Milan Pastrňák

Černá růže

Svíce dohořela a v pokoji se zešeřilo. Malé nezbedné děvčátko však stále pobíhalo a prolézalo pod rakví. Černá dubová rakev postavená na dvou židlích uprostřed místnosti vytvářela jakousi bránu, kterou jakoby vždy prošlo do jiného světa. Nikdo nechtěl a snad ani neměl odvahu zastavit tu divnou hru malého děcka.

Matka s dalšími dětmi klečela před rakví a tiše odříkávala Otčenáš. Vždy před spaním se rodina šla rozloučit se zemřelým, který byl před pohřbem ještě doma. Dokončila motlitbu, vstala, chytila do náruče to ještě stále poletující nezbedné děcko a všichni vyšli z místnosti.

V kuchyni ani nerozsvěcovala, ozařovalo jí světlo z kamen. Děti se uložily ke spaní. Tři vylezly na pec, dvě nejmenší si lehly do postele. Unaveně si sedla ještě chvíli ke stolu. Od večeře na něm stála mísa a na jejím dně leželo šest lžic. "Co s námi bude?" Připomnělo se ji při pohledu na ně. "Teď ještě něco máme. Nějaké úspory, obilí na hůře, Malina je zdravá a dojí dost mléka, letos nebudeme mít nouzi. Co ale s námi bude dále? Snad mi sestry nějak pomohou, a také děti budou o trochu větší..." Myšlenky se ji honily jako stíny hlavou. Seděla tak chvíli odtržená od ostatního světa. Cítila se unavená, hrozně unavená. Žhavé uhlíky v kamnech ji přímo fascinovaly. Skryla raději tvář do dlaní.

Kolikrát již tak usínala, unavená, u stolu čekajíce na Františka až se vrátí ze šichty a z hospody domů. Vždycky ji ale hezky vzbudil, jemným dotykem, někdy i polibkem. Milovala jej, již jen pro ty krásné něžnosti. A potom, v posteli, ji tiše vyprávěl o svých snech, co všechno by ještě chtěl pro ni a pro děti udělat.

Někdy ale také hovořil o své práci. O pecích podobajících se velikým hrncům v nichž bublá roztavené železo, které když z nich korýtky odtéká jiskří tisíci hvězdičkami. Říkal, že všechno tam je hrozně horké. Z toho tepla, různých zápachů a smradů se mu často až točí hlava. Poslední dobou, když toho po šichtě více vypil, začal hovořit také o smrti. Říkal, že se bojí, že umře. Ona mu na to se smíchem odpovídala, že je přece, silný chlap, kovář, hamerník, že přece něco vydrží, ať se nebojí. A jestli umře, tak ať ji potom řekne jaké to tam je. Smála se, aby jej přivedla na jiné myšlenky, tušila však, že se něco děje.

Předevčírem Franta do práce nevstal. Ležel na zádech s rukou pod hlavou a vypadal jakože spí.

Teplo sálající z kamen ji obestíralo a zároveň uklidňovalo. Snově spokojená spala těžkým hlubokým spánkem, jako za letního večera. Znovu uviděla Františka. Šel v těch svých černých šatech s proužkem a v klobouku přes louku za domem, tak jako vždycky odcházel do práce. Někdy na ni letmo zamával rukou i když v ní držel bandasku až tak, až měla obavu, aby ji snad nevylil. Tentokrát se ale ani neohlédl. Cítila, že je něco v nepořádku. Rozběhla se za ním. Spěchala, ale on byl stále před ní. Doběhla až k té továrenské bráně, veliké, černé, železné. Před ní někdy kdysi, v den výplaty na Frantu čekávala. Znovu ucítila to napětí a také horko, neobyčejné horko vycházející zpoza brány, snad za ní zahlédla i plameny.

František vyšel v zápětí. Něco nesl, skrýval to v dlaních, až když přišel k ní uviděla, že v rukou drží malou černou růži. "Chtěla jsi vědět jaké to tam je. Tak vidíš: Kolik je v té růži červenosti, tolik je tam radosti." Vzala si ji. Růže byla těžká, železná a ještě horká. Zasáhla ji ostrá pichlavá bolest. Jakoby nějaký zlý rarach ji žhavé železo k hrudi přitiskl a do tváře hořící jiskry prskl. Neodhodila ji, pevně růži držela až se její žhavé trny do dlaní ji vbodly...

