Moravský Anonym

Bylo by mi ctí i osobním potěšením publikovat ze svých textů na stránkách Literárního klubu Petra Bezruče. Posílám zde malou různorodou kolekci k nahlédnutí a úvaze. V dnešní době obecného nezájmu o psané slovo, zejména o literaturu zvanou Poezie, je psaní básní téměř na hranici společenské únosnosti. Přál bych si, v případě publikace u LKPB, být uveden pod pseudonymem MORAVSKÝ ANONYM. Vzhledem k tomu, že se zde nepřihlašuji do řad členů LKPB, neuvádím jiné další podrobnosti ke své osobě. Jen datum narození: 28.7.1942.

S pozdravem a přáním všeho dobrého


...vínečko bílé jsi od mé milé

vínečko rudé jsi od té druhé...

Z Moravy dobré je

dobré je z Mělníka

které z vás na patře

dnes večer do rána

dnes večer mne objímá

Která si frajírka

dnes večer sukénku

sukénku vyhrne

Druhá mně na patře

dnes nocí do rána

sklénečků vína polúbne

Vínečka obě frajírky moje

co budu žít budu vás pít

budu vás vínečka

za svoje mít


HOLUBI

Letěli holubi letěli hejnem širokým

já záviděl tak záviděl ztěžklý osudem

Letěli holubi divocí kruhem širokým

já táhl se špínou výmoly údělem

Vezměte sebou vezměte holubi

na chvíli jen jen chvíle míjením

člověka co mává tu

pažemi bez křídel

Toužením 


STOPA PLYNUTÍM ČASU

Noticka o Knize a Poezii

Kniha je z největších vynálezů a zároveň z největších zisků lidské kultury. Jsme tvůrci knihy, jsme zároveň i jejími čtenáři. Co nás dělí a vyčleňuje od okolního živého světa je právě schopnost sebereflexe, schopnost vědomí času, vědomí prostoru.

A schopnost zaznamenat své ego v plynutí času. Fenomén zvaný KNIHA, ať v podobě papyrusových svitků či posledních elektronických mikroorganismů, v podobě runových vrypů kamenných stél, anebo "mluvících obrazů" jeskyně Altamira, to vše přináší a uchovává stopu záznamu: Jsem tady, žiji, dýchám. Posílám poselství - Toto je moje tvář, mé srdce, moje touhy, mé bolesti....

Člověk vždy cítil potřebu zaznamenat všechno to, co považoval za důležité. Považoval tedy za důležitou i Poezii. Proč? Zřejmě pro její čistou, v sebe uzavírající krásu bez vnějších důvodů, pro její schopnost evokovat zpět jednou již prožité, pro její schopnost přetlumočit lidské city. Lidská Láska je a byla vždy hybatelem poezie. Není třeba Lásku chápat jen jako erotický signál. Pro básníka i jeho čtenáře je šíře Lásky nezměřitelná.

Vstoupit svými verši na stránky Knihy znamená pro autora totéž, jako vstoupit do toku Času. Získat šanci vytesat svůj vryp, své poselství,

v kamennou stélu historie Homo sapiens. Nakolik autoři svoji šanci využijí, posoudí čtenáři knihy. Jsem však přesvědčen: není básně bez vřelosti lidské dlaně. Není autora bez talentu. Stojí vždy za námahu hledat a psát poezii. Stojí vždy za námahu poezii číst a vnímat. Je pro nás potřebné míti poezii nablízku. Je v nás skrytý, zapíraný ale nezničitelný rozměr lidské osobnosti. Je v nás touha po krásnu.

Stopa plynutím času

copy MA2010


PRO MAMINKU K SVÁTKU

Maminko prosím

zazpívej písničku -

A kterou si uschováš

ve skrýši pod polštář

můj malý střapatý kloučku?

No přece písničku

co ty máš nejraděj

co sama si zpíváš

co nosíš ji v srdíčku -

To tebe v srdci nosím

ty jsi mé písničky cinkání

jen s tebou myslím na lásku

pro tebe jen mé tiché zpívání

Můj malý křtěný obrázku


STROMY

Jak asi

chodí stromy na námluvy 

tak blízko k sobě

na krok

a přesto

nehybný je les

 A kolik listů bez adresy

 jen krátký vzkaz

na půl úst

 a přesto nepromluví

To teprve vydány ohni 

dokáží zakřičet

po svém

a na celý les

To teprve v plamenech

stromy se objímají

řežaví do uhlíků

I poslední jiskrou

pod kůži vpálí ti cejch


O BÁSNÍKU PAPÍROVÝCH VLAŠTOVEK

Rozhovor Vladimíra Stibora s Moravským anonymem

Vladimír Stibor -

Kdysi v minulosti mě zasáhl příběh o jedné japonské holčičce. Umínila si, že dokáže-li složit tisíc papírových vlaštovek, uzdraví se. Když byla vysněné metě na dosah, anděl strážný na chvíli zaváhal... Řekl bych, že stejného poslání jsou i básníci. A najednou jsem se potkal s někým, kdo se k podobným tématům neustále vrací. S básníkem MA ze Zlína jsme nemohli zůstat jen u jednoho ztraceného slova. Za jedno zmizelé, jak mnozí dodnes věří, narodí se nejméně deset dalších...

