Tamara Kolčáková

autorka není rodilá  Češka, ale snaží se tvořit v českém jazyce. ( poznámka vkladatele)

Zimní sen

Miluji zimu v bílém oblečení. První sníh lehký jako pírko padá na zem. Příroda se obléká do bílého kožíšku a chrání se před mrazem, který zanedlouho přichází. Vše je připravené na zimní spánek.

Zvedám ruku a na dlaň mi padá krajková sněhová vločka. Dívám se na ni. Jeden okamžik a už tu není, zůstává jen malá kapka vody. Druhá sněhová vločka má jiný ornament a též mizí z dlaně.

Se sněhem vždy přichází nějaká divná radost.

Po ránu vycházím z domu a vstoupím do pohádky. Vše je pokryto bílou peřinou. Stromy jak nevěsty v bílých stříbřitých závojích protahují své větvičky a vítají mě. Ptáček na větvičce čepýří svá peříčka a štěbetá písničku své milé. Očarovaná se dívám na tu krásu. Vstoupím do sněhu a s každým krokem slyším křup, křup, křup.... To napovídá, že mrazík už je tu.

Sníh se třpytí ve slunci, hraje všemi barvami drahokamu. Vzduch je tak čistý, že slyším, jak zvoní. Dýchá se lehce, vdechuji do plic vzduch, až mě bolí na hrudi -nepopsaná radost. Chce se mí obejmout celý svět, chce se mí zpívat. Ale vychází ze mne jen šťastný výdech a rýsuje se úsměv na tváři. V ten okamžik bych chtěla vzlétnout a přenést se do lesů mezi stromy a pozorovat stopy zvěře ve sněhu.

Miluji zimu v bílém oblečení.


"Léto."

Krásné léto se nám zjevilo

Po dlouhých námahách.

Ach, horko, horko,

Naříkají babičky na lávkách.


Ale děti radostně se smějí,

Jdou k řece všichni spolu,

Radostní jsou, dech se tají,

skočí, plují, milují vodu


Muži jsou ve stínu schovaní,

Pivečko popíjejí,

Smích, veselí, zpíváni

line se z parku v čas večerní..


Tajně mámí vůně květů,

Ladné rytmy samy plynou,

Jak barevná škála světů

Babičky svorně hlavami kynou.


Léto - jak tajemně, čistě voní

Vzduch na polích i lukách,

A po vlahé rose ranní

Neběhá se v botách!


Beru pejska do parku,

Z vodítka ho pustím,

Sundám botu, bosou nohu

V trávu kladu, musím.


Rozhlížím se na všechny strany,

Snad mne nikdo nevidí

Běháme s pejskem bez hany,

V orosené trávě bez lidí.


"Voláni." /Báseň/

Tys tvořil svět, Pane Bože,

Stvořils krásu květeny

Člověku jsi dopřál všechno,

aby ráj byl na zemi.


Aleluja, aleluja, aleluja.


Bůh miluje své stvoření,

Syna svého posílá,

Pro lid, aby byl spasen

Ježíš Kristus umírá.


Aleluja, aleluja, aleluja.


Člověk zvolil svoje cesty.

Ač nerad se prohřešil.

Do nebe se nesou stesky

Prosím Pane odpust mi...


Aleluja, aleluja, aleluja.


Hříšný jsem před Tebou "Adam"

smiluj se, ach nade mnou.

Smutný před Tvým zrakem padám

na kolena s modlitbou.


Aleluja, aleluja, aleluja.


Slyš slova má Bože Králi.

V lásce utiš bolest mou.

Vyslyš prosebné volání

za svítaní s pokorou.


Aleluja, aleluja, aleluja.


S večerem čekám před spaním

odpověď Tvou, Pane můj

za prožitý den se skláním

s vděkem, prosbou, pokorou.


Aleluja, aleluja, aleluja.

.

" Sny "

Snila jsem ve mládi projet vrchy na koní.