Vynesli ji z plamenů, když již na ni doutnal oděv. V ruce pevně svírala malou černou železnou růži.



Smuteční vrba

Stála na balkónu ve pátém poschodí, trochu předkloněná se dívala dolů. Vlasy jí spadaly na ramena a jen při občasných závanech větru se krátce rozvlnily. Pouze tak bylo možné rozeznat, že postava tam nahoře není socha.

Kdysi dávno jeden muž vyřezával ze dřeva figury, dřevěné sochy, postupně je stavěldo zahrady tak, že zanedlouho ji měl plnou dřevěných lidí. Na hlavy jim sedávali ptáci a svým trusem je oživovali.

Stála tam nahoře a dívala se dolů na ulici a na chodník vedoucí okolo staré zahrady na konci města. Jen občas tudy, projel automobil. Z té výšky ji vždycky připadal jako hračka, a také všichni ti lidé, kteří se tam dole pohybovali, byli neobyčejně malí, jako figurky. Občas ji také něco upadlo. Papírek od bonbónu dlouho poletoval, vznášel se jako sladké psaníčko, než přistál na zemi. Nikdy jej ale nikdo nezvedl. Někdy zkoušela, jaké to je, když jí upadne něco těžšího, třeba slina, tehdy si všimla zarudlých tváří obracejících se k ní nahoru. Nestyděla se, a ani se nebála. Stála tam, na balkónu v pátém poschodí, a čekala. Betonová zeď pod ní byla chladná, hladká, nebyla ničím porostlá, aby se snad k ní mohl někdo vyšplhat. Ve starých filmem viděla mladíky, kteří po divokém víně vylezli ke krásné dívce na balkón či do okna. "Princ"ji vždy donesl květiny a ona, ukrytá za nimi, se s ním líbala.

Ty dřevěné sochy v zahradě byly pomalovány barvami. Na každém kabátě nebo košilce zářilo veliké srdce. Figury byly připevněny na podstavcích a nemohly se dotýkat, mohly jen stát vedle sebe.

Čas od času, jako na orloji, vyšla ze dveří za ní její matka. Stoupla si k zábradlí vedle ní a také se pobaveně dívala dolů, na ty legrační malé lidi, kteří neustále pobíhali a někam chodili. Potom se otočila a zmizela za zdí, aniž by alespoň krátce, něco řekla. Tehdy často cítila takové divné svědění u kořene nosu. Bóóže, jak veliké slzy pak padaly na její ruce, na zábradlí, a až dolů na chodník.

Z domku v zahradě, v němž bydlil muž, který tvořil ty dřevěné lidi, čas od času vyběhli malí divoši s luky a šípy. Stříleli jimi do těch dřevěných figur, jako Amorci se trefovali do jejich srdcí. Žádný ze šípů však nikdy nedoletěl až k ní.

Jednou večer, když již byla skoro tma, zahlédla dole pod sebou dva lidi, chlapce a dívku. Vedli se za ruce a přímo pod jejím balkónem se objímali a líbali. Lidé chodili kolem a dělali, jakože nic. Ona však, aby lépe viděla, se jen o trochu více naklonila - a potom již cítila, jak padá... Vydala jen slabě slyšitelný zvuk - "žuch".

Po čase, když již bylo dřevo figur rozeschlé a barva z jejich obličejů oprýskala, ten muž k nim vždy přišel, pohladil je po vráskách, uchopil je okolo pasu a odnesl do kůlny. Ukládal je tam, někdy i křížem, aby jejich těla nespadla na zem.

Pod balkónem vyrostl stromek. Nikdo nevěděl, odkud se tam vzal. Snad jeden ze šípů těch malých divochů mu dal život. Stála tam, pěkná, mladá vrba, trochu předkloněná, jen záchvěvy větru občas rozvlnily její listy.

Do staré zahrady již chodil jiný člověk, trochu podobný jednomu z těch malých divochů, kteří si tam kdysi hráli. V kůlně štípal dříví. Večer pak, doma sedával u krbu a díval se jak oheň olizuje a zvolna polyká polena, někdy ještě s posledními zbytky barev.