotní jsme téměř všichni a proto píšeme slova.

Literární soutěže? - Ano. Znalý hospodář schraňuje zbytky úrody, i zbytky úrody slov, pro další užití. Byť jen k siláži či na kompost. Je třeba psát, neboť napsané slovo tvoří nejširší záznam plynutí času. Obecná znalost písma souvisí s vývojem lidské společnosti. Člověk Neandrtálský, písma neznaje, zřejmě neprovozoval literární soutěže; nemohl proto získat žádného z četných ocenění. Toliko obdivovaná soška Věstonické Venuše podává dobře čitelnou zprávu o nejstarším, ale stále platném tématu umělecké tvorby.

Literární soutěže? - Ne. Tato líheň produkuje literaturu většinou jen pro četbu PT porotců a je zavádějící svými posunutými, místními měřítky. Chybí kritičnost vůči výsledku, chybí snaha kritiku akceptovat a vstřebat. Co tedy namísto zavedených soutěží? Domnívám se, že finanční prostředky na uvedené soutěže lze využít na nejširší, byť sešitovou publikaci textů adeptů literatury. Konfrontační publikace je důležitá, včetně komentářů kritiky. Vlastní cestu sobě však každý autor hledá sám. Literární soutěže v dnešní podobě jsou účetním dokladem o finančních prostředcích vydaných z dotací na kulturu. (Ponejvíce však dotací z vlastní kapsy autorů). Soutěže nepodporují samotnou literaturu, podporují falešnou představu o literatuře. Je však zřejmá přímá souvislost s chápáním umělecké tvorby velkou části společnosti: Umění jakožto měřitelná veličina. Je pro mne nepřijatelná představa básníka soutěžícího v básnění... Při nejstarších Olympijských hrách řecké antiky bývala původně zařazena i soutěžní disciplína v básnění. A bývala i snaha básníky takto "srovnat" na startovní čáru Poetiky. Neosvědčilo se. Literáti byli vždy kverulanti.

PŘÍBĚH

/Obrázky z cest/

Stalo se na lince trolejbusu

možná v průchodu metra na Arbat

na tom však vůbec nezáleží

Byli jsme tři a mluvili nahlas

O hokeji

Přišoural se k nám stařík s hůlkou

děda burlak z Rěpinových obrazů

a povídá - Promiňte že vyrušuji

slyšel jsem po řeči že nejste zdejší

Já když potkám lidi od vás

nezlobte se na mne

musím s nimi

alespoň slůvkem promluvit

Byl jsem u vás zamlada

Sórokpjať

a přišel jsem tam o nohu

Byla válka -

Zaklel nespisovně

- Když vás slyším

jako bych se vracel zpět

Čert vem nohu

ale být tak znovu mladý

jako dnes vy

děti

Promiňte že vyrušuji -

My mlčeli

a jen dvojtakt hůlky

nám v hrdle lapal po dechu

LÁVKA PŘES ŘEKU

Přiúzká lávka přes řeku Moravu

šlehnutí bičem od břehu ke břehu

na šíři mužského ramene

na hloubi koryta vetknuta

vlásnička ženského vlasu

Veprostřed prodlévám o své vůli

svíraje vdechnutí vydechnout neumím

Jak řeka plyne

můj obraz na vodě bortí se čeřením

mé strachy mé touhy

plouží se hladinou co rybí stín

Rozmlouvám s řekou den po dni

oblázky klouzaví hlubinou

levobřeh opuštěn

co vpravo v sítinách netuším

Kulatý stůl Obce spisovatelů. Bulletin OS Dokořán 48.

MA

ZLO - VĚČNÁ INSPIRACE LITERATURY?

Mám pochybnosti, co zadání naznačuje. Proč neuvedeno i "dobro"?

Dlužno připomenout, že "zlo a dobro" jsou rub a líc jedné a téže mince. Jsou nerozlučně spjaty v jeden celek. Bez pojmu "dobro" nebylo by projekce pojmu "zlo". A naopak. Rovnovážný stav je žádoucí, potřebný a hledaný, byť idealistický.

