Alois Josef Kolář

Dlouhodobý důchodce, pracoval jako programator

Úryvek z mé knihy "Černí baroni na Kladensku aneb Jak to bylo doopravdy". Napsal jsem ji na přání mých kamarádů, s nimiž jsem jako příslušník 57.PTP fáral dva roky na kladenských dolech. Jsou to pravdivé příběhy a jsou protipólem známé Švandrlíkově knize. V knize je zachyceno období let 1948 - 1956. "


         I tentokrát jsme my tři, vojáci, už hodnou dobu seděli na dřevě pod telefonem. Byl konec šichty. Štajgr už měl vše vyždímáno a pozapisováno. "Co tam ještě ti chlapi dělají," zabručel si pro sebe, když čistil svých deset dioptrií před zpáteční cestou. Mínil tím naši partu dvou starších zkušených havířů. Razili boční chodbu asi padesát metrů nad námi. Nikdo mu neodpovídal. Ani to nečekal, protože hned hmátl po holi, sejmul s hřebíku baterku a vykročil ke strmé chodbě, kudy podle žlabů, zavěšených na výdřevě, vedla cesta do rubání.

Sotva udělal pár kroků, ozval se šachtou dutý zvuk a vzduch se zachvěl. Přicházelo to ze všech stran. Jakoby někde v dálce do sebe narazily dva kusy tvrdého dřeva. Štajgr zpozorněl. Malý otřes, doprovázející tlumený zvuk, nebyl dobrým znamením. "Detonace?" zeptal jsem se, ale už nebyl nikdo, kdo by mi odpověděl. Štajgr jen pokynem ruky ukázal, abychom zůstali na místě a zmizel v chodbě. Shora se skutálelo pár kousků uhlí a nastalo ticho. Ticho, jaké bývá jen v šachtě. Padla na nás tíseň. Předtucha, že jsme právě pocítili dotek tolik obávané detonace.

Zvířený prach a padající kousky uhlí ohlásily po chvíli štajgrův návrat. S vytřeštěnýma očima se vyřítil z temné chodby a vrhl se k dispečinku. Zuřivě mačkal knoflík hlásiče. Jenže dovolat se dispečera na konci směny nebylo snadné. Na jeho pultě blikalo současně nejmíň dvacet žárovek, všechny party hlásily těžbu a požadavky pro odpolední šichtu. Vyřizoval jednu po druhé. "Telefon," ukázal štajgr na masivní přístroj a přiložením pomyslného sluchátka k uchu nám ukázal, abychom se pokusili o spojení s povrchem druhou cestou. Pochopili jsme, že došlo k neštěstí. Štajgr klel a nadával dispečerovi, který stále ještě nestiskl tlačítko pod světelným bodem s označením Slepičák a mluvil s jinými pracovišti. Kamarád Honza Bachan zatím vytáčel číslo dispečinku na telefonu. Povedlo se! Druhý dispečer, který střídal kamaráda z ranní směny a pomáhal zvládnout nápor hlášení, telefon zvedl. Honza podal sluchátko štajgrovi.

"Na zarážce šla detonace, pošli záchranu! Zarážka je zavalená, až k hlavní chodbě, kamarádi zůstali pod závalem," křičel zoufale do sluchátka štajgr. Byl to svědomitý chlap a tíha odpovědnosti na něj dolehla celou vahou. "Odkud bych volal, ze Slepičáku," zařval nakonec vztekle a zavěsil. "Promiň," řekl omluvně směrem k přístroji, když si uvědomil, že v telefonu nemohl dispečer poznat, odkud hovor přichází. Nebyl to dispečink. "Oba jsou v závalu, oba dva," řekl s pohledem, upřeným do černé uhelné stěny a těžce dosedl na vyhlazené dřevo, které sloužilo za lavici. Sklonil hlavu a z očí mu tekly slzy.

Nemohli jsme dělat nic jiného než čekat na pomoc zkušených záchranářů. Štajgr snadno rozpoznal, že oběma havířům už není pomoci. Mohutná detonace otřásla zarážkou a celá desetimetrová chodba se zbortila. Tak, jak ji v minulých třech týdnech vyrazili, byla zavalená. Jako kdyby nikdy neexistovala. Jen kus stojky z výdřevy vyčníval z uhelné suti a ukazoval směrem, kde skončily pod uhlím další dvě oběti zrádné šachty. "A zase po šichtě", připomněl jsem si tragedii dvaasedmdesátky na vrapické Čtyřce. "Díky Bohu, že nám ta detonace nezavřela cestu ze šachty a že to nebyly plyny,"

Láska vojenská

Ač voják, nikdy nenosil jsem zbraň.

Řekli mi, že prý není na mne spoleh.

Namísto flinty měl jsem lopatu

a fáral denně na kladenských dolech.

Jak já jsem tenkrát, lidi, vzpomínal

při těžké práci, skrčen v černé díře,

na vše, co jsem kdy prožil hezkého,

co osud vzal. A trpěl jako zvíře.

Co já jsem prožil beznadějných dnů!

Ta doba nikdy neměla mít "amen."

"Na neurčito!" stálo v rozkaze.

Dvě slova. Těžkla, jak na srdci kámen.

V ten čas se ani nechtělo mi žít,

budoucnost spěla někam do pekla.

Tu přišla ona. A řekla mi to, co

předtím mi žádná žena neřekla.

Slova pro duši jak hojivý balzám,

zahřála, zažhla jiskru v temnotách.

Vrátila se mi i chuť do života;

zas chtěl jsem žít a opustil mne strach.

Byla mou spásou v těch tíživých časech.

Přišla s ní láska, něžná, nesmělá,

která se vryje hluboko do srdce,

aby se nikdy nezapomněla.

Žel krutá doba vybrala si svou daň,

přervala vše, našeho vztahu nit.

Tu její lásku, její spásná slova,

nemohl jsem jí nikdy oplatit.