Jana Maternová

Dobrý den,

dostala se ke mně zpráva o Vašem blogu jejíž součástí je i žádost o příspěvky.
Tato možnost mě zaujala a hned Vám dva příspěvky v příloze posílám.
Jsem spisovatelka východočeského regionu, členka Střediska východočeských spisovatelů a nově i Obce spisovatelů ČR. Píšu romány o lidech současnosti. Vyšlo mi pět knih (Jeden život jedna šance?, Viktorie, Taškařice, Kotrmelce, Zápolení), ale potřeba psát je mnohem větší než možnosti vydávat. Hledám proto i jiné příležitosti, kde svoji vášeň pro psaní uplatnit. Posílám příspěvky do tisku, píši do kronik. 
Povídky, které Vám dnes posílám jsem vybrala z připravené knížky povídek "Vyprávěnky o sportu nejen pro sportovce". O povídkovou knihu není od nakladatelů zájem. Prý se těžko prodávají. Třeba by právě proto mohly Vaše čtenáře zaujmout. 
Prosím, pošlete mi zprávu, zda moje příspěvky zveřejníte a pokud ano, odkaz, kde je bude možné najít. 
Mnohokrát děkuji za to, co děláte nejen pro nás pisálky, ale hlavně pro naše čtenáře.
Přeji hodně radosti a těším se na Vaši odpověď.
S pozdravem
Jana Maternová

                    Vyznání pod hladinou

 Jsem Majka. Už víc než dvacet let žiji ve šťastném manželství s potápěčem. Obojí je pravda, i kdybyste o tom chtěli nastokrát pochybovat. Jestli ve vás snad tenhle nerealisticky znějící úvod vyvolal závist nebo třeba jenom zvědavost, můžu vám vyprávět, jak toho času smutná princezna k princi zakletému v podvodní příšeru přišla.

 Byla jsem tenkrát holka na vdávání. Možné ohlášky však byly přinejmenším stejně daleko jako vidina dovolené strávené na Marsu. Po několika vztazích, které se tvářily hodně vážně, jsem usínala i vstávala z proleželého gauče po babičce stále sama. Na stále častější připomínky mých rodičů, prarodičů i známých, jestli mi snad někdo konečně nenabízí příjemnější nocování, jsem se tvářila pokud možno vyrovnaně. Nemínila jsem zavdat příčinu k ještě hloubkovější revizi mého citového života. Vyrovnaná jsem však v žádném případě nebyla. Nahlížela jsem do kočárků ze stále uctivější vzdálenosti, aby to tolik nebolelo. Moc jsem chtěla být máma. 

Taky jsem chtěla být milovaná a milovat. Chtěla jsem být starostlivá i ustaraná manželka. K tomu jsem samozřejmě taky chtěla vlastní bydlení, společné plány a spoření. Nakonec i tu pořádnou, dostatečně širokou postel pro dva jsem chtěla. Nikdy bych však svá přání nevyslovila nahlas. Byla jsem přesvědčená, že dosavadní neúspěchy při navazování a hlavně následném rozvíjení vztahů spočívají ve mně. Jeden den jsem si připadala příliš nesmělá, neprůbojná, s nedostatečně zbytnělým sebevědomím. Druhý den jsem se zase měla za neakceptovatelně drzou, tvrdohlavou, příliš upovídanou bytost, se kterou není snadné vydržet v jedné místnosti déle než chvíli. Ať tak nebo tak, chyba byla ve mně. Nestála jsem o to, aby mě na to někdo upozorňoval.

 Čím více kamarádů a kamarádek opouštělo naše společné zájmy, aby se zcela a dobrovolně vrhli do nekonečných povinností rodičovství, tím častěji jsem trávila volný čas o samotě. Být samostatnou jednotkou v jakékoliv společnosti nesplňovalo moje představy o efektivnosti a smysluplnosti takového počínání. Moje aktivity se za několik posledních let krok za krokem poněkud zcentralizovaly. Zůstaly mi dva hlavní a jediné cíle, kde jsem byla ochotna trávit hodiny po zaměstnání. Tedy, kromě starého domku s hodně svažitou zahradou. Tam jsem se rozhodla přebývat, abych svou nezadaností nedráždila mé již tak dost netolerantní rodiče. Moje přítomnost v jejich stárnoucím manželství už nebyla vítaná. Z chaloupky na vršku jsem vyrážela buď do městského bazénu v údolí, nebo do lesa ještě výš, než stála moje chýška. Bez přílišné nadsázky. Byla to doopravdy stavba stařičká a zchátralá. Žilo se mi v ní ale dobře. Kromě občasného lidského zahřívání mi nechybělo zhola nic. Lidskými zvuky jsem krmila své uši při poctivém odpočítávání uplavaných bazénů, za němými tvářemi jsem pobíhala pod korunami stromů, ve kterých se proháněly kamarádky veverky. Nebyla jsem nešťastná ani nespokojená. Napořád jsem však jenom veverčí mámou zůstat rozhodně nechtěla. 

Často jsem po večerech vzpomínala na Pavla, Leoše, druhého Pavla nebo Bena, kteří mě každý po svém darovali kousíček jejich životů. Vzpomínky to byly vesměs příjemné, mile přátelské i eroticky lechtivé. Každého z nich jsem měla ráda. S každým z nich jsem prožila spoustu hezkých chvil. Pro všechny jsem našla důvod k obdivu, ale jen s některými jsem se milovala. Ač jsem milovala doopravdy všechny. Pro žádného z nich jsem však nezůstala žádanou a chtěnou déle než pár měsíců. Možná rok. Jejich dobrácké, mužské tlapy na mých zádech mi neskutečně chyběly. S každým dalším dnem a týdnem prožitým o samotě na samotě jsem však měla méně odvahy jít do toho znovu. 

Až jednou. Tedy dvakrát. Nebo vlastně mnohem vícekrát! Neexistuje totiž jeden jediný okamžik, který by mohl být označen za chvíli našeho seznámení. Poznávali jsme se totiž nezvykle dlouho a hodně netradičním způsobem. Můj muž byl nejdřív jenom černá obluda na dně bazénu, která strašila plavce při hladině. V úmyslu něco podobného zaručeně neměl, ale chtě nechtě se mu to dařilo. Poprvé mě vyděsil natolik, až se mi v první minutě zastavilo srdce zděšením. Objevila jsem snad pravého utopence?