Snila také naučit se jet na kole.

Skočit padákem z letadla,

naučit se řídit auta.


Sny mládí jen částečně se splní:

Projela vrchy na koní,

Naučila se jet na kole.

A dál už nic...


Sny časem se mění.

Proto jmenují se sny.

Kdyby sny mládí splněny byly všechny,

Život by nebyl zajímavý.


A když už nějaký splní,

Člověk z toho šťastný,

skáče, radostně se směje.

A život v ten čas je krásný.


Bývá v životě to,

Když něco přichází neočekávané,

Kdy o tom vůbec v mládí se ne snilo

A přišlo to samo, trápení přineslo.


Ale bez toho, už člověk nemůže žít.

Žene jeho a nutí, dál a dál tvořit.

A jestli vyprchá z člověka to, je nešťastný.

Hledá útěchu v něčem, aby našel klid.


K tomu často přistoupím

A v malováni se utápím.

Tvořím, nejím, nespím, potom si padám

únavou, vyčerpáním usínám.


Potom přichází to, neočekávané.

A ty jsi zase na koní.

Neříkejte, že s vámi to tak není

Protože pak vám neuvěřím.


" Miluji"

Jsem, miluji tě do slz láskou omámena.

Jsem, miluji tě i když v minulost všechno odešlo.

Kolik bolesti přinesl mi v lásce své,

ale miluji tě, tím víc miluji tě.


Asi proto,že byl jediným mým ideálem.

Mou první a poslední láskou prožitých let.

Vzpomínky často ožívají,

a ty přicházíš zase zpět.


Odešel jsi už dávno v miry jiný,

Ale lásku svou jsi zanechal.

Ty jsi naučil mne milovat život,

A v tichém šelestu větru jsi se mnou navždy.


Miluji tě ve hvězdách

ve večerním nebi nad hlavou,

ve květech, ve zpěvu čistého potoka

i když dávno už nejsi se mnou.


"Hýbej se."

Jestli nechceš mrzákem být,

nechceš ve stáří být živou mrtvolou,

hýbej se, i když nemůžeš,

i když tě bolest sužuje, hýbej se.

jestli jsi postižen a nemocný,

to ještě neznamená, že jsi mrtvola.

Hýbej se s slzami v očach

od bolesti, od vzteku a hýbej se.

Jen tak se staneš vítězem nad nemoci.

Jen tak se vztyčíš duch svůj do výšin.

A ty se staneš vítězem nad tělem svým.

A jestli vítězí tvá lenost nad tebou,

propadneš, budeš žít jen na pilulkách.

I kdyby někdo řekl, že dobře vypadáš,

ale uvnitř nic zdravého nemáš,

jen plné tlusté střevo.



"Odkud jsi ty?"

Když se mě někdo ptá,

odkud jsem,

na tu otázku odpovídám:

"Z planety Země. Zrodila se na ní."

Smějí se mi a povídají:

"Všichni tu žijeme na ní, ale jakého původu jsi ty?

Z Ruska, Polska, Ukrajiny?"

Pokyvuji záporně:

"Jsem člověk, dítě Země"

Koluje ve mně takové množství krve,

že nemohu odpovědět.

V jednotlivostech za ně však děkuji jim.

Každý z předků mi zanechal dar.

Jedni mne obdarovali vírou,

jiní mi dali štěstí a předtuchu.

Kdos z nich mi dal chuť k malířství.

Někdo mi věnoval věrnost, sílu

a jiný daroval krásu.

Co hlavně,

darována mi láska k lidem a zemím,

na kterých jsem žila a kde nyní žiji.

Nezáleží na tom, kdo jsme,

ale jací jsme.

Češi, Slováci, Bělorusi, Romové, Turci, Vietnamci či Poláci.

Všichni jsme děti Země.


Naděje

Sedím u okna a dívám se na cestu.

Jde moje mládí v podobě mých dětí?