- Pane Moravský, zpravidla se tvrdí, že dětství zásadním způsobem rozhoduje o celém životě každého člověka. Jaké bylo to vaše?

Dnes již vím, že úplně obyčejné a zároveň naprosto jedinečné. Ptáte se ale, zdali mé dětství bylo šťastné? To jsou měřítka dospělých. Mé dětství bylo prožito a takové zůstalo v mé mysli. Neopakovatelné. Pamatuji si z dětství docela mnoho. Spíše však jen vůni okolností, barevnost prostředí, ale jen zlomky děje. Měl jsem tehdy volnost pohybu, a pro malého kluka - jaká to byla vzdálenost "od našeho" až za nejposlednější humna tehdejšího Zlína... Nebyl jsem rodiči k ničemu nucen a nijak zvlášť omezován. A něžná tajemství lidské sexuality byla objevována jen dětskou zvídavostí. Vaše otázka je však z literárních a odpovídám: Čerpám z dětství, jako čerpám z ostatních dnů. Můžeme si ale být jistí, zda naše dětství již skončilo? Říkám za sebe: tělo již o tom ví, duše je na pochybách, srdce nezměněno. Vzdálenost "od našeho" až za poslední huménko je stále výzvou.

- Poezie jednoho povznáší, s někým nepěkně zamává a dokonce si zvolí pár nadšenců, s nimiž podepíše tzv. archu úmluvy na nesmírně dlouhý čas. Kde a kdy zastihla právě vás?

Moje maminka hodně četla. Podle zděděných titulů to nebyla červená knihovna.

A i kdyby?! Nebyly to však nikdy žádné básně. Tehdy jsem nechápal, že poezie není výsadou jen básnického díla. Chtěl jsem vědět, proč maminka tak usilovně čte, kam se nám vzdaluje a opět přibližuje, proč se u čtení usmívá i mračí. Již se nedozvím; jen tuším...Někdy kolem svého devátého roku jsem objevil schopnost vnímat napsané slovo. Nejenom přeslabikovat. A také novou kouzelnou hru, "slovo napsat". Ne, nepsal jsem dětské básně ani prózu. Jen zarputile vršil barevné kostky slůvek do věží, kterým básníci říkají skleněné. Mám z těch dob zachovánu jednu jedinou "báseň - křik - zpěv". Pečlivě skryta v relikviáři, na tajném místě. Je to mé okno do dětství, zrcadlení minulosti v přítomnosti.

- Můžete se, alespoň letmo, zmínit o spisovatelích, kteří vás ovlivnili a nebýt jich, bylo by možná vaše literární směřování jiné?

Zmíním se a rád. A s velkou úctou: Bratři Čapkové. Pro mne zvláště pan Karel Čapek. Rovněž a stejnou měrou pan Vladislav Vančura. Nelze mi jednoduše vysvětlit důvody vztahu. Literární láska a láska vůbec je nevysvětlitelná, a pro ty co bez srdce, i nepochopitelná. Ale věcně: Bratři Čapkové pro stále platný a čitelný étos díla i života. Pan Vladislav Vančura mne oslovil formou svého díla. U něj jsem pochopil možnosti mateřského jazyka, výjimečného uměleckého prostředku.

Jistě se ptáte po básnických vzorech. Nemám svého učitele. Přistupuji ke každému dílu bez ocejchovaného etalonu. Vždy znova, od začátku, s rizikem.

Avšak - na prkenné stěně mé dílny samotky, ve výši očí, připomínají se dvě prohlášení, dva citáty. První od F. X. Šaldy: Jen kurvy se musí líbit, básně ne. Oproti zaklínadlu pana Vladimíra Holana: Kameni, přicházíš. A dnes přikládám citát třetí, citát mého milovaného básníka, pana Jaroslava Seiferta: Lásku hýčkat, slova hledat.

- Jak se díváte na současnou českou literaturu. A máte z ní radost?

Pane Stibore, to je provokativní otázka. Jsem současník a považuji se za současníka. Nemohu současnost vnímat v jejím celku, a již vůbec ne v jejím směřování. Literatura své doby a umělecká tvorba vůbec, byla pro "současníky" vždy nepřehledná a ve svém vnímání krajně emotivní. Nechci pokřikovat co ještě Ano, co již Ne. Každý pták nechť zpívá podle svého zobáku. Jen podotýkám - záměrná negace v literatuře je mi falešným gestem.

- Mnozí se shodují na tom, že Obec spisovatelů jako sdružení spěje ke svému zániku. Kde vidíte příčiny? A nemohu se nezeptat, zda tušíte nějaké "světýlko" na konci tunelu? Nebo je moudřejší nechat trouchnivějící loď potopit a raději postavit novou?

