Milan Pastrňák

Smuteční vrba

Stála na balkónu ve pátém poschodí, trochu předkloněná se dívala dolů. Vlasy jí spadaly na ramena a jen při občasných závanech větru se krátce rozvlnily. Pouze tak bylo možné rozeznat, že postava tam nahoře není socha.

Kdysi dávno jeden muž vyřezával ze dřeva figury, dřevěné sochy, postupně je stavěldo zahrady tak, že zanedlouho ji měl plnou dřevěných lidí. Na hlavy jim sedávali ptáci a svým trusem je oživovali.

Stála tam nahoře a dívala se dolů na ulici a na chodník vedoucí okolo staré zahrady na konci města. Jen občas tudy, projel automobil. Z té výšky ji vždycky připadal jako hračka, a také všichni ti lidé, kteří se tam dole pohybovali, byli neobyčejně malí, jako figurky. Občas ji také něco upadlo. Papírek od bonbónu dlouho poletoval, vznášel se jako sladké psaníčko, než přistál na zemi. Nikdy jej ale nikdo nezvedl. Někdy zkoušela, jaké to je, když jí upadne něco těžšího, třeba slina, tehdy si všimla zarudlých tváří obracejících se k ní nahoru. Nestyděla se, a ani se nebála. Stála tam, na balkónu v pátém poschodí, a čekala. Betonová zeď pod ní byla chladná, hladká, nebyla ničím porostlá, aby se snad k ní mohl někdo vyšplhat. Ve starých filmem viděla mladíky, kteří po divokém víně vylezli ke krásné dívce na balkón či do okna. "Princ"ji vždy donesl květiny a ona, ukrytá za nimi, se s ním líbala.

Ty dřevěné sochy v zahradě byly pomalovány barvami. Na každém kabátě nebo košilce zářilo veliké srdce. Figury byly připevněny na podstavcích a nemohly se dotýkat, mohly jen stát vedle sebe.

Čas od času, jako na orloji, vyšla ze dveří za ní její matka. Stoupla si k zábradlí vedle ní a také se pobaveně dívala dolů, na ty legrační malé lidi, kteří neustále pobíhali a někam chodili. Potom se otočila a zmizela za zdí, aniž by alespoň krátce, něco řekla. Tehdy často cítila takové divné svědění u kořene nosu. Bóóže, jak veliké slzy pak padaly na její ruce, na zábradlí, a až dolů na chodník.

Z domku v zahradě, v němž bydlil muž, který tvořil ty dřevěné lidi, čas od času vyběhli malí divoši s luky a šípy. Stříleli jimi do těch dřevěných figur, jako Amorci se trefovali do jejich srdcí. Žádný ze šípů však nikdy nedoletěl až k ní.

Jednou večer, když již byla skoro tma, zahlédla dole pod sebou dva lidi, chlapce a dívku. Vedli se za ruce a přímo pod jejím balkónem se objímali a líbali. Lidé chodili kolem a dělali, jakože nic. Ona však, aby lépe viděla, se jen o trochu více naklonila - a potom již cítila, jak padá... Vydala jen slabě slyšitelný zvuk - "žuch".

Po čase, když již bylo dřevo figur rozeschlé a barva z jejich obličejů oprýskala, ten muž k nim vždy přišel, pohladil je po vráskách, uchopil je okolo pasu a odnesl do kůlny. Ukládal je tam, někdy i křížem, aby jejich těla nespadla na zem.

Pod balkónem vyrostl stromek. Nikdo nevěděl, odkud se tam vzal. Snad jeden ze šípů těch malých divochů mu dal život. Stála tam, pěkná, mladá vrba, trochu předkloněná, jen záchvěvy větru občas rozvlnily její listy.

Do staré zahrady již chodil jiný člověk, trochu podobný jednomu z těch malých divochů, kteří si tam kdysi hráli. V kůlně štípal dříví. Večer