 Hned na začátku mého obvyklého tréninku jsem si totiž všimla nehybné, černočerné postavy ve čtyřmetrové hloubce a totálně jsem vypadla z rytmu. Pětadvacet metrů tam, stejnou délku zpátky jsem usilovně přemýšlela nad tím, co že jsem to tam v té vodě mohla jenom vidět. Když jsem se blížila k záhadnému místu, zajela jsem hlouběji pod hladinu než běžně. Potřebovala jsem si tu podivnost podrobněji prohlédnout. Mé nejtajnější přání bylo, aby se to pohnulo. Zbavila bych se tak pocitu povinnosti neodkladně přivolat pomoc.

 Nepohnulo se to. Začínalo mi ale svítat. Utonulej by měl na sobě plavky! Nebo ne? Ta černota tu taky nehrála. Vzpomněla jsem si na fotografie podmořského světa v mých oblíbených časopisech pro cestovatele. Sem tam se na nich mihne i část nebo dokonce celá postava potápěče, který jinému kolegovi vplul před vodotěsný objektiv. Obluda pode mnou se černým neoprénům nápadně podobala. Do další padesátky jsem se odrážel o poznání klidnější, přestože ostrost mého vidění se s čistotou profesionálních fotografií srovnávat určitě nedala.

 S přibývajícími metry a kilometry jsem byla stále více zvědavější. Také opět neklidnější. Zatímco já jsem tu už dobrou hodinu brázdila dráhu pro sportovní plavce, on tam byl pořád. Stále na stejném místě, stále ve stejné poloze. Při pozornějším soustředění se mi podařilo spatřit bubliny vycházející z míst, odkud on mě pozoroval. Byla jsem přesvědčená o tom, že mě pozoroval. Důkaz jsem pro to však neměla. Nedokázala jsem rozeznat, zda se tam dole povaluje na zádech nebo na břiše. Nezaostřila jsem na jeho obličejovou masku ani na bombu s kyslíkem. Poprvé jsem zalitovala, že jsem plavec bez brýlí. Mohla jsem už vědět víc. Takhle jsem jen důvěřovala mým pocitům, které mě nepřetržitě přesvědčovaly o tom, že právě já jsem předmětem jeho zájmu.

 Nevysvětlitelný jev, který se neděje vůbec často. Mozek nepřipouštěl pochyby. Signály směrem k mé duši, která se z tušené náklonnosti potápěče ve výcviku těšila jako slunečnice ze sluníčka, byly neoddiskutovatelné. Nezbývalo mi nic jiného než poslouchat, co si moje mysl na základě mých emotivních prožitků právě vybájila. Neměla jsem s tím problém. Ten by nastal až v okamžiku, kdy by potápěči docházel kyslík a on by se vydal zpátky na kyslíkem prosycený svět. Styděla bych se. V plavkách se před muži cítím nesvá. Mohl to udělat i z jiných důvodů, ale neudělal. Dal mi tak možnost žít v mých tajemstvím opředených představách do příštího setkání.

 Stalo se tak opět v pondělí. V moji obvyklou dobu po práci jsem odložila všechno, abych natáhla jen to jediné nezbytné, a mohla si tak pročistit hlavu průzračnou bazénovou vodou. Metoda je to účinná a zaručená. Dávno už jsem zapomněla na úsměvnou příhodu s potápěčem u dna. Mezitím jsem totiž právě tímhle způsobem relaxovala přinejmenším pětkrát. Jak jsem už zmínila, bazén byl mojí jedinou společenskou událostí. Člověk hold není od přírody samotář. Byla jsem trvalým vlastníkem permanentky. O klíček číslo třicet tři jsem u vstupního okénka prosila denně. Jako stálý návštěvník jsem už měla jisté výhody. Skříňka třiatřicítka byla jednou z těch prostornějších, hned vedle zrcadla a zásuvky pro vlastní fén, stranou hlavního provozu. Náležela k ní dokonce vlastní odkládací lavička. Díky ní jsem se tu cítila více doma než v bytě mých rodičů, ve kterém jsem vyrůstala. Život se hold někdy neřídí předpoklady.

 S pocity vřelého přijetí jsem výsadním klíčkem zamkla své pramálo cenné majetky a nechala se políbit vlhkostí slibující ještě smyslnější zážitky. Čím se dnes mé po oblíbené námaze prahnoucí nitro skutečně naplní, o tom jsem ještě neměla ani zdání. Na netradiční způsoby seznamování už jsem dávno nemyslela. 

Byl tu! Ležel u dna jako před týdnem. Stejně velká postava v černém, na stejném místě, ve stejné poloze. Dokonce snad vypouštěl stejné množství stejně velkých bublin ve stejných časových intervalech. Tentokrát už jsem nemusela řešit počáteční zděšení. Zato divný pocit, že jsem při každé otáčce u startovních bloků sledovaná bedlivým okem potápěče, který po celou dobu neměl nic jiného na práci, ve mně rostl přímou úměrností k počtu odplavaných bazénů. Vyváděl mě z rovnováhy. Nechápala jsem, proč tak moc. Nekontrolovaně jsem proto přidávala nebo ubírala na číslovce mého tréninkového snažení. Jednoduše jsem se nemohla dopočítat, jestli už jsem na svém, nebo jestli mi ještě pár pětadvacítek zbývá. Nakonec jsem se musela ohlédnout na hodiny, abych nezmeškala limit určený mou permanentkou. Něco mi prostě nehrálo.

 Další pondělí jsem svoji třiatřicítku opouštěla v netrpělivém očekávání. 

Přišel se na mě zase podívat? 

Přišel. Díval se opět tak dlouho, jak dlouho já jsem plavala.

 Díval se i další pondělí, další, potom už i ve čtvrtek a nakonec k tomu přidal i pátky. Moje domněnky dostávaly obrysy jistoty, že to nemůže být jenom náhoda. Do bazénu jsem chodila se zvláštním šimráním v břiše, které jsem si prozatím vysvětlovala jako důsledek napínavého příběhu s koncem mnoha možností a podob.