Obec spisovatelů vznikla v politickém kvasu určité doby. Bylo o tomto řečeno a napsáno mnohé. Obec však nevznikla záměrem umělecky či profesně podobně smýšlejících literátů. To je nyní slabinou Obce spisovatelů, ta různorodost osobních zájmů. Jsou zde literární Mistři i snaživí grafomani, prozaici, básníci, publicisté atd. Obec spisovatelů, bohužel, nedosáhla statusu profesní organizace. Zájmová skupina Obec spisovatelů je Občanské sdružení. A to je již o penězích... Podle adresáře Obce spisovatelů jsou členové Obce bydlištěm převážně v Praze. (S výjimkou kolektivních členů OS). Tedy pražská organizace s celorepublikovým působením "malá domů". Zda Obec spisovatelů přežije do budoucna? Přál bych si to? Ano. Přál bych si gruntovní přestavbu stávající Obce a její přežití do dalších roků. Bylo by jistě velkou chybou "pohřbít" jediné dýchající spisovatelské společenství, se svým bulletinem Dokořán, se svými webovými stránkami, se svými tématickými setkáními. Umělci si nejvíce cení, když jejich ego se zásadně liší od ega kolegů; bylo by proto obtížné jakkoliv se znovu houfovat pod novou vlajkou. My, Češi i Moraváci, jsme historicky nespokojení kverulanti. Bez schopnosti a vůle přijmout jinou myšlenku než právě jen tu svou, tu jedinou, tu zajisté pro mne nejvýhodnější. Ať po mně hodí kamenem, koho jsem urazil. A chybějící kapitál pro činnost Obce? Básníci dnes vydávají své knihy převážně vlastním nákladem. S nulovým ziskem. Ale jen tahanice kolem zamýšlené nové Národní knihovny (arch. Kaplický) již stála ministerstvo kultury, tedy nás, dosud přibližně 4 miliony. Není to mnoho, ale pro rozpočet Obce spisovatelů nepředstavitelná částka. (Poznámka: autor vystoupil z Obce spisovatelů).

- Jaké literární období bylo pro vaší tvorbu nejpříjemnější, nebo na své nejlepší roky ještě čekáte?

To je otázka k nezodpovězení. Použiji příměru: pojmenováním a přišpendlením do sbírky ztrácejí motýli svůj život, a tím i pel jímavé krásy. Pozbývají schopnosti impulsu k dalšímu hledání. Neboť co jiného je tvorba, než hledáním? Nejlepší roky prožívám každou vteřinou ale doufám, že ty lepší teprve přijdou.

- Měla by literatura chodit a běhat za čtenářem, nebo by i čtenáři a posluchači měli udělat pár vstřícných kroků?

Literatura a její čtenáři jsou jedním a týmž společenstvím. Vyhledávají a rozcházejí se podle vlastní potřebnosti, vlastního přání. Jako lidé. Literární autoři mívají sklony k přeceňování důležitosti literatury, a společnost naopak podceňuje nutnost tohoto zastaralého média. Slovo však bylo vynalezeno a kultivováno z důvodů dorozumívání jedinců lidského společenství. Představte si Svět bez psaného Slova... Ani hudba či obrázky pohyblivé anebo zavěšené, nesdělí záměr svého poslání tak přesně, a přesto tak nejedno značně jako Slovo. Staré, ožvýkané, nebarevné, tiché Slovo.

- Není však zakopaný pes nezájmu o současnou poezii a prózu také v tom, že se vyhýbá závažným a nosným tématům, že raději uhýbá před realitou a nechce se podívat pravdě do očí? Vždyť trauma okupace z roku 1968 se dodnes kdykoliv zjevuje, humanitární bombardování jaké známe z bývalé Jugoslávie, také není tím nejšťastnějším řešením. A kdyby neležel Irák na oceánu ropy, možná by tam cestovky dnes vozily tisíce lidí na dovolenou za poznáním nádherné starověké říše...

Zde obdržíte košem, pane Stibore. Politice se nelze vyhnout, zvláště se nelze vyhnout výsledkům její arogance. Avšak nevpustím sobě politiku v střeženou ohradu svého Já. Nevidím povinností básníka umravňovat Svět.

- Ale odbočme od politických témat. Svádí mě zeptat se, zda a jaká literární rukavice před vámi ještě leží. Nebo vás občas napadne jako mne, že posláním je pracovat až do úmoru, i když nám nebude dovoleno práci dokončit?

Je fakt, že posláním každého z nás je pracovat až do úmoru, i když... atd. To je ta vaše pohozená, ušmudlaná literátská rukavice. Je zde však ještě ono odvěké hračičkaření jedinců, hmatatelná radost z tvořivé hry. Snad se mi podaří radost ze hry, rozuměj - radost ze života, sdělit tomu, kdo je připraven a ochoten naslouchat. Co více mohu si přát?

- S kým byste nejraději poseděl u sklenky vína, a nejenom u jedné, celou noc?