Zlo a dobro můžeme chápat etickým rozměrem lidské osobnosti. Hranice v nás je ale

křivolaká, lehce překročitelná a láká. Je na každém, jak bude pochopena výzva. Pro literaturu je to však ten nejzajímavější sběr materiálu - hluboce prokvašený humus - kde lze vypěstovat téměř cokoliv. Uvažujeme stejně, dámy a pánové - téměř cokoliv! Geniální Mistr lavírování mezi oběma póly byl zajisté William Shakespeare; myslím si ale, že dnešní doba přivedla zápletky Vilíka Třesahrušky (někteří překládají jako Vilík Třesabodlo...), k ještě větší bizarnosti. Hamlet, kralevic euroregionu, svírá dodnes lebeční kost Joryka, svého přítele z dětství, se stále stejnou zásadní otázkou - Být či nebýt, psát či nepsat?

Pojem dobra a zla, věčně soupeřícího principu a věčné inspirace literatury(?), je však současnou společností bez tradičních hodnot účelově manipulován. Co je dneškem předkládáno jako jedině možné ověřené Dobro, (oproti jedinému možnému ověřenému Zlu), zítřkem vše padá. Rafinovanější propagandou stává se Zlo Dobrem k dalšímu přežívání. A původní Dobro cejchováno co Zlo. Takto, milí občané voliči, konzumenti a plátci daní, stále dokolečka dokola. Jak ale říkali naša stařenka: všecko špatné je pro neco dobré. Je o čem psát, a lidi se leccos dozví. Nejlépe o těch druhých... Což pokusit se vymezit pojmy přesnějším: pozitivní - negativní? Ale ve vztahu k jakým hodnotám? Co je dnešního dne známkováno plus,co je dnešního dne známkováno mínus?

PS. Vzpomínám na milého zeleného Šreka, vlastním jménem Zlobr. Poněkud narušuje naše zavedené škatulkování. Ještě že máme pohádky!

copy MA říjen 08

PĚT HODIN

/Obrázky z cest/

Pět hodin cesty letadlem

je to dnes daleko anebo blízko?

Právě tak daleko ve své zvědavosti

pozoruji z okna hotelu

ženu

v domě přes ulici

(promiňte jsem nezvaný host)

jak smaží cibulku na oleji...

Pět hodin cesty letadlem

v hotelu Urarta v Jerevanu

a já čekám na zvolání své mámy

- umýt si ruce a ke stolu

darebníci -

ODKAZ PEKAŘE

V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní Třída Celého Světa. Vedla přímo do Ráje, kde jsme v kopkách sušícího se sena objevovali krásné a něžné rozdíly mezi námi, tehdy chlapečky a ostatními.

Tedy, holčičkami. A dodnes, přestože poučen, zůstávám v okouzlení.

Na naší ulici, jmenovala se tehdy Sokolská 215, potom nějak jinak a dnes opět U Sokolovny, měl malé pekařství jistý pan Kuneta. Jeho podobu jsem ztratil. Určitě však pekl vynikající pečivo, jak už to bývá při pohledu přes rameno. Do dětství. Ano, dříve prý bylo všechno lepší...Proč ale pan Kuneta zůstal podepsaný v mé paměti, v mém srdci, v mém osobním BioPočítači je to, že on svoje rohlíčky nejenom pekl a prodával, ale sem tam i rozdával. Rozdával nám, tehdy dětem, k naší velké radosti. V dnešní sexystické době bych se domníval, že může býti i pedofilem, lákaje děti na rohlíky. On však svoje rohlíčky, obzvláště vypečené, rozdával i jiným. Dospělým. Nevím, zda podle potřebnosti sociální či jiné.

Až později, mnohem později jsem pochopil a zapsal si do své lidské vybavenosti, (teplá kaluž kdesi uvnitř, kde se množí zárodky poezie), že on, pekař, dělal radost především sobě. Dívaje se na radost těch, kterým ji sám způsobil. Takové malé Perpetuum mobile radosti.