 Po několika týdnech jsem se s přítomností záhadného pozorovatele dokázala natolik sžít, že jsem v sobě našla i dostatek odvahy k tomu, abych se pokusila hádanku rozluštit. Jak nesnadné její řešení ale bude, to mi docházelo až s dalším neúspěšným zacílením. 

První indicie k odkrytí tajenky jsem hledala u bazénové obsluhy: "Mohla bych se Vás, prosím, zeptat na toho potápěče u dna? Nevíte, kdo to je? Proč tam tak často a s takovou vytrvalostí polehává?"

 Plavčice se na mne s pochopením usmála: "Máte divný pocit, že Vám kouká na břicho, že jo? Vůbec se Vám nedivím. Ale nijak Vám v tom nepomohu. Je to jeden z těch, co se sem chodí pravidelně připravovat na povinné zkoušky pro získání potápěčského průkazu. To víte, v šatně se navlečou do té své "gumy" a já z nich tady už vidím tak nanejvýš bílý dlaně. Podle nich je od sebe nerozeznám, to je jasný. Pro mě je jeden jako druhej. Divný patroni to jsou. Trávit tolik času na dně... Přitom kdo ví, co z toho koukání po ženských vlastně vůbec mohou mít. Přes čtyři metry rozčeřený vody, navíc proti těm světlům shora. Myslím, že si děláte zbytečně hlavu. Nějaký ty špíčky oni stejně určitě nerozeznaj." 

"Tak Vám pěkně děkuju. Já jenom, že mě by zajímal konkrétně tenhle jeden. Bejvá u dna hodně často. No nic, asi na něj mám prostě štěstí. Nebo smůlu. Jak se to vezme." Vysvětlila jsem ještě ochotné plavčici pohnutky pro moji zvědavost a šla jsem přemýšlet jinam. Měla jsem stále větší chuť nad tímhle podivínem vyzrát.

 Potřebovala jsem zjistit co nejvíce o potápěčském umění. Urgentně! Když se pro něco rozhodnu, neotálím s tím dlouho. Dosud měl nade mnou potápěč navrch. I když si mě prohlížel jenom zespodu. Toužila jsem ho odhalit. Jenomže k tomu jsem musela znát jistá fakta, která nebylo kde sehnat. Kouzlo internetu bylo v té době ještě nedovyvinuté embryo. 

Potápěč mi nešel z hlavy ani v pracovní době. Otázku "pogumovaných" mužíků s hadicí v ústech jsem nadhazovala, kudy jsem chodila. Jako zdravotní sestra na oddělení urologie jsem v tomto směru měla určitě větší šance než učitelka v mateřské škole nebo prodavačka v hračkárně. Chlapů, kteří byli vděčni za pár vět prohozených se sestřičkou, tu bylo na desítky. Co se týká tématu pro rozhovor, rozhodně nebyli nijak vybíraví. První rybička se mi na nadhozené udičce zatřepala hned první dopoledne:

 "O potápění že se zajímáte? Tak to jste můj člověk, panenko," potěšil mě hodně dobře stavěný děda z postele u okna. "To je krásná záliba, řeknu Vám. Projezdil jsem díky s ní kus světa. Jo, viděl jsem kolikrát ráj! Teď už nějakej čas marodím, ale však já ještě nějakou pořádnou rybu vyfotím. Posílal jsem svoje obrázky do různejch magazínů. Někdy jsem k nim i něco připsal. Já bych Vám mohl vyprávět, kdybyste si na mě udělala čas. Ten Vy tady nemáte, já vím. Vždyť vidím, jak se tady kolem nás dědků naběháte," zlomil se staříkovi hlas. Mě k němu najednou vedla nejen touha dozvědět se. Srdíčko mi zavelelo věnovat mu o něco víc, než mi povinnosti ukládaly. 

"Pane Vávra," sedla jsem si na židli u jeho nočního stolku. Nepozorovaně jsem si všimla jeho jména na deskách v čele postele: "Vy byste byl opravdu tak hodnej a pověděl mi něco o té Vaší lásce?" 

Staříkovi trošku zčervenaly tváře. Tolik nečekaného štěstí se zkrátka muselo někde projevit. Moje otázka byla však už předem jasná. Dobře jsem věděla, co potřebuji zjistit, abych takříkajíc svlíkla mého potápěče z "gumy".

 "Určitě mi teda budete moct říct, jak dlouho může potápěč vydržet v kuse u dna bazénu," vsadila jsem rovnou na první pokus. Dobře jsem udělala. Pan Vávra mi ještě stačil odpovědět, že víc než dvě a půl hodiny to nedá. Na to, že by vsadil i svoje nejoblíbenější papuče. Pak už mi ho zřízenci odváželi na nějaké další vyšetření. Odpoledne jsem podmořskému lovci fotografií přinesla za dobrou službu čokoládový dortík s načančanou šlehačkou. O mužských chutích jsem už ze svého oddělení něco věděla.

 Stařík si po zásluze pochutnával na sladkém, zatímco já jsem se utápěla v bezmoci. Dvě a půl hodiny plavat zaručeně nedokážu. Propočítávala jsem si možný počet kilometrů, které by se mi do takhle šíleného limitu vešly. Byl to už od začátku naprostý nesmysl. Výsledek pět až šest kiláků byl pro mne nedosažitelnou metou. Ztrácela jsem naději, že dostanu potápěče nad hladinu. Taky jsem si mohla sednout na kraj bazénu a jednoduše si na něj počkat. To mi ale přišlo hrozně nefér. Všechno to mělo vypadat nenuceně, nepřipravovaně. Ve finále mě měl potěšit jeho údiv nad tím, jak mu to protentokrát nevyšlo. Vzdát se bez boje by však bylo pod moji úroveň. Nebude to hned zítra, ale dokážu to. I kdybych si měla vypěstovat z čisté lásky k vodě nenávist. Bylo něco mezi nebem a Zemí, nebo něco mezi hladinou a dnem, co mi říkalo, že tenhle "gumísek" mi za to stojí. 