Vzpomínky se hrnou

jedna za druhou.

V náručí držím dcerušku svou...

"Ty jsi květinka, vlaštovka má",

promlouvám k ní.

Ona se usmívá.

Spi v mé náručí bezbranná a milá

jako andílek čistý.

A život ti dá křídla.

K druhé promlouvám jinými slovy.

Nazývám ji sluníčkem,

štěstím vítaným.

Směje se dcerka kukadlem veselým.

Ručičky vztahuje k mé tváři.


Teď jsem stařenka

a mohu jen snít.

Sedím u okna a dívám se v naději.

Čekám a čekám,

kdy přijdou moje dcery.


Kudlanka

Kudlanka zpívala o lásce,

o věrnosti milému svému.

Vábila jeho, slibovala

- jen smrt nás rozloučí od sebe.


Uvěřil milenec kudlance,

nevěděl, že osud zpečetěn jeho,

A žít mu zůstalo jen tak,

pokud se neskončí akt.


Sežrala kudlanka milence svého,

se všemi vnitřnostmi jeho

aby se prodloužilo potomstvo,

musí být mrtvý kudlank.


Řeknu vám naposledy,

kudlanku sežraly děti její,

pokud jich nosila ve svém těle.

Zůstala jen slupka od ní.


Příroda je moudrá dáma,

zařídila všechno po svém,

aby byla rovnováha,

smrti se vyřeší vše.



I také bývá

Nikdy jsem nemyslila, že po padesáti létech přijde ta nečekaná láska. Z počátku to byli zůstřiči z náhodných setkání. Až mě jednou překvapil zájem onoho souseda. Pak najednou jsem zjistila, že i mi chybí, když ho nějaký čas nevidím. A už mi ty myšlenky nejdou z hlavy, nenechávají mne žít v klidu:

" Je snad nemocný, někam odjel, nebo má nějakou návštěvu?"

Nu, Jako bych vám žila ve snu, tak trochu prostě k smíchu. Uvědomila jsem si sílu, kterou mne k sobě táhne pro vzájemné city. Co teď a co potom? Srdéčko, raď! Nechť jde, jak jde, hlavně chci žít v klidu. A tu mužnou postavu vidím stále před sebou stát. Přichází noc, běda, už dlouho nemohu spát. K čertu s těmito myšlenkami! Nesmím se jimi zabývat. Ještě mi vyskočí tlak, nebo Pepka klepne. Jenže ve dvou se omáčka jí lépe.

Vždyť je štěstí mít kamaráda v tomto věku, to přece každý ví. A něco znamená, když máme přítele po boku.


"Živote, děkuji"

Po cestě života jsem šel

od prvních krůčků svých.

V životě dělal hodně chyb

Na chybách jsem se učil žít.

Poznal jsem radost,

lásku a smutek rozloučení.

Za život jsem strom zasadil,

dům postavil, syna zplodil.

Poctivě Jsem život prožil.

Tak proč smutek v srdci roste?

Znám, že všemu přichází konec

i život pomine.

A zatím, když žiju,

co chtěl by ještě člověk?

Život, děkuji tě

za lásku ženy,

za slunce,

vůně květin

a zpěv ptáků.


Straka

Straka na strom vzlétla.

Ohlédla se na vše strany.

Uviděla dole ježka,

na zádech nesl krm do nory.

Zasmála se straka a mysli:

"To bude dobrá poživa."

Slétla se stromu,

ze zadu napadnout ježka

myslila, že jí se podaří.

Nespočítala své síly.

Ježík asi nebyl prostak.

Nastavil své jihly,

zabodnul do straky a pak...

Odskočila straka od bolu.

Pročistila pírka svoje.

"Nu, co se mi teď nepovedlo,

počíhám na jiného blbce."

Tak se bývá mezi lidmi.

Někteří září na cizí dobro.

Pak v base čistí své peří

Strok odbývá na dobro.