Protože však my dnešní, šediví a nevěřícní, máme prokázáno součty čísel, že Perpetuum mobile čehokoliv nemůže existovat, ponechejme tedy bláhové umělce života jejich osudu. Nechť se pokouší znova a znova pomocí slovíček, pastelek, cinkáním či čímkoliv, oživit zbytečnost hračky. Oživit Perpetuum mobile radosti.

Samozřejmě, pekař Kuneta nikdy nezbohatl. Ale o jednom člověkovi, který zbohatl prostřednictvím odkazu onoho pekaře, o tom vím svoje. Mám jeho jméno zapsáno ve svém občanském průkazu.

Odkaz pekaře. Básníka.

TOUŽIL JSI

Toužil jsi kdys posedět s přáteli

kdy pozpátku běží čas

pod mostem říčky Dřevnice

psát školní úkoly

než máma zavolá

převracet říční kameny

aby nám zůstalo hledání

aby nám zůstalo hledat

co zbylo

co zbylo v nás

VRABČINY

Já nikdy neuměl jen tak

jako moji kamarádi

plivat skrz mezírky zubů

Nikdy jsem nedoved' a

nesložím doktorát

čůrat kornoutem dlaně

Jak záviděl mistrům ulice

zkoušel to nastokrát

hvízdání pikolou prstů

Dlouho chlapečku dlouho

nejmenší na konci řady

trvalo pochopit

- dosud se červenáš -

Doutnají horce

pelíšky zválené vysokou travou

Tehdy přihořívá

klubou se vrabčí slůvka

CO ŘÍCI K BÁSNI JINÉ, NEŽ SVÉ

Noticka

Přiznávám pevný bod: vycházím z obrazu básníka, píšícího své verše pro sebe. Především pro sebe. Básník píše slova veršů se snahou vyrovnat svůj vztah sám se sebou. S úsilím uchopit křehkost bytí do osnovy své básně. Omezován jen možnostmi slovního vyjádření, mírou své umělecké schopnosti a životní zralosti.

Je to od básníka sobecké, ale jedině možné: Osobní zpráva je vydávána za obecný stav s pozváním ke ztotožnění.

Avšak já, pouhý čtenář - divák, ať pozván či nikoliv, vnímám jen jistý vnější pohyb, zajímavý anebo nudný slovosled básně, avšak vnitřní cestičky básníkovy zůstávají skryty a jsou slovy nesdělitelné. Jen ohlas cizího zápasu doléhá ke mně ozvěnou zvolené metafory, doléhá k mým osobním zápasům. Předstírání empatie je lhaním, estetická měřítka selhávají. Jisté je, že vnější napětí básně je nepopíratelné a přitahuje.

S podobností vzácné chvíle sounáležitosti, tušením nevyslovitelného, společně sdíleného tajemství.

To mám na mysli, když kterýkoliv autor překvapí mne dotazem ke své básnické práci.

Nevím, opravdu nevím. Jen hledám, zda naleznu, zda osloví mne akord souznění. Ale jakkoliv hodnotit, poměřovat, soudit? Kdo si troufne?!

SONET O VLAŠTOVKÁCH

Vlaštovky dávno zde řečí tajnou křičí

od první chvíle věděly co a jak

nikdy se nezmýlí když před okny tančí

prudkostí letu bez umdlení napořád

Vlaštovkám v povětří nevím co vzkázat

doposud zvědav leč vázán tíží lidskou

že vědět bych chtěl že chci se tázat

jak učit se létání jak stát se vlaštovkou

A ptáci proč jen vlastní netrpělivostí

nahlíží z hnízda v neznámou hlubinu

zda strach je svírá zda zvědavost nutí

překonat tíseň smrtelnou Rozepjat srdce -

Vzlétnu ach vzlétnu

riskuji křídel svých zlomení

závratí chvíle žít Beztíže tušení

A SMÍM

Já smočil své mužství krví Gorgóny

a smím tě milovat

Vyzbrojen ke smrti spíše

než ku početí

bezpočtu vzývat ženský klín

bezpočtu proklínat

Ztracený od chlapectví kapkou krve

Vím

A chci tě milovat?