Pro lásku se chodí světa kraj, hory přenášejí i drakům hlavy sekají. Já jsem před sebou měla úkol neméně nesnadný. Ztrojnásobit svoji běžně uplavanou vzdálenost a přitom dělat, jako by nic. Neztrácela jsem čas. Pustila jsem se do téměř nemožného. Dvojnásobek pro první den ještě nezměnil nic zásadního. Až na to, že jsem zaplatila jednou tolik na vstupném. "Super" jásala jsem po celý zbytek odpoledne. Ihned jsem plánovala další zvyšování dávek. Byla-li jsem s takovou pohodou na téměř čtyřech kilometrech za necelých devadesát minut, nezdála se mi už cílová páska tolik nereálná jako při počáteční úvaze. 

Každý následující den jsem v bazénu zůstávala o něco déle, abych svoje tělo přiměla k ještě vyššímu výkonu než den předchozí. Třetí den se ukázal být kritickým. Čtvrtý den jsem už těžko vstávala z postele, ale ještě jsem to dala. Pátý den jsem se mezi nemocničními lůžky potácela jako po divokém flámu. Tělo volalo po odpočinku, který jsem mu já odmítala dopřát. Vidina úspěchu a touha po emoci, kterou jsem v sobě střežila jak vzácný drahokam, mě hnaly dál.

 Stoupaly moje výkony, stoupaly také moje výdaje za bazénové hodiny, stoupala zvědavost personálu, který se dovtípil a začal mě mile povzbuzovat. Stoupal mi adrenalin v žilách, stoupala moje vytrvalost v tempech. Odhodlání už vystoupalo na nejvyšší vrchol. Potápěč však stále nestoupal.

 Atakovala jsem už hranici dvou hodin, což pro mě představovalo poctivých pět tisíc dvě stě metrů. Po týdnu jsem měla pocit, že jsem více vodní živočich než suchozemec. V noci se mi zdály sny o ploutvích, které mi narůstaly na místech mých znavených končetin. Taky o šupinách, kterými se pokrývalo tělo všude tam, kde nebylo chráněno plavkami. Tyto hororové scény mě vytrhávaly z tolik potřebného spánku. Ale pořád, pořád jsem věřila ve šťastný konec. 

Dočkala jsem se. Dodnes nevím, jestli jsem konečně sáhla potápěči na dno jeho sil a možností, nebo jestli to udělal ze soucitu, či z vlastní nedočkavosti.

 Byl pátek. Deset dní od významné chvíle, kdy mi hodný pan Vávra prozradil ono tajemství o nepřemožitelné výdrži potápěčů. V mém tréninkovém kalendáři stálo pro tento den dvě hodiny dvacet minut. Protáhla jsem úvodní šipku ještě o pár centimetrů, abych si svoji dřinu, která měla následovat, co nejvíce usnadnila. Mozek jsem přepnula na režim pohotovosti. Nestála jsem o jeho domluvy. Moje systematické směřování k sebezničení mělo svůj veliký smysl. Přesto ve mně zůstávala podvědomá obava, že bych ho mohla potřebovat. Unaveným svalům už jsem nedůvěřovala na celých sto procent. Už po tolikáté jsem se pomalu dostávala do sportovci svatořečené hladiny alfa, kdy se bytí stává jen pouhým bytím. Vypíná se řídící jednotka. Zůstávají jen běžné životní funkce, které jedou na bázi automatiky a stereotypu. Jen díky tomuto stavu je možné provozovat extremismus. A dobývat nedobytného potápěče. 

Byla jsem tam. Na obou hladinách. Na hladině vody i v hladině myšlenkové nepřítomnosti. Nevšímala jsem si "gumíska" pode mnou. Stal se už zdejším inventářem. Samozřejmostí, se kterou se automaticky počítá. Doslova utahaná z nekonečných otáček, dynamických záběrů, bublin kolem uší a přivírání očí jsem polevila v pozornosti. To byla chyba. Nebo nebyla? 

Potápěč se konečně rozhodl pro akci, ale já jsem to nezpozorovala. Připravil se k útoku přesně ve chvíli, kdy jsem se pravou rukou dotkla bazénu. Děs, který mnou projel, když mi jeho ruka objala pas, cítím při dnešním vzpomínání ještě stejně živě jako tenkrát. Stáhl mě pod hladinu. Bravurně nacvičeným manévrem mi do pusy nastrčil tu odpornou věc, které jsem se později už provždycky střežila jenom dotknout. Sám použil záložní "chobotnici". Potom mu i druhá ruka mohla posloužit k tomu, aby si mě přitáhl až ke svému pogumovanému tělu. Skrze nanejvýš kvalitní skla svých obrovských brýlí mi poprvé pohlédl do očí. V těch jeho bylo naprosto všechno. Mnohem víc, než mívají zamilovaní princové na suchu. Říkaly mi: "Už toho nech! Buď se mnou!" 

Když jsme se vynořili a můj zachránce vysadil na břeh to, co sám nejdřív málem utopil, ozval se mohutný potlesk. Kolem bazénu stáli šatnářky, uklízečky, dokonce i údržbáři, kteří se přišli podívat na jeden "happyend", kterým snad nekončil příliš kýčovitý film. Emoce do mě vplouvaly se stejnou vytrvalostí, s jakou jsme my dva k sobě nacházeli cestu. Odměna, které se mi dostávalo, několikanásobně převyšovala zásluhy. Gejzíry štěstí tryskaly všude kolem. Vybuchovaly ve mně, zaplavovaly mi veškeré dutiny a prostupovaly jinak neprostupnými stěnami. Svět chtěl, abych byla šťastná. Byla jsem. Přestože ten, který za celý aplaus mohl, se mi stále ukrýval pod vrstvou neoprénu. Ještě si ani nesundal masku. Chtěl mi snad dopřát poslední minuty na rozmyšlenou? 

Byla jsem zvědavá. Napjatá jak tětiva luku, natěšená jak dítě ve frontě na cukrovou vatu. Měla jsem už co nevidět přijít na řadu a dostat konečně to, co ve mně vzbudilo tolik vůle a přemáhání. Dostavila se malinkatá, docela nepatrná nejistota. Polilo mě horko i zima zároveň. Naskočila mi husí kůže. On si toho všiml. Pochopil, že už není dobré cokoliv protahovat. "Teď ho uvidím a co bude?" problikávala otázka na displeji mých nesouvislých myšlenek. Už jsem neměla čas si odpovědět. Potápěč sundal masku, usmál se na mě a ostýchavě ke mně promluvil: "Ahoj, jsem Celestýn." Ruku mi nepodal. Náš první dotek jsme už přece měli čerstvě za sebou. Beztak ji stále držel při mém vzdálenějším boku. Prostor mezi námi by tak musel doznat ne nepodstatného prohloubení. O to jsme ani jeden z nás nestáli.

 "Majka," špitla jsem. Veškeré moje vnitřní já se vzpouzelo zabývat se takovou banalitou, jako jsou lidská jména. Záleželo snad na tom, jak moc zní "Celestýn" zvláštně? Nebo snad na tom, jestli má jeho nositel prořídlou kštici, nebo si uši půjčil od netopýra?

 Celestýna jsem si vybrala naslepo zrovna tak jako on mě. Oba jsme věděli, že to tak má být. Důvody neznámé, avšak přesvědčení nezlomné. Absolutně jedinečná energie potápěče dokázala prostoupit jeho jinak neproniknutelný neoprén a ovládnout neviditelné složky mého já. Byl to instinkt, pud, zásah osudu, vůle stvořitele, či nezměřitelné skutečnosti. Neskutečné, neexistující, nepolapitelné, neviditelné, nepochopitelné shluky částic, atomů, molekul a celých sloučenin, které nás k sobě svedly. Tady už nebylo co měnit. Tady byl začátek našeho společného příběhu, který byl po celý čas našeho manželství stejně šťastný jako ona chvíle na okraji bazénu. 


Celestýn mi později vyprávěl, jak moc toužil milovat a jak moc si nevěřil. I on byl sám sobě příčinou jeho předcházejících ztroskotání na moři lásky. Vybízelo jej to k hodně netradičním pokusům. Teprve když znovu a znovu ze své nepohodlné polohy na zádech s kyslíkovou bombou pod sebou pozoroval moje nezlomné úsilí vydržet víc než on, zlomil se v něm osten obavy z možného odmítnutí. Udělal, co udělal. Nemohl to udělat líp. Získal si mě napořád. 


Prodali jsme spolu chýši na vršku a přestěhovali se do útulného bytu nedaleko bazénu. Koupili jsme si ještě širší postel než je většina širokých postelí, takže na ni jen stěží sháníme prostěradla. Spáváme na ni vedle sebe, bok po boku, ještě blíže sobě, zaklesnutí do sebe i v sobě navzájem přes dvacet let. Nikdy ani jeden z nás nespal jinde. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Oba máme to své svědomí křišťálově čisté. Neskutečně se milujeme.


                    Hodně smutný motiv

 Ahoj! Jsem Kamila a běhám. Běhám docela dost. Taky plavu. To o něco míň. Takže k vám patřím, ne? Vyprávíte si tu přece o sportu! Jenomže všechno je trochu jinak. Sama se za sportovce nepovažuji. I když vybíhám za každého počasí, třeba ve čtyři ráno. I když je deset kilometrů nezbytný limit pro to, abych si mohla říct, že natahovat těsná trika se vyplatilo. Pauza mezi dvěma východy slunce je pro mě ta nejdelší přípustná. Přesto nemám tu pravou duši sportovce. Pokusím se vám to vysvětlit. Už teď se mi však obsah břicha kroutí obavami, že zůstanu nepochopená. Pojďme se tedy blíž seznámit. 

Právě jste si podali ruku s modrookou brunetou. Délka vlasů stále po ramena, protože díky jejich sklonům k vrtošivým zákrutám je jejich růst prakticky nepostřehnutelný. Většinou je stahuji do bílé sponky se třemi vodorovnými černými linkami, která se mnou sdílí den za dnem už hezkých pár let. Důvod? Prostě dobře drží a hodí se ke všemu. Rozhodně si nedělám starosti s omšelostí nebo okoukaností. Podobně je to s tím, co na sebe navlékám. Na zimu mi stačí tři trika s dlouhým rukávem, která v létě vyměním za tři trika s krátkým. K tomu oblíbené džíny. Jsem s nimi už natolik sžitá, že žádné jiné je prostě trumfnout nedokážou. Makeup pro mě navzdory mému stále pokročilejšímu věku dál zůstává záhadou. Potřebné preparáty si nedokážu ani obstarat. Natož nanést na správná místa tak, abych namísto krásná nebyla směšná. Jak vidno, na mém vzhledu si nezakládám, nové trendy neřeším. Přesto se prý stydět nemusím. Pravda, slyšela jsem už od mužů, jak málo zhodnocuji Bohem darovaný potenciál. Moji ctitelé to ale nebyli. Nebo o tom alespoň nevím. Nic tedy neřeším. Celkově vzato, stvořitel mi, dá se říci, přál. Při výšce sto sedmdesáti centimetrů stálá váha kolem padesáti osmi kilogramů. Troufám si tvrdit, poměr jednotlivých částí vyrovnaný. Nikde nic nepřebývá, nikde nic neschází. Měla-li bych vybrat, co za povšimnutí o něco více stojí, potom štíhlé ruce s dlouhými prsty. Ano, ty jediné mám na sobě ráda.

 Zda jsem se sebou nespokojená? Po plastických úpravách rozhodně netoužím, potřebu líbit se necítím. Nekladu zrcadlům otázku, zda v mé blízkosti nechodí někdo krásnější než já. Procházím kolem nich spíše bez povšimnutí. Učesat se dovedu i bez zrcadla. Nějak jsem k němu nenašla důvěru. Proč vám tu však předkládám tak obšírný popis mé snadno přehlédnutelné maličkosti? Protože jsem anorektička. Proto.

 Většina lidí si po střetu s tímhle slovem představí bledou, vyzáblou holku s vyhaslýma očima, unavenými vlasy, propadlým hrudníkem a zkaženými zuby. Fuj! Taky se mi ta představa nezamlouvá. Vy už ale víte, že tohle soucitu hodné stvoření nejsem já. Přesto jsem anorektička. Trvá to více než dvacet let a s největší pravděpodobností to už nikdy nebude jinak. Mám štěstí, že jsem se z kritických čtyřiceti kilo v počáteční fázi nemoci dokázala dostat na zdravou váhu, kterou už si bez problémů držím celé desetiletí. Nemám však štěstí v tom, že se skřet anorexie zavrtal v mé mysli tak hluboko, že vyzvat ho na souboj je už zkrátka nemožné. Je to parazit, kterého nelze zahubit. Má mimořádně silný, přesvědčivý hlas. Nedá se mu odporovat. Neustále hlídá mé kroky směřující k jídlu. Když dojdu až k vytouženému cíli, vyčítá mi moji neposlušnost. Mě totiž jíst nepřísluší. Dovoluje mi pouze suché, syrové, neupravené potraviny a to pouze v takovém množství, abych mohla žít. Ne však už, abych byla zdravá. Chybí mi spousta nezbytných prvků a látek. Často se cítím slabá, malátná. Trpím nevysvětlitelnými bolestmi, mučí mě noční křeče. Přesto nesmím víc, než mi skřet dovolí. Toho je však žalostně málo. Ranní müsli s bílým, nízkotučným jogurtem je ještě největší pochoutkou z celého dne. Potom už mi do večera zbývá jen uždibování z kousků celozrnného pečiva, abych mohla existovat. Neznám máslo, sýry, džemy ani pomazánky. O vařeném jídle si mohu nechat jenom zdát. Dovolí mi však oslazenou kávu a čaj s medem. Větším hříchem už bývá kapučíno nebo mléčný koktejl. Není pro mě to, co je dobré, co chutná.

 Hodně zřídka bývá můj nepřejícný zloduch unavený. Potom si zajdu s přítelkyní na lehký oběd a on na mě nekřičí. Když se některý z mých stravovacích prohřešků obejde bez mučivých výčitek, cítím se jak v den svých narozenin. Obdarovaná bez zásluh. Je to svátek. Je to slast. Naprostá většina dní je však nepřetržitý boj. Hlad už mě téměř neopouští. 

Kde jsem k mému nenáviděnému nájemníkovi přišla? Že se mu chcete za každou cenu vyhnout? Že nevíte kudy chodí? 

Přepadl mě nečekaně, bídácky, zezadu. To abych neměla šanci se bránit. Bylo mi tak šestnáct, sedmnáct. Nebyla jsem dost dobrá. Ať jsem se snažila sebevíc, od rodičů nikdy nepřišlo ani slůvko uznání. Vždycky se něco našlo. Přidalo se neštěstí, které mi zanechalo ošklivé jizvy. Totální ztráta sebevědomí. Kamarádky se zamilovávaly. Na to já jsem neměla. Na něco takového skřet anorexie číhá. Oběť začne trestat sebe sama za to, že se cítí být svým okolím nepřijímaná. Dost krutý trest, má- li trvat celý život. Je třeba mít hlad. Neustálý hlad. Hlad, který vymývá mozek. Instinkt přežití mi nabídl jedinou možnou zbraň. Pohyb.

 Proto běhám. Potřebuji vydávat energii, abych mi ji zloduch dovolil přijímat. Když nevyběhnu, nejím. Syrové mrkvi nebo okurce neříkám jídlo. Jako mladá holka jsem se potila od rána do večera, abych směla s rodiči a sestrami usednout ke společnému stolu. Cvičila jsem, posilovala, skákala přes švihadlo. Dřepy na jedné noze byly moje nejmučivější specialita. Jen tak jsem mohla žít. Vyhladověla bych. Přišly první pracovní povinnosti, nové zodpovědnosti. Musela jsem fungovat. Díky třífázovému tréninku jsem si dokázala nandat cosi na talíř. Dorovnala jsem svoji váhu tak, aby mnou netřásla věčná zimnice.

 Sport se pro mě stal prostředkem k přežití. Když mi něco zabrání zvýšit tepovou frekvenci do navyklých hodnot, postará se můj skřet o to, aby mi strach z následných výčitek nedovolil pozřít. Každá moje rebelie je potrestána další dávkou sebenenávisti. Ocitám se pak na hraně černé díry deprese s neodbytnou touhou opustit své vlastní tělo. Věřte mi! Není o co stát. Sport je neodmyslitelnou součástí mých dnů. Není to vždycky jen o naplnění potřeby, aby se mohl naplnit i žaludek. Umí mi i přinést radost. Vyvolává ve mně stejné chemické procesy a změny jako v každém jiném běžci nebo plavci. Znám endorfiny. Zbožńuji je. Nesmí však převažovat bolest a vyčerpání. Únava už při startu dokáže z hodinky sportování udělat traumatizující povinnost. I o tomhle vím své. Celá chemická věda je potom bezmocná. Po dosažení cíle nezářím štěstím, ani se neusmívám. Stalo se mi už nejednou, že mě po celou trať tekly slzy po tvářích. Tak moc se mi nechtělo a tak moc jsem musela. Zlo však bývá vyvážené dobrem. Tak se i moje špatné zážitky ze sportování poctivě dělí s těmi dobrými, ba i skvělými. Už teď se těším, až se mi zase někdy podaří vyrobit si slušnou dávku těch hodných skřítků. Kéž by se tak mohli uschovat do zásoby napříště!

 Máte už představu, s kým máte tu čest? Pokud jste mě do této chvíle ještě neodsoudili jako osobu, jejímuž vnitřnímu světu nejste s to porozumět, potom by vás mohla zajímat moje nejčerstvější příhoda. Přinesl mi ji včerejší den. Už téměř čtyřiadvacet hodin si lámu hlavu, jestli jsem konečně nepřišla na to, co by mi mohlo pomoci zlomit toho krutého skřeta ve mně.

 Od rána nic nebylo tak, jak by v neděli mělo být. Probudila jsem se rozlámaná, jako kdybych absolvovala noční šichtu někde na půdě těžkého průmyslu. Přitom jsem strávila více než sedm hodin na lůžku velikosti pro dva. Bez partnera, samozřejmě. Za manželské lůžko v mém pokoji může několik vážnějších známostí, které však nakonec vždy skončily nevalně. Můj první, druhý, třetí, jako i další přítel zmizeli po té, co usoudili, že s anorektičkou by byly jejich životy bez radostí. Myslím tím bez radostí z jídla. Na to jsou muži dost citliví. Kromě toho se mnou prožívali moje občasné úzkosti způsobené hladem, které jim na chuti jít se mnou do života naplno, také nepřidaly. Zkrátka jsem sama. Zato mám hodně širokou postel. Kvalita mého spaní se však stěží vyrovná nocování pod stanem. Málokdy spím dobře. První pomoc je však hned po ránu nasnadě. Nočními křečemi rozbolavěné tělo přesvědčuji ranním vyběhnutím, že nemá cenu stávkovat. Většinou se mi to podaří. Výběh na kopec se pro mne už dávno stal prvním, hodně pozitivním zážitkem dne. Nejen, že získávám znovu vládu nad všemi údy. Východ slunce, ať je třebas právě do mraků, je tu jenom proto, aby mě, právě mě povzbudil do dalšího dne. Pokaždé mě nadchne. Nemůžu si pomoct.

 Včera se však nic podobného nekonalo. Do lijáku střídajícího se s kroupami a větru o síle vichřice se vyběhnout nedalo. Celé dopoledne jsem posedávala u překladů. Neklid se mnou škubal do všech stran. Oči neustále těkaly směrem k oknu, aby za ním objevily vytoužené slunce. Nebo alespoň pauzu mezi přívaly vod. Když ani to ne, potom snad jen umírnění fujavice. Blížilo se poledne. Moje prosby k nebi zůstávaly nevyslyšené. Zatímco se ve většině běžných kuchyní prostíralo k nedělnímu obědu, já jsem se střežila pohledu na moji malou ledničku. Kručení v břiše by bylo jen o poznání, že je uvnitř něco k snědku, žalostnější. Říkala jsem si: "Vydržím. Rozjasní se. Přece pak nepůjdu běhat s plným žaludkem..." Ten by sice plný nebyl, ani kdybych se ledničku odvážila otevřít. Takovou dávku on ode mne nikdy nedostává. Pomyšlení na to, že bych mu dopřála sousto bez předchozí námahy, pro mne však bylo stejně děsivé, jako pro jiného absence polévky v nedělním menu. Schylovalo se ke krizi. K mé osobní krizi. Ještě jsem se mohla zachránit skokem do bazénu a mokrým tréninkem. Přepadla mne ale taková zimnice z prodlužovaného hladovění, že jsem dočista ztratila odvahu pro souboj s chladnou vodou. Rostla ve mně nenávist jako tráva po ranní rose. Byla jsem špatná. Počasí bylo špatné. Špatně bylo to, že byla neděle, že jsem byla já, že jsem ještě existovala... Po dlouhém dopoledním čekání jsem se dostala až na okraj propasti. Pode mnou zela hluboká černá díra. Na jejím dně jsem tušila obludnou chobotnici s nadstandardním počtem chapadel, z nichž každé představovalo další a další výčitku mé špatnosti. Potřebovala jsem něco udělat. Hned. Jinak bych si byla schopna ublížit. 

Vytáhla jsem ze skříně starou deku. Rozprostřela jsem ji před balkonové dveře, abych na ní potrápila své břišní svaly. Možná i ještě další. Sed, leh, sed, leh, bez zaklesnutých nohou, s rukama za hlavou. Sed, leh, sed, leh, ještě stokrát, ještě a ještě. S vírou, že nesletím do temnoty k netvorovi. Bez účinku. Slzy se mi začaly hromadit za očima. Razily si cestu na svobodu. Obrat na břicho a změna cviku. Hrudník nahoru a dolů, nahoru a dolů... stále stejně dokola, až se mi po páteři proháněla jedovatá háďata. Pořád nic. To už se mi slzy regulérně koulely po tvářích. Jsem sama. Mám šílený hlad. Je mi zima. Jsem tu a nemám tu být. Proč tu být? Nebýt by bylo prima. Hrudník se mi svíral do malinké bezmocné kuličky. Uvnitř to tolik bolelo! Zmenšit se, zmenšit se!Chci být malinká, aby si mě už nikdy nikdo nevšiml. Abych nic nemusela, nikoho neobtěžovala. Bože, pomoz mi! 

Je něco mezi nebem a Zemí, co nás v žádné šlamastyce nenechá. Zasáhla vyšší moc. Můj mozek přestal přemýšlet. Moje bytí se přepnulo na záchrannou akci. Bez dalších úvah o stavu počasí venku jsem na sebe natáhla všechno nezbytné a vyrazila. Hned od prvních kroků pěkně svižně. Ono to ani jinak nešlo, měla-li jsem si poradit s hodně nepřátelským protivětrem. Moje bytost se chtěla uchovat. Věděla, že ze sebe musí vydat všechno. Jedině pocit dostatečného sebezničení mohl pomoci plamínku mojí duše, aby docela nevyhasl. Kvalitní, vodotěsná bunda s poctivě vyvinutou kapucí udržovala moji horní část v suchu. Obličej si liboval, jak ho bičovaly prudké kapky shora. Nohy s povděkem přijímaly vlhkost přicházející zdola. Po prvních pár kilometrech jsem věděla, že to dneska dám. Za další kilometr jsem si byla jistá, že jsem se skřetem v rovnocenném souboji. Pár minut na to mi přišlo všechno tak jasné a jednoduché, že jsem nechápala sama sebe, proč jsem tolik váhala pustit se dnes do té sibérie. Ne, že bych si v té mrazivé vlhkosti lebedila, to ne. Pro dnešek jsem ale byla zachráněná. Blížila jsem se k polovině mé trasy. Začínala jsem se těšit na zaslouženou odměnu. Dušenou zeleninu s něčím. Zda to budou dvě vejce nebo dokonce miska suché vařené rýže, to si rozmyslím cestou zpátky. Cítila jsem obrovskou úlevu. Někde vzadu se však plížil strach: "Kolikrát ještě? Kdy příště? Zvládnu to zas?"

 Dosud mi dělalo moc dobře, že jsem nikoho nepotkávala. Bála jsem se, že je na mě moje totální selhání vidět. Jako by měly být na sebevrahovi jeho úmysly čitelné. Za zatáčkou se však v dálce přede mnou objevily dvě osoby. To se mi nelíbilo. Nestála jsem o žádné svědky mých zoufalých pokusů o přežití. Jinudy však cesta nevedla. Každým krokem byly blíž. Ne o mnoho. Přibližovala jsem se totiž jenom já. Ony stály na místě. Proč stály na místě, to jsem poznala za dalších pár běžeckých kroků. Objímaly se. Tyto dvě osoby musely být žena a muž. Rozpoznávala jsem stále více. On ji svými pažemi omotanými kolem jejích ramen až do půlky zad tiskl na svůj hrudník. Líbal ji na ústa, na tvář i do vlasů. Ona se mu poddávala s ryze ženskou odevzdaností. Jeho ruce sjížděly po jejích zádech dolů a zase nahoru. Ona zabořila svůj obličej do jeho ďolíčku mezi krkem a počátkem hrudní kosti. On se mírně zhoupl vpřed, jako by na ni toužil nalehnout. Ona mu odpověděla stejně mírným prohnutím v zádech, takže mezi nimi nevznikl žádný nežádoucí prostor pro cokoliv jiného. Potom došlo k náhlému přerušení přenádherné symbiózy dvou milenců. On otočil hlavu nečekaně prudce vpravo, odkud jsem přibíhala já. Ona se s téměř neznatelným uleknutím napřímila, aby neztratila rovnováhu. Zahleděla se tímtéž směrem jako on. Moje pravidelné podupávání je vyrušilo. Bylo mi to líto. Tahle rovinka měla být nekonečná. Chtěla jsem si dál vychutnávat něžnost, cit a souznění přede mnou. Bylo po všem

. Zbývalo možná deset až dvacet metrů do průsečíku našich cest. Měly pro mne mít zásadní význam. Neubránila jsem se. Vím, že bych měla i v mokrém lese zachovat taktnost a necivět. Civěla jsem. Ona byla jiná. Hodně jiná. Pro svůj první krok po spočinutí v milencově náruči potřebovala jeho pomoc. Její pohyby pozbývaly jakoukoliv jistotu. Pravá polovina jejího těla vypadala bezvládně. Paže se jí smutně kývala, jak v nastalém zmatku ztratila oporu druhého těla. Noha pod ní se jen velmi nemotorně, s velkým úsilím sunula vpřed. Nestíhala tak o něco šikovnější levou kolegyni. Ani svaly podpírající hlavu neplnily svůj úkol spolehlivě. Její úklon byl téměř roztomilý, avšak zřejmě nezbytný. Její roztodivně šklebící se tvář napovídala její diagnózu. Zavalité tváře, tučná oční víčka, ústa v nekonečném úsměvu. "Zářící dítě" napadlo mě v okamžiku, kdy jsem onu šťastnou dvojici míjela. Uvnitř této zralé ženy žilo dítě, které nikdy nedospěje. Známý a tolik obávaný syndrom několika málo jedinců, který je činí nepřetržitě šťastnými. Proč se ho tolik obáváme, netuším. Setkání s "dowňákem" pro mne totiž bylo vždycky mimořádnou příležitostí uvědomit si, kde vězí klíč ke spokojenosti. Včera mě potkala další lekce. Nebylo to určitě samo sebou. Moje krize mě dohnala vyběhnout právě včas, aby mi bylo sděleno, co mi být sděleno mělo. "Nic se neděje jen tak," říkává jeden můj dobrý přítel. 

Jednoduchost dokonalosti na rozblácené lesní cestě pod přetékajícím nebem mě dostala. 

Zbývající kilometry už jsem nedokázala zastavit nepřetržitý vodopád dotírajících myšlenek. Nemohl by tohle být klíč, kterým bych jednou pro vždycky zamkla mé trápení do třinácté komnaty? Není to právě láska, která by mě pomohla umlčet skřeta anorexie? Nedokázaly by být její pokyny zvučnější, důraznější a autoritativnější? Z dálky ke mně doléhalo její žádostivé naléhání, ať vložím svou ruku do nějaké mohutnější dlaně. Ať se nechám vyvést v běžném tempu dvojnožců do zmáčeného světa. Najednou mi ten dotěrný, vytrvalý déšť začal dokonce vonět. Asi tak, jako voní vlhké polibky. Udělala bych to tak ráda. Skřet by vzteky měnil barvy zalezlý někde v koutě. Potupa ze ztráty jeho diktátorské pozice by ho zahnala ještě někam hlouběji, až by se utopil ve vlastním naslzeném jezeře. Já bych se už nechala jenom milovat. Ano, tam se stala vícekrát chyba. Skřet měl v mé hlavě navrch nad láskou. Vyháněl mě z náručí mužů. Honil mě po mých vyšlapaných tratích, aby mi pak milostivě dovolil necítit na chvíli hlad. Kdyby mě však někdo chtěl svými pažemi obejmout ramena tak, až by se dlaněmi dotýkal mých zad...potom by láskyplně sjížděl dolů a zas nahoru... polibky by chtěl pokrývat nejen moje ústa, ale i tváře a vlasy... nakláněl by se nade mne, abych se v nebezpečí záklonu musela ještě těsněji přitisknout k jeho trupu...potom by můj život naplnila dokonalost. Nemusela bych ji už vyžadovat sama od sebe. Netrestala bych se za chyby a nedostatky. Byl by konec s bičováním mého těla, které mi oplácí nočním trýzněním. Chci uvěřit, že láska je tu pro každého. Pro krásné dívky, dokonalé ženy, pro "zářící děti". Určitě i pro anorektičky.

 Co myslíte? Smím si připouštět, že v lásce je naděje na život bez hladu? Nemáte někdo nějakou podobnou zkušenost? Podělte se, poraďte, nebo mi vyčiňte! Nešetřete slovy! Potěšíte. Najdete mě na kamila.roter@seznam.cz 

. Kdo ví? Třeba vám odpovím, že jsem se právě vrátila z procházky a při odpolední kávě ve dvou jsem si pochutnala na pravém medovníku. Kdo ví.