Nejraději bych poseděl u sklenky vína, a nejednu noc...se svými přáteli a známými, i s těmi dosud neznámými. Nezbylo mnohdy vůle, času ani slov, leccos důležitého si vzájemně sdělit a lehce ovínění se k sobě přiblížit. Alespoň o krok, k doteku dlaně pozdravem, na doslech zamlčeného.

Nejraději bych však poseděl u sklenky vína se svými vnuky, v čase jejich rané dospělosti. Jak rád bych si ještě vyslechl, čemu že vůbec nerozumím a která děvčata si jich nevšímají, a kterých si nevšímají zase oni. Oni, zrcadlo mého života.

Nejraději ale sedávám u sklenky vína, a nejenom u jedné a nejednu noc...sám. Než mně bude odpíráno. Tichem přichází co bylo, co jest, co bude. Zdravím a přeji všem podobným.

- Kdybyste si mohl splnit největší básnické přání svého života, jaké by to bylo?

Má básnická přání jsou totožná s mými přáními obyčejnými, neliterárními. Vyřčená přání se ale obvykle nevyplní - proto držím ústa zamčena na petlici. A také: v našich končinách se vyplácí držet hubu, neboť mlčení je honorováno.

- Myslíte, že se dožijeme doby, kdy literatura se bude dělit jen na tu dobrou a špatnou? Nebo pravda se skrývá ještě jinde? Či snad každá doba si utváří jen svou literární oligarchii a ty nepřizvané programově přehlíží?

Pane, o uvedenou otázku se jen lehce otřu: Nejsem prorok. Bylo by však velmi nudné a nepotřebné, produkovat jen "Velkou Literaturu Velkých Mistrů". Zvláště v jazyce českém. Mateřském jazyce pouhých deseti milionů lidiček, vzájemně se neslyšících, vzájemně se odmítajících slyšet. Pan Karel Čapek byl čten a slyšen i tehdejším prezidentem T. G. Masarykem. Tentýž Karel Čapek byl ale čten i pozdějším revolučním dělníkem ČKD Praha. Má dnes některý ze současných autorů takovou šíři čtenářů?

- Proč se považujete za "skladatele papírových vlaštovek"?

Jsem přitahován a závidím všemu, co poletuje povětřím. Papírové vlaštovky jsme my kluci skládali a učili létat odjakživa. Nyní připisuji na bílá křídla papírových vlaštovek i zrozená slova, a takto účasten naplňuji sobě sen o létání, o svobodě vůbec. Zbytky romantiky, počátky dětinství? Obojí. Ale při plném vědomí! Proto zástupné jméno - Skladatel papírových vlaštovek:

" celé léto / křičely vlaštovky do mých oken / - pozítří, pozítří odlétáme - / Což o to / chtělo by se, a jak / ale naši neumí tak vysoko / a potom / u nás říkáme Afrika / teplému dolíku pod peřinou" ( - Vlaštovky).

- Skončeme náš rozhovor uvážlivěji. Kolik šťastných dní jste díky poezii prožil? Stačí jen odhadem...Vždyť slova bývají tak nepřesná. Básníci tu a tam říkají: Nebo se mýlím?

Jsem rád, že poslední otázka je zde. Dosti mudrování. O šťastných dnech díky poezii nevím zhola nic. Pociťuji však bodavou radost, když slova básně o své vůli sdružují se do hloučků, aby vítala tušenou poezii. Báseň ale nepíši Já, autor; jen tápavě koriguji. To ona sama mihne se podvědomím, aby oznámila svoji živoucí potřebnost. Alespoň pro mne. Anebo se mýlím?

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Stibor.

...............................................................................................................................

Moravský anonym.

Narozen 1942 ve Zlíně. Vystudoval Uherskohradišťskou UMPRUM. O sobě píše: "Básník volného verše, širokého záběru a barokního gesta. Své básně s podobností propracovaného šperku vědomě cizeluje k slovní dokonalosti". A také o sobě říká: "Sedlák se slámou v botách, vždy ochoten k hovorům". Petr Čermáček, redaktor časopisů VERONICA a WELES, napsal v doslovu k dříve publikovaným textům MA: "Básník "MA" je básníkem velkých gest. Někdy pravda archaických a mírně neobratných, ale přesto velmi přesvědčivých, pečlivě promyšlených a opravdových. Je spíše výjimkou najít v současné poezii tak usilovné, jazykově košaté a přitom v dobrém slova smyslu tradiční psaní. A navíc - mezi velkými gesty zůstává čas na neokázalá drobná zátiší: " - bude pršet - / říkávala máma / a zdáli houkal vlak / já však slyšel volat parník / a déšť / déšť voněl / voněl po ženách ". ( - Zátiší).

Copy.

DRYSICE NA HANÉ

- vezmi si bochto Slávine -

Babička měřila všem dětem stejně

ale uzlíky prstů

laskala jen korále růžence

Ostýchal jsem se

drobné mlčenlivé ženy

šátek hluboko do čela

Její podobu nepamatuji

Pamatuji však dodnes -

Stínem průjezdu mlatevny

chvěly se poledním žárem

zlaté pruty

Pamatuji dodnes

tak snadno barvily prsty krví

ostřiny plechu

klempířské nářadí po dědovi

Dřevěnou lokálku jsem měl nejraděj

Slibovala klukovské netrpělivosti

všechno bude všechno bude

a já nespouštěl oči z bílých podkolenek

u okna sousedního kupé

OKNA

Dlouhými prsty chvějivými

přes okenní parapet mezírky žaluzie

míchá slunce kávu

horkou a sladkou kávu v šálku porcelánu

na stole mého domova

v posledním patře do nebe

věže Babylónie

Stává se že někdy zrána

slunce neprostrčí drápky

přes okenní parapet mezírky žaluzie

vynechá snad zapomene na svoji kávu

na stole mého domova

v posledním patře do nebe

věže Babylónie

Pak míchám slunci i sobě

horkou a sladkou kávu v šálku porcelánu

dokud nevystydne a pachutí nezhořkne

na stole mého domova

v posledním patře do nebe

věže Babylónie

POST SKRIPTUM

Posledním z dluhů povinován jsem otci

Plynutí času než odplaví podobu tváře

zděděnou odkazem rodu

stvrzenou vlastnictvím hlíny

Vesnický patriarchát

Nepřístupni spolu vzájemnou rozdílností

a přec

tak velká podobnost vzájemnou propastností

nutí mne hledat v protipólu proč zběhl jsem

Vesnický syn

Plamének lítosti prohoří lidskou dlaň

co popelem málo jen hřeje

je pozdě pozdě je

Hroudy když bubnují na dřevo

hlínou za nehty splácím dluh

BŘEZEN

Bílou se klube zelená

ostošest

doposud ticho

jen na potoce pod ledem

muzikanti přehrávají nástupní virbl

Děvčata zkouší před zrcadlem

nejhezčí halenku k vysvlékání

zatímco chlapce houfuje do smečky

vlčí hlad

Také jsem postával pod okny

a čekal na zázrak smilování

zatímco bílou se klubala zelená

každý rok znova

já blázen

každým dnem plesnivější

slyšel jsem bubínky na potoce

až dnes

MĚSTO

Své město

poznám i na rozstříhané pohlednici

za ty roky

zvykli jsme si na sebe

Když ale

pět šest metrů výšky

nového silničního nadjezdu

změnilo můj úhel pohledu

na město

na staré lásky

oněměl jsem do údivu -

Kolik tváří a osudů zevšednělo

neměnností žabí perspektivy

Kolik tváří a osudů

znova vstřebat pod kůži

abych své město poznal

i s tvojí dlaní přes oči

KONCEM MĚSÍCE SRPNA

Chodníkem přes ovocný sad

pozdě odpoledne vracím se domů

koncem měsíce srpna

V sepraných kalhotách pokládá trávu

šedivý muž

Žena

plátěné šaty

přes boky lenivě zadrhlé na knoflíky

tancuje s hráběmi sobě pro radost

Chodívám pěšinou přes ovocný sad

ke svému stolu

v posledním patře paneláku

Za dveřmi konec léta

kapesním nožíkem pastelky ořezává

LITERÁRNÍ SOUTĚŽE. ANO. NE.

Noticka

Soutěžení v čemkoliv je projevem lidské hravosti a přirozené snahy vyniknout ve společenství svého kmene. Jsme již takoví. Jednou z podivuhodných disciplín jsou i soutěže v psaní slov se vžitým názvem Literární soutěže. Každoročně jsou vypisovány školami, nadacemi, městskými úřady, literárními spolky a dokonce i mezinárodními institucemi. Zde máme smůlu: čeština není světovým jazykem a proto soutěžíme jen mezi sebou. Soutěžíme s plnou vážností bez vyznačeného hřiště a bez základního povědomí toho, co vlastně obnáší Hra o literaturu. Zdali jest veselou taškařicí ke kafi, jak preferují někteří z vážených porotců soutěží, či záznamem svědomí národa, jak tvrdí jiní. Anebo "jen" slovním hračičkařením, osobní arteterapií jedince lidské společnosti, mrazivou samotou boje o vlastní úspěšnost.

Málo mezi sebou mluvíme, sdělujeme, šeptáme, slibujeme, žadoníme či jen tak tlacháme. Málo hovoříme bez zábran, málo mluvíme beze slov. Kdopak asi ještě, hovoříce, vyznává lásku?

Gramotní jsme téměř všichni a proto píšeme slova.

Literární soutěže? - Ano. Znalý hospodář schraňuje zbytky úrody, i zbytky úrody slov, pro další užití. Byť jen k siláži či na kompost. Je třeba psát, neboť napsané slovo tvoří nejširší záznam plynutí času. Obecná znalost písma souvisí s vývojem lidské společnosti. Člověk Neandrtálský, písma neznaje, zřejmě neprovozoval literární soutěže; nemohl proto získat žádného z četných ocenění. Toliko obdivovaná soška Věstonické Venuše podává dobře čitelnou zprávu o nejstarším, ale stále platném tématu umělecké tvorby.

Literární soutěže? - Ne. Tato líheň produkuje literaturu většinou jen pro četbu PT porotců a je zavádějící svými posunutými, místními měřítky. Chybí kritičnost vůči výsledku, chybí snaha kritiku akceptovat a vstřebat. Co tedy namísto zavedených soutěží? Domnívám se, že finanční prostředky na uvedené soutěže lze využít na nejširší, byť sešitovou publikaci textů adeptů literatury. Konfrontační publikace je důležitá, včetně komentářů kritiky. Vlastní cestu sobě však každý autor hledá sám. Literární soutěže v dnešní podobě jsou účetním dokladem o finančních prostředcích vydaných z dotací na kulturu. (Ponejvíce však dotací z vlastní kapsy autorů). Soutěže nepodporují samotnou literaturu, podporují falešnou představu o literatuře. Je však zřejmá přímá souvislost s chápáním umělecké tvorby velkou části společnosti: Umění jakožto měřitelná veličina. Je pro mne nepřijatelná představa básníka soutěžícího v básnění... Při nejstarších Olympijských hrách řecké antiky bývala původně zařazena i soutěžní disciplína v básnění. A bývala i snaha básníky takto "srovnat" na startovní čáru Poetiky. Neosvědčilo se. Literáti byli vždy kverulanti.

PŘÍBĚH

/Obrázky z cest/

Stalo se na lince trolejbusu

možná v průchodu metra na Arbat

na tom však vůbec nezáleží

Byli jsme tři a mluvili nahlas

O hokeji

Přišoural se k nám stařík s hůlkou

děda burlak z Rěpinových obrazů

a povídá - Promiňte že vyrušuji

slyšel jsem po řeči že nejste zdejší

Já když potkám lidi od vás

nezlobte se na mne

musím s nimi

alespoň slůvkem promluvit

Byl jsem u vás zamlada

Sórokpjať

a přišel jsem tam o nohu

Byla válka -

Zaklel nespisovně

- Když vás slyším

jako bych se vracel zpět

Čert vem nohu

ale být tak znovu mladý

jako dnes vy

děti

Promiňte že vyrušuji -

My mlčeli

a jen dvojtakt hůlky

nám v hrdle lapal po dechu

LÁVKA PŘES ŘEKU

Přiúzká lávka přes řeku Moravu

šlehnutí bičem od břehu ke břehu

na šíři mužského ramene

na hloubi koryta vetknuta

vlásnička ženského vlasu

Veprostřed prodlévám o své vůli

svíraje vdechnutí vydechnout neumím

Jak řeka plyne

můj obraz na vodě bortí se čeřením

mé strachy mé touhy

plouží se hladinou co rybí stín

Rozmlouvám s řekou den po dni

oblázky klouzaví hlubinou

levobřeh opuštěn

co vpravo v sítinách netuším

Kulatý stůl Obce spisovatelů. Bulletin OS Dokořán 48.

MA

ZLO - VĚČNÁ INSPIRACE LITERATURY?

Mám pochybnosti, co zadání naznačuje. Proč neuvedeno i "dobro"?

Dlužno připomenout, že "zlo a dobro" jsou rub a líc jedné a téže mince. Jsou nerozlučně spjaty v jeden celek. Bez pojmu "dobro" nebylo by projekce pojmu "zlo". A naopak. Rovnovážný stav je žádoucí, potřebný a hledaný, byť idealistický.

Zlo a dobro můžeme chápat etickým rozměrem lidské osobnosti. Hranice v nás je ale

křivolaká, lehce překročitelná a láká. Je na každém, jak bude pochopena výzva. Pro literaturu je to však ten nejzajímavější sběr materiálu - hluboce prokvašený humus - kde lze vypěstovat téměř cokoliv. Uvažujeme stejně, dámy a pánové - téměř cokoliv! Geniální Mistr lavírování mezi oběma póly byl zajisté William Shakespeare; myslím si ale, že dnešní doba přivedla zápletky Vilíka Třesahrušky (někteří překládají jako Vilík Třesabodlo...), k ještě větší bizarnosti. Hamlet, kralevic euroregionu, svírá dodnes lebeční kost Joryka, svého přítele z dětství, se stále stejnou zásadní otázkou - Být či nebýt, psát či nepsat?

Pojem dobra a zla, věčně soupeřícího principu a věčné inspirace literatury(?), je však současnou společností bez tradičních hodnot účelově manipulován. Co je dneškem předkládáno jako jedině možné ověřené Dobro, (oproti jedinému možnému ověřenému Zlu), zítřkem vše padá. Rafinovanější propagandou stává se Zlo Dobrem k dalšímu přežívání. A původní Dobro cejchováno co Zlo. Takto, milí občané voliči, konzumenti a plátci daní, stále dokolečka dokola. Jak ale říkali naša stařenka: všecko špatné je pro neco dobré. Je o čem psát, a lidi se leccos dozví. Nejlépe o těch druhých... Což pokusit se vymezit pojmy přesnějším: pozitivní - negativní? Ale ve vztahu k jakým hodnotám? Co je dnešního dne známkováno plus,co je dnešního dne známkováno mínus?

PS. Vzpomínám na milého zeleného Šreka, vlastním jménem Zlobr. Poněkud narušuje naše zavedené škatulkování. Ještě že máme pohádky!

copy MA říjen 08

PĚT HODIN

/Obrázky z cest/

Pět hodin cesty letadlem

je to dnes daleko anebo blízko?

Právě tak daleko ve své zvědavosti

pozoruji z okna hotelu

ženu

v domě přes ulici

(promiňte jsem nezvaný host)

jak smaží cibulku na oleji...

Pět hodin cesty letadlem

v hotelu Urarta v Jerevanu

a já čekám na zvolání své mámy

- umýt si ruce a ke stolu

darebníci -

ODKAZ PEKAŘE

V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní Třída Celého Světa. Vedla přímo do Ráje, kde jsme v kopkách sušícího se sena objevovali krásné a něžné rozdíly mezi námi, tehdy chlapečky a ostatními.

Tedy, holčičkami. A dodnes, přestože poučen, zůstávám v okouzlení.

Na naší ulici, jmenovala se tehdy Sokolská 215, potom nějak jinak a dnes opět U Sokolovny, měl malé pekařství jistý pan Kuneta. Jeho podobu jsem ztratil. Určitě však pekl vynikající pečivo, jak už to bývá při pohledu přes rameno. Do dětství. Ano, dříve prý bylo všechno lepší...Proč ale pan Kuneta zůstal podepsaný v mé paměti, v mém srdci, v mém osobním BioPočítači je to, že on svoje rohlíčky nejenom pekl a prodával, ale sem tam i rozdával. Rozdával nám, tehdy dětem, k naší velké radosti. V dnešní sexystické době bych se domníval, že může býti i pedofilem, lákaje děti na rohlíky. On však svoje rohlíčky, obzvláště vypečené, rozdával i jiným. Dospělým. Nevím, zda podle potřebnosti sociální či jiné.

Až později, mnohem později jsem pochopil a zapsal si do své lidské vybavenosti, (teplá kaluž kdesi uvnitř, kde se množí zárodky poezie), že on, pekař, dělal radost především sobě. Dívaje se na radost těch, kterým ji sám způsobil. Takové malé Perpetuum mobile radosti.

Protože však my dnešní, šediví a nevěřícní, máme prokázáno součty čísel, že Perpetuum mobile čehokoliv nemůže existovat, ponechejme tedy bláhové umělce života jejich osudu. Nechť se pokouší znova a znova pomocí slovíček, pastelek, cinkáním či čímkoliv, oživit zbytečnost hračky. Oživit Perpetuum mobile radosti.

Samozřejmě, pekař Kuneta nikdy nezbohatl. Ale o jednom člověkovi, který zbohatl prostřednictvím odkazu onoho pekaře, o tom vím svoje. Mám jeho jméno zapsáno ve svém občanském průkazu.

Odkaz pekaře. Básníka.

TOUŽIL JSI

Toužil jsi kdys posedět s přáteli

kdy pozpátku běží čas

pod mostem říčky Dřevnice

psát školní úkoly

než máma zavolá

převracet říční kameny

aby nám zůstalo hledání

aby nám zůstalo hledat

co zbylo

co zbylo v nás

VRABČINY

Já nikdy neuměl jen tak

jako moji kamarádi

plivat skrz mezírky zubů

Nikdy jsem nedoved' a

nesložím doktorát

čůrat kornoutem dlaně

Jak záviděl mistrům ulice

zkoušel to nastokrát

hvízdání pikolou prstů

Dlouho chlapečku dlouho

nejmenší na konci řady

trvalo pochopit

- dosud se červenáš -

Doutnají horce

pelíšky zválené vysokou travou

Tehdy přihořívá

klubou se vrabčí slůvka

CO ŘÍCI K BÁSNI JINÉ, NEŽ SVÉ

Noticka

Přiznávám pevný bod: vycházím z obrazu básníka, píšícího své verše pro sebe. Především pro sebe. Básník píše slova veršů se snahou vyrovnat svůj vztah sám se sebou. S úsilím uchopit křehkost bytí do osnovy své básně. Omezován jen možnostmi slovního vyjádření, mírou své umělecké schopnosti a životní zralosti.

Je to od básníka sobecké, ale jedině možné: Osobní zpráva je vydávána za obecný stav s pozváním ke ztotožnění.

Avšak já, pouhý čtenář - divák, ať pozván či nikoliv, vnímám jen jistý vnější pohyb, zajímavý anebo nudný slovosled básně, avšak vnitřní cestičky básníkovy zůstávají skryty a jsou slovy nesdělitelné. Jen ohlas cizího zápasu doléhá ke mně ozvěnou zvolené metafory, doléhá k mým osobním zápasům. Předstírání empatie je lhaním, estetická měřítka selhávají. Jisté je, že vnější napětí básně je nepopíratelné a přitahuje.

S podobností vzácné chvíle sounáležitosti, tušením nevyslovitelného, společně sdíleného tajemství.

To mám na mysli, když kterýkoliv autor překvapí mne dotazem ke své básnické práci.

Nevím, opravdu nevím. Jen hledám, zda naleznu, zda osloví mne akord souznění. Ale jakkoliv hodnotit, poměřovat, soudit? Kdo si troufne?!

SONET O VLAŠTOVKÁCH

Vlaštovky dávno zde řečí tajnou křičí

od první chvíle věděly co a jak

nikdy se nezmýlí když před okny tančí

prudkostí letu bez umdlení napořád

Vlaštovkám v povětří nevím co vzkázat

doposud zvědav leč vázán tíží lidskou

že vědět bych chtěl že chci se tázat

jak učit se létání jak stát se vlaštovkou

A ptáci proč jen vlastní netrpělivostí

nahlíží z hnízda v neznámou hlubinu

zda strach je svírá zda zvědavost nutí

překonat tíseň smrtelnou Rozepjat srdce -

Vzlétnu ach vzlétnu

riskuji křídel svých zlomení

závratí chvíle žít Beztíže tušení

A SMÍM

Já smočil své mužství krví Gorgóny

a smím tě milovat

Vyzbrojen ke smrti spíše

než ku početí

bezpočtu vzývat ženský klín

bezpočtu proklínat

Ztracený od chlapectví kapkou krve

Vím

A chci tě milovat?

DLOUHÁ ZIMA

Zima je dlouhá dlouhá příliš

krabice od botů vydala

poslední ptačí zob

I v sýpce srdce hledám marně

marně pár vlídných slov

Plížím se domovem

od ranní tmy do setmění

od setmění do tmy podél stěn

Ptačího zobu hrst na dně klování

přivábí snad

ptačí klauny k představení

Vymrzlé šapitó beze střechy

Zima je dlouhá dlouhá příliš

k nepřečkání

MAŽORETKY

(Letní slavnosti)

...chyť-te broukaá, chyť-te broukaá...

Dechovka loudí u čety mažoretek

nedělním náměstím Dvou svatých ševců

Děvčata svítí bílými sukénkami

a červenou uniformou armády

Mléko a Krev

uniformou pro jediný boj

kdy ruce vkládám za hlavu

pro jediný boj

kdy muži podléhají bez reptání

a zemdleni

vstávají k novému životu

To všechno vědí tatíci

úsměvem pod vousy

to všechno vidí nadosah

v obráceném dalekohledu

To všechno vědí ženské

rovnajíce příbory k talířům

svátečního oběda

a s úsměvem Mony Lisy

lehounce poposedávají

okrajem zarudlého otomanu

To všechno ženy vidí ubíhat pozpátku

v pochroumaném dívčím krasohledu

Jen děti nevědí nic o zemdlenosti

dívají se dopředu i vzad současně

rámusí bez zábran svoji vlastní vřavu

jakoby každý den byl první

byl poslední

Jedinečný

To všechno vidím společně s ostatními

nedělním polednem promenádního koncertu

to všechno vím

v srpnovém parnu před bouří

Mažoretky blýskají lesklými hůlkami

podobny ročním hříbatům

s bílými podkolenkami

a já opouštím krásnou vyhlídku

kde lze zahlédnout údolí růžových vrchů

kde lze domýšlet

vlněním oblaků bílých sukének

kde lze tušit nejstarší mystéria Eleuzíny

Mystéria zrodu

DOTÝKÁNÍ KAMENE

Dlaněmi dotýkám poselství kamene

přimykám ruce na skálu

když kdosi ve mně bez ustání

opalkem větve

úporně rýsuje svoji nahotu

Prsty své ruky přikládám na tepnu

zkamenělému životu

když stopadesáté století

kdosi ve mně stále pochybuje

zda ještě cejchovat narudlou hlinkou

znamení rodu na skálu

Aby si potvrdil své vlastnictví Já

aby si zúčtoval rok úspěšných lovů

aby si vymodlil ještě pár životů

Galerie obrazů jeskyně Altamira

...Karel Čapek určil svého pračlověka Janečka

jako česky mluvícího. Byl to tedy právě on,

Janeček, kdo tvořil v jeskyni Altamira...

FRANTIŠKA

Tolika těžkostí života

a kostelem na márách

neseme náručí věchýtek

já zeťák a tvůj syn

- aby tej války nikdá už nebylo -

slyším tě modlit se bez přestání

Františko Březíková

Třiatřicet kroků k černému autu

službou splácíme dluh

já zeťák a tvůj syn

KRAJINA

Jablíčka jablka ptáci v povětří

a dýchání

dýchání pospolu

Krajiny znamení mělkostí brodu

bosou nohou řeky ráchání

děvčata sukénku podkasanou

kde bílá s růžovou

splývání

A krev

vlčích máků krev

všudypřítomná

...krajinu, kde Boží muka na rozcestí

napoví kudy dál, takovou krajinu potkáte

jen u nás, u nás doma. Hej, Slované...