DLOUHÁ ZIMA

Zima je dlouhá dlouhá příliš

krabice od botů vydala

poslední ptačí zob

I v sýpce srdce hledám marně

marně pár vlídných slov

Plížím se domovem

od ranní tmy do setmění

od setmění do tmy podél stěn

Ptačího zobu hrst na dně klování

přivábí snad

ptačí klauny k představení

Vymrzlé šapitó beze střechy

Zima je dlouhá dlouhá příliš

k nepřečkání

MAŽORETKY

(Letní slavnosti)

...chyť-te broukaá, chyť-te broukaá...

Dechovka loudí u čety mažoretek

nedělním náměstím Dvou svatých ševců

Děvčata svítí bílými sukénkami

a červenou uniformou armády

Mléko a Krev

uniformou pro jediný boj

kdy ruce vkládám za hlavu

pro jediný boj

kdy muži podléhají bez reptání

a zemdleni

vstávají k novému životu

To všechno vědí tatíci

úsměvem pod vousy

to všechno vidí nadosah

v obráceném dalekohledu

To všechno vědí ženské

rovnajíce příbory k talířům

svátečního oběda

a s úsměvem Mony Lisy

lehounce poposedávají

okrajem zarudlého otomanu

To všechno ženy vidí ubíhat pozpátku

v pochroumaném dívčím krasohledu

Jen děti nevědí nic o zemdlenosti

dívají se dopředu i vzad současně

rámusí bez zábran svoji vlastní vřavu

jakoby každý den byl první

byl poslední

Jedinečný

To všechno vidím společně s ostatními

nedělním polednem promenádního koncertu

to všechno vím

v srpnovém parnu před bouří

Mažoretky blýskají lesklými hůlkami

podobny ročním hříbatům

s bílými podkolenkami

a já opouštím krásnou vyhlídku

kde lze zahlédnout údolí růžových vrchů

kde lze domýšlet

vlněním oblaků bílých sukének

kde lze tušit nejstarší mystéria Eleuzíny

Mystéria zrodu

DOTÝKÁNÍ KAMENE

Dlaněmi dotýkám poselství kamene

přimykám ruce na skálu

když kdosi ve mně bez ustání

opalkem větve

úporně rýsuje svoji nahotu

Prsty své ruky přikládám na tepnu

zkamenělému životu

když stopadesáté století

kdosi ve mně stále pochybuje

zda ještě cejchovat narudlou hlinkou

znamení rodu na skálu

Aby si potvrdil své vlastnictví Já

aby si zúčtoval rok úspěšných lovů

aby si vymodlil ještě pár životů

Galerie obrazů jeskyně Altamira

...Karel Čapek určil svého pračlověka Janečka

jako česky mluvícího. Byl to tedy právě on,

Janeček, kdo tvořil v jeskyni Altamira...

FRANTIŠKA

Tolika těžkostí života

a kostelem na márách

neseme náručí věchýtek

já zeťák a tvůj syn

- aby tej války nikdá už nebylo -

slyším tě modlit se bez přestání

Františko Březíková

Třiatřicet kroků k černému autu

službou splácíme dluh

já zeťák a tvůj syn

KRAJINA

Jablíčka jablka ptáci v povětří

a dýchání

dýchání pospolu

Krajiny znamení mělkostí brodu

bosou nohou řeky ráchání

děvčata sukénku podkasanou

až

kde bílá s růžovou

splývání

A krev

vlčích máků krev

všudypřítomná

...krajinu, kde Boží muka na rozcestí

napoví kudy dál, takovou krajinu potkáte

jen u nás, u nás doma. Hej, Slované...