Tamara Kolčáková

autorka není rodilá  Češka, ale snaží se tvořit v českém jazyce. ( poznámka vkladatele)



Chléb

Požehnány Bohem a lidmi chléb v věka
Je všemu hlava.


Hodně zachránil životu
Jen kousek chleba a sůl.
Vzdáváme mu chválu.


V hladové roky
Chléb divy tvořil.


Ale před tým,
než je položen na stůl
Projde přes mnoho rukou.


Pak z pece vytáhnou ho...
čerstvá, křupavá skořápka zapečena...


Vdechni. M-m-m, jak jemně voní životem.
Jen potři česnekem
a kousej, žvýkej s úctou.


Jez a chval dar Boží,
Aby žáden drobek nepadl k zemi.
A jestli bochník padne na zem
Zvedni, polib a řekni- Promiň.
Pamatuj!
Požehnaný chléb v věka,
je všemu hlava.



  Zpověď.
Já mladým kdysi byl,
Nebál se riskovat.
Na risku kapitál svůj založil.


Ale jednou risknul,
Na risku pohořel.
I ztratil vše, co měl,
do vězení jsem šel.


Když všechno odseděl,
Nic z toho, co jsem měl
Na tom to světě vůbec nenašel.


Ach Bože, Bože můj
za celých 10 let
jsem ztratil vše, co měl-
manželku, dům, svobodu, kapitál.
Teď žiju jinak,
žiju jediným dnem,
teď neriskuji, jsem a nekradu.


Mám kamarády své,
bez domova, jak já.
Žijeme svobodně
i ten život je jenom náš...


Skutečně ten život je tvůj
Jsi člověk! Pamatuj!
Ale ten, co sahá na život jiných
Neuvědomuje svůj hřích,
Je politování hodný.

"Marie Pěluchové"

Básně Marie Pěluchové

Opěvuje krasu a silu hor.

Vše láskou dýchá, slova zvučně letí

Daleko s řekou až za obzor.

Tak jasně zvučí básně

O rodném kraji, kde žije

I pro vlaštovku, která hnízdí

U ní pod trámem, olše se v řadě tisknou

A vláček píská nad ránem

-Spojení člověka s přírodou Marie píše v básně" Balada o dřevě".

"Dřevo kolébalo nový život,

Co také z lásky pramenil.

Krátilo vzdálenost břehů,

I po smrti zůstávalo s ním.

Pak, když stromu nadešel čas,

Hluboce se lidstvu poklonil.

-Tu zvučí láska, smutek rozloučení a moudrost života.

"Životní vlak uhání,

Někdy i vykolejíme.

Pro všechny pláti stejný řad,

Jen někdo vystupuje dříve."

-Budeš nám chybět milá Maričko.

Přestalo se bít tvé srdíčko,

Ale s námi zůstáváš navždycky.

Tak nechť rodná zem tě obijme

A kolébá jako v náručí rodné matičky.




"Příhoda, kterou si nevymysliš"

Odpracoval směnu a šel jsem do kanceláře, kde v ten den dávali výplatu. Šťastný, že mám peníze, chtěl jsem zajit s kamarády na pivo. Sedím ,popíjím třetí sklenku piva a nevšiml jsem si, že kamarádi všichni odešli domů a vedle mne sedí tři neznámí chlapi.

Snažím se zvednout a jít domů, ale nejde. Nohy zdály se těžké a nezvladatelné. "Co je to za čertovina, vždyť od třech sklenek piva nikdy jsem se tak necítil."-pomyslel jsem si. A najednou, už jsem nic neviděl a necítil.

Přišel jsem k sobě v nějakém lese. Ležím a přemýšlím: "Proč jsem tu? A kde jsou moje boty a taška s penězi?" Podíval jsem se na ruku,

kolik je hodin, ale hodiny také zmizely. Kolik času jsem proležel, nevím.

Ale cítím se pod psa. Unavený, jako bych celý den tahal pytle s uhlím.

Mám velkou žízeň. Zvednul jsem se a šel lesem. Neznám, jakým směrem a kam jdu. Šel jsem dlouho. Unavený došel jsem do studny, kterou jsem z dálky zahledl. To byla stará studna, svrchu zakryta dřevěným kruhem.

Sedl na studnu, abych si trochu odpočinul a přemýšlel co dělat dál. Ale nestihl jsem. Kruh pod váhou těla se otočil, a já letím do studny. Stihl jsem jen zařvat sprosťárnu na pět písmen a už byl pod vodou.

"Už je se mnou amen" prolétla mi myšlenka.

Najednou, když mi docházel dech, zahledl jsem ve stěně studny záblesk slabého světla. Všiml jsem si otvoru, který někam vede. Co Povedlo se mi. Voda nade mnou se rozestoupila a moje hlava zjevila se nad hladinou. Do břehu bylo daleko, ale já jsem kdysi byl dobrým plavčíkem.

Zhluboka jsem se nadechnul a s námahou jsem plul ke břehu. Doplul, ale byl jsem moc unavený. Vylezl jsem z vody na břeh a ztratil vědomí. Nevím, kolik prošlo času, přišel jsem k sobě a všiml si, že nejsem sám. Vedle mne plápolá oheň a nějaký muž sedí u ohně, pokuřuje lulku a jedním okem pozoruje mne. Druhé oko má zavázané obvazem. Když uviděl, že já namáhám se zvednout, zastavil mne zvednutím ruky.

"Nedělej potíže, odpočiň. Máme dost času na rozhovor"

"Jaký čas, když už se stmívá" pomyslel jsem si. On, jakoby četl mé myšlenky, odpověděl, že teď je pět hodin, a brzy začne vycházet slunce.

"Divné", pomyslel jsem si, "znamená to, že jsem byl dlouho v bezvědomí..."

Za nějaký čas paprsky světla osvítily horizont. Ale ne takovou barvou, na jakou zvyklý. To světlo bylo mnohem krásnější a barvitější. "Asi to od únavy a prožití tak na mne zapůsobilo"pomyslel si. S těmi myšlenkami jsem usnul.

Probudil jsem se od zpěvu a hudby. Uviděl mladé lidi, kteří chodili sem a tam.

Něco nosili a skládali nedaleko ode mne. Všimnul jsem si, že ležím ne na zemi, ale na lehátku. Vedle mne sedí malé děvče, zpívá píseň a hraje na nějakém hracím nástroji, který neznám. Posadil jsem se. Zeptal se holčičky, jak se jmenuje ten nástroj.

"Dědo!"- zavolala. Pan, který mně pomohl a dovezl do svého příbytku, přistoupil ke mně. "Teď si můžeme promluvit" prohovořil. "Vidím, že nejsi od našich, jak ses ty u nás objevil? Povídej všechno, abychom ti mohli pomoct".

Začal jsem povídat všechno od začátku až do konce, kde jsem ho uviděl.

" Já jsem věděl, že nejsi z našeho světa. Jen jsem nemohl pochopit, jak jsi se objevil se u nás." s úsměvem dodal starý pan. Překvapeně jsem si pomyslel "Aha, tak proto barvy byly jiné než u nás. O jakém světě vy mluvíte?"

Slyšel -li ty o paralelných světech? - zeptal se pan.

"Slyšel", odpovídám nevěřícně. "A o neandertálcích, taky jsi slyšel?"

Souhlasně kývám hlavou: "Slyšel, a moc jsem chtěl, aby oni přežili."

"Dobře, tak my pocházíme od neandertálců. Když jim hrozilo vyhynutí od klimatické změny, mrazivé období mělo výrazný vliv i na rostlinstvo a zvířectvo, naši předci bojovali o stále se zmenšující zdroje potravy. A když už potravy byly u konce, stala se příhoda, která změnila život předků o 360°.  Stalo se to, co přibližně se stalo tobě. Neandertálci putovali dál a dál k jihu.

V mírné zimě uchylovali se do jeskyní. Tam museli o přežití často bojovat s jeskynním medvědem, vysokým až tři metry i s jinými šelmami. Jednou, při skupinovém lovu mamuta, sami padli do léčky, kterou nachystali pro zvíře, a spadli do hluboké jámy. Ti, kteří, zůstali naživu, našli ve skále úzký průchod, který zachránil jim život. Tak jsme zůstali žit v paralelním světě s vaším světem. Čas od času naše cesty křižuji a my se setkáváme s vámi. Někdy se i mezi vás zamícháme a žijeme spolu s vámi, jak máme imunitu proti současným chorobám. Náš národ umí léčit nemoci bylinami, o kterých vy nemáte ponětí. Pokud by osud neandertálců byl jiným, získali by převahu nad vámi, byl by dnes svět šťastnější,

Bylo by méně válek a konfliktů, protože my jsme mírumilovnější, než je "Homo sapiens," než vaši lidé" zakončil svou řeč starý pan.

"Oldřichu, Oldřichu , čas už vstávat". uslyšel hlas, který do něho donesl se jakoby z dálky, který se sílil každým okamžikem. Otevřel oči a uviděl nad sebou svou ženu. Vstávej, a to zpozdíš se do práce".

"Zdeničko, viděl sen, jako by to všechno bylo pravdivé. Ty si nemůžeš představit, co jsem ve snu zažil. Jen poslouchej...

".Oldřichu, Oldřichu , čas už vstávat".- uslyšel hlas , který do něho donesl se jakoby z dálky, který se sílil každým okamžikem. Otevřel oči a uviděl nad sebou svou ženu. "Vstávej, a to zpozdíš se do práce".

"Zdeničko, viděl sen, jako by to všechno bylo pravdivé Ty si nemůžeš představit, co jsem ve snu zažil. Viděl jsem....


Píseň lásky

Slyšíš z nebes píseň lásky?

Jeřábi domů letí

z krajin cizích a dalekých

vrátí se k rodné zemi.

Letí z podnebes klíč pernatých krly, krly, krly.

Zvedáme hlavy po zvucích

co z nebe líne k zemi.

Jeřábi zpívají o lásce, o štěstí, o věrností své

Darují lidem naděje, návratu k rodné zemi.

V té písně zvučí hlas dalekých

epoch a prošlých dějin,

rozluka, naděje i bolest

a láska k rodné zemi.

Radostně hejna vítáme

srdce zpívá nám v hrudi,

s úsměvem jim máváme,

tak lehce je na duši

Krly, krly, krly,

Slyšet z výšin píseň lásky

Co s nebe se snáší k zemi.



"Nebát se, a nekrást"

To jsou těžká témata v jednom hesle.

To bylo heslo prezidenta T. G. Masaryka.

Později ten prapor nesl ve svém životě

Václav Havel až do konce.

Tak si zkusím, možná mi to snad podaří.

"Nebát se"- jestli správně jsem chápu,

znamená to říci pravdu, nebo svůj názor,

anebo, když bereš se za nějaké dílo, tak na to dávej pozor.

Pravda může někoho srazit, a už nelehko bude zvednout se a dál jit.

Může také někomu pomoct očistit své jméno.

A proto buď rozvažný, komu co říct, a co raději utajit.

Názor- to dělo už jiné. Neboj se podělit se názorem.

Stůj na svém do konce, když jsi přesvědčen v pravdě své,

Ale nevnucuj to jiným, aby nebyl v očích druhých směšným...

A teď o práce, nebo o dílu půjde řeč.

Jaká by to nebyla těžká práce, jak si slíbil komu,

neodstupuj, ale doveď vše do konce a slib splni.

Krást, nekrást- jen zvuk těch slov vibruje už hanbou.

Ale v životě existuje už dávno.

Mojžíš přinesl svému národu závěti-

Jedna z nich byla- neukraď.

Ale ďábel ti našeptává-vezmi si co ti libí, nikdo nevidí.

Stačí jen jednou naslouchat vnitřní ten hlas-

Vezmi si, co váháš.

V dětství může být bonbon z obchodu,

A s časem chuť už narůstá.

Nu, a jestli jsi chycen, tak hanba, ostuda tě už nemine.

Budeš za krádež potrestán,

a v lidských očích navždy poznamenán.

Tak dobře si rozmysli, stoji ti za to tím vším platit?

A jestli heslo "Nebát se, a nekrást"-

Na prvním místě v životě jsi, máš-

Pravdu říct, rozvážným být, svůj slib splnit,

nesáhnout si na cizí věc,

 -zasloužené neseš hrdé jméno-

Jsi Člověk.


.

.

.



"Šumíte, šumíte"

Šumíte, šumíte, nade mnou sosny, břízy a lípy,

Dub mohutný šeptá mi pověst o České zemi.

Pod hvězdným nebem omámená

Vůní čerstvého sena,

Ukolébaná tím šepotem

V klidu usínám.

Ptačím snem rozletím se polem i lesem.

Rodné mé Bělorusko vidím už před sebou.

Usedám na náš dvorek, má máti vítá mě

Objímá za ruku bere,radostně v dům vede.

Ze snu jsem probudila, dýchám vůni levandule

V hvězdném nebi Polárka třepotá se nade mnou.

V srdcí mém přetrvávají vzpomínky na Bělorusko,

V duši mé sílí vděčnost k české zemi.

A já znovu uléhám vůněmi opojena obracená k zpěvu potoka

Tvrdým snem usínám.

Šumíte, šumíte nade mnou sosny, břity a lípy,

Dub mohutný šeptá mi-

Patříš sem, patříš sem.


/báseň napsaná na hudbu běloruské písně/



"Věřím"

Věřte, lidičkové milí,

Prožila jsem přes xxx let.

Ale radost života mám stále,

nevyprchala .

Věřím v lidskost a lásku,

Věřím v dobrotu a věrnost,

Věřím v radost, tichost a obětavost.

Raduji se z každého východu slunce,

Raduji se z hvězd na nebi,

Raduji se z větru, deště, sněhu,

Raduji se z řek, lesů a luk.

Dívám se na obrazy malované,

Energie rázem proudí do mne,

Chci z té energie

Radostně dát vám i tobě.

Mně Bohem darovanou radost

Za všechna prožitá léta,

Předávám dál v obrazech

Pro radost jiných.

A když dojdu k věčnému spánku,

Věřím, že zase vrátím se zpět

K jiné rodině malým miminkem

Přijdu na svět s červánkem opět.



                                                       "Zorka"

Po ukončení televizních novin, šla reportáž Marty Kubišové "Chceš mně?"

Dívala jsem se a nevšimla, jak jsem usnula.

Vidím sebe, jako Zorku. Utíkám od své paničky, protože na mně přišli dny, kdy jsem se moc chtěla seznámit se s pěkným pejskem.

A tu vidím jednoho fešačka. Vysoký, chlupatý, zrzavý. To je můj typ!

Rozběhla jsem se mu vstříc. Přiskočil ke mně se štěkotem. "Ahoj krasavice.

Kde je tvá panička?" Nevšímám si jeho slov a laskavě se mu dívám do oči.

"Víš, já už cely den nic nežral. Nemáš něco dobrého? Já vím, že takových jako si ty paničky dobře krmi".

"A ty nemáš pana nebo paničku?" - ptám se ho."Nemám, utekl jsem od něho". "A proč"-ptám se. "Proč, proč. Asi i tobě moc nebylo by do nosu,

Kdybys den co den seděla přivázaná. Krmit, to fakt on dobře krmil, ale co z toho.

Teď já jsem sám sobě pan. Kde chci běhám, co chci si žeru. Pravda, nevždy podaří něco sehnat. Někdy i ukradnu. Ale volný, jako pták."

Naraz on začal nějak divně vrčet a škubat tlapou srst.

Na sníh začaly padat černi tečky. Odskočila jsem od něho, jako by do mne udeřil elektrický proud. " Blechy! O, hrůza, vím co to je. A jak ošklivě a těžko se jich zbavit "

"Co je, co je? Snad jsem tím tě neurazil? Ty nedotknutelná osobo."

Provinile jsem se na něho podívala. "Chudačku, asi je ti moc těžko v zimě, když nemáš kde spát a nemáš nic na zub".

"Nelituj, nelituj"-zavrčel. Nezávidím tě, když utekla od své paničky.

Najednou mně stalo teskně po své paní. Pomyslela:-"Kde ona teď, asi běhá a hledá mne. Teď asi i já stanu volna, jako pták". Od té myšlenky mně stalo zle. Roztřásla jsem se zimou a hrůzou. Nezvykla k takovému životu, byt volnou, jako pták. Ubohá má panička, asi pláče a vola mé jméno.

Z té představy se mi vydralo se z hrdla teskně vrčeni.

Z dálky uslyšela hlas:- "Zorka! Zorka!, Zoreč-k-a-a!".

Zapomněla jsem na vše, co bylo před tím a střelou letěla na ten hlas.

Uviděla jsem jí, jak se ohlíží na všechny strany a vola mně. Radostně

Jsem se k ní přiřítila a začala běhat kolem ní. Šťastně se rozesmála.

Chytila mě do náruče, také tepli a milí... Začala mně líbat. Na oplatku jsem jí lízla do tváře.

Pamatuji, že ona neměla rada, když jsem projevovala svou radost takovým způsobem. Ale teď ona radostně přitiskla mně k sobě.

A v tom jsem se probudila. V televizi šel nějaký film.

Překvapeně pomyslila: "K čemu je ten sen?. Co by to mohlo znamenat? A Zorka, kde ona?"

Podívala se na pelíšek. Zorka klidně

spala v pelíšku na zádech s tlapkami nahoru.

Zimní sen

Miluji zimu v bílém oblečení. První sníh lehký jako pírko padá na zem. Příroda se obléká do bílého kožíšku a chrání se před mrazem, který zanedlouho přichází. Vše je připravené na zimní spánek.

Zvedám ruku a na dlaň mi padá krajková sněhová vločka. Dívám se na ni. Jeden okamžik a už tu není, zůstává jen malá kapka vody. Druhá sněhová vločka má jiný ornament a též mizí z dlaně.

Se sněhem vždy přichází nějaká divná radost.

Po ránu vycházím z domu a vstoupím do pohádky. Vše je pokryto bílou peřinou. Stromy jak nevěsty v bílých stříbřitých závojích protahují své větvičky a vítají mě. Ptáček na větvičce čepýří svá peříčka a štěbetá písničku své milé. Očarovaná se dívám na tu krásu. Vstoupím do sněhu a s každým krokem slyším křup, křup, křup.... To napovídá, že mrazík už je tu.

Sníh se třpytí ve slunci, hraje všemi barvami drahokamu. Vzduch je tak čistý, že slyším, jak zvoní. Dýchá se lehce, vdechuji do plic vzduch, až mě bolí na hrudi -nepopsaná radost. Chce se mí obejmout celý svět, chce se mí zpívat. Ale vychází ze mne jen šťastný výdech a rýsuje se úsměv na tváři. V ten okamžik bych chtěla vzlétnout a přenést se do lesů mezi stromy a pozorovat stopy zvěře ve sněhu.

Miluji zimu v bílém oblečení.


"Léto."

Krásné léto se nám zjevilo

Po dlouhých námahách.

Ach, horko, horko,

Naříkají babičky na lávkách.


Ale děti radostně se smějí,

Jdou k řece všichni spolu,

Radostní jsou, dech se tají,

skočí, plují, milují vodu


Muži jsou ve stínu schovaní,

Pivečko popíjejí,

Smích, veselí, zpíváni

line se z parku v čas večerní..


Tajně mámí vůně květů,

Ladné rytmy samy plynou,

Jak barevná škála světů

Babičky svorně hlavami kynou.


Léto - jak tajemně, čistě voní

Vzduch na polích i lukách,

A po vlahé rose ranní

Neběhá se v botách!


Beru pejska do parku,

Z vodítka ho pustím,

Sundám botu, bosou nohu

V trávu kladu, musím.


Rozhlížím se na všechny strany,

Snad mne nikdo nevidí

Běháme s pejskem bez hany,

V orosené trávě bez lidí.


"Voláni." /Báseň/

Tys tvořil svět, Pane Bože,

Stvořils krásu květeny

Člověku jsi dopřál všechno,

aby ráj byl na zemi.


Aleluja, aleluja, aleluja.


Bůh miluje své stvoření,

Syna svého posílá,

Pro lid, aby byl spasen

Ježíš Kristus umírá.


Aleluja, aleluja, aleluja.


Člověk zvolil svoje cesty.

Ač nerad se prohřešil.

Do nebe se nesou stesky

Prosím Pane odpust mi...


Aleluja, aleluja, aleluja.


Hříšný jsem před Tebou "Adam"

smiluj se, ach nade mnou.

Smutný před Tvým zrakem padám

na kolena s modlitbou.


Aleluja, aleluja, aleluja.


Slyš slova má Bože Králi.

V lásce utiš bolest mou.

Vyslyš prosebné volání

za svítaní s pokorou.


Aleluja, aleluja, aleluja.


S večerem čekám před spaním

odpověď Tvou, Pane můj

za prožitý den se skláním

s vděkem, prosbou, pokorou.


Aleluja, aleluja, aleluja.

.

" Sny "

Snila jsem ve mládi projet vrchy na koní.

Snila také naučit se jet na kole.

Skočit padákem z letadla,

naučit se řídit auta.


Sny mládí jen částečně se splní:

Projela vrchy na koní,

Naučila se jet na kole.

A dál už nic...


Sny časem se mění.

Proto jmenují se sny.

Kdyby sny mládí splněny byly všechny,

Život by nebyl zajímavý.


A když už nějaký splní,

Člověk z toho šťastný,

skáče, radostně se směje.

A život v ten čas je krásný.


Bývá v životě to,

Když něco přichází neočekávané,

Kdy o tom vůbec v mládí se ne snilo

A přišlo to samo, trápení přineslo.


Ale bez toho, už člověk nemůže žít.

Žene jeho a nutí, dál a dál tvořit.

A jestli vyprchá z člověka to, je nešťastný.

Hledá útěchu v něčem, aby našel klid.


K tomu často přistoupím

A v malováni se utápím.

Tvořím, nejím, nespím, potom si padám

únavou, vyčerpáním usínám.


Potom přichází to, neočekávané.

A ty jsi zase na koní.

Neříkejte, že s vámi to tak není

Protože pak vám neuvěřím.


" Miluji"

Jsem, miluji tě do slz láskou omámena.

Jsem, miluji tě i když v minulost všechno odešlo.

Kolik bolesti přinesl mi v lásce své,

ale miluji tě, tím víc miluji tě.


Asi proto,že byl jediným mým ideálem.

Mou první a poslední láskou prožitých let.

Vzpomínky často ožívají,

a ty přicházíš zase zpět.


Odešel jsi už dávno v miry jiný,

Ale lásku svou jsi zanechal.

Ty jsi naučil mne milovat život,

A v tichém šelestu větru jsi se mnou navždy.


Miluji tě ve hvězdách

ve večerním nebi nad hlavou,

ve květech, ve zpěvu čistého potoka

i když dávno už nejsi se mnou.


"Hýbej se."

Jestli nechceš mrzákem být,

nechceš ve stáří být živou mrtvolou,

hýbej se, i když nemůžeš,

i když tě bolest sužuje, hýbej se.

jestli jsi postižen a nemocný,

to ještě neznamená, že jsi mrtvola.

Hýbej se s slzami v očach

od bolesti, od vzteku a hýbej se.

Jen tak se staneš vítězem nad nemoci.

Jen tak se vztyčíš duch svůj do výšin.

A ty se staneš vítězem nad tělem svým.

A jestli vítězí tvá lenost nad tebou,

propadneš, budeš žít jen na pilulkách.

I kdyby někdo řekl, že dobře vypadáš,

ale uvnitř nic zdravého nemáš,

jen plné tlusté střevo.



"Odkud jsi ty?"

Když se mě někdo ptá,

odkud jsem,

na tu otázku odpovídám:

"Z planety Země. Zrodila se na ní."

Smějí se mi a povídají:

"Všichni tu žijeme na ní, ale jakého původu jsi ty?

Z Ruska, Polska, Ukrajiny?"

Pokyvuji záporně:

"Jsem člověk, dítě Země"

Koluje ve mně takové množství krve,

že nemohu odpovědět.

V jednotlivostech za ně však děkuji jim.

Každý z předků mi zanechal dar.

Jedni mne obdarovali vírou,

jiní mi dali štěstí a předtuchu.

Kdos z nich mi dal chuť k malířství.

Někdo mi věnoval věrnost, sílu

a jiný daroval krásu.

Co hlavně,

darována mi láska k lidem a zemím,

na kterých jsem žila a kde nyní žiji.

Nezáleží na tom, kdo jsme,

ale jací jsme.

Češi, Slováci, Bělorusi, Romové, Turci, Vietnamci či Poláci.

Všichni jsme děti Země.


Naděje

Sedím u okna a dívám se na cestu.

Jde moje mládí v podobě mých dětí?

Vzpomínky se hrnou

jedna za druhou.

V náručí držím dcerušku svou...

"Ty jsi květinka, vlaštovka má",

promlouvám k ní.

Ona se usmívá.

Spi v mé náručí bezbranná a milá

jako andílek čistý.

A život ti dá křídla.

K druhé promlouvám jinými slovy.

Nazývám ji sluníčkem,

štěstím vítaným.

Směje se dcerka kukadlem veselým.

Ručičky vztahuje k mé tváři.


Teď jsem stařenka

a mohu jen snít.

Sedím u okna a dívám se v naději.

Čekám a čekám,

kdy přijdou moje dcery.


Kudlanka

Kudlanka zpívala o lásce,

o věrnosti milému svému.

Vábila jeho, slibovala

- jen smrt nás rozloučí od sebe.


Uvěřil milenec kudlance,

nevěděl, že osud zpečetěn jeho,

A žít mu zůstalo jen tak,

pokud se neskončí akt.


Sežrala kudlanka milence svého,

se všemi vnitřnostmi jeho

aby se prodloužilo potomstvo,

musí být mrtvý kudlank.


Řeknu vám naposledy,

kudlanku sežraly děti její,

pokud jich nosila ve svém těle.

Zůstala jen slupka od ní.


Příroda je moudrá dáma,

zařídila všechno po svém,

aby byla rovnováha,

smrti se vyřeší vše.



I také bývá

Nikdy jsem nemyslila, že po padesáti létech přijde ta nečekaná láska. Z počátku to byli zůstřiči z náhodných setkání. Až mě jednou překvapil zájem onoho souseda. Pak najednou jsem zjistila, že i mi chybí, když ho nějaký čas nevidím. A už mi ty myšlenky nejdou z hlavy, nenechávají mne žít v klidu:

" Je snad nemocný, někam odjel, nebo má nějakou návštěvu?"

Nu, Jako bych vám žila ve snu, tak trochu prostě k smíchu. Uvědomila jsem si sílu, kterou mne k sobě táhne pro vzájemné city. Co teď a co potom? Srdéčko, raď! Nechť jde, jak jde, hlavně chci žít v klidu. A tu mužnou postavu vidím stále před sebou stát. Přichází noc, běda, už dlouho nemohu spát. K čertu s těmito myšlenkami! Nesmím se jimi zabývat. Ještě mi vyskočí tlak, nebo Pepka klepne. Jenže ve dvou se omáčka jí lépe.

Vždyť je štěstí mít kamaráda v tomto věku, to přece každý ví. A něco znamená, když máme přítele po boku.


"Živote, děkuji"

Po cestě života jsem šel

od prvních krůčků svých.

V životě dělal hodně chyb

Na chybách jsem se učil žít.

Poznal jsem radost,

lásku a smutek rozloučení.

Za život jsem strom zasadil,

dům postavil, syna zplodil.

Poctivě Jsem život prožil.

Tak proč smutek v srdci roste?

Znám, že všemu přichází konec

i život pomine.

A zatím, když žiju,

co chtěl by ještě člověk?

Život, děkuji tě

za lásku ženy,

za slunce,

vůně květin

a zpěv ptáků.


Straka

Straka na strom vzlétla.

Ohlédla se na vše strany.

Uviděla dole ježka,

na zádech nesl krm do nory.

Zasmála se straka a mysli:

"To bude dobrá poživa."

Slétla se stromu,

ze zadu napadnout ježka

myslila, že jí se podaří.

Nespočítala své síly.

Ježík asi nebyl prostak.

Nastavil své jihly,

zabodnul do straky a pak...

Odskočila straka od bolu.

Pročistila pírka svoje.

"Nu, co se mi teď nepovedlo,

počíhám na jiného blbce."

Tak se bývá mezi lidmi.

Někteří září na cizí dobro.

Pak v base čistí své peří

Strok odbývá na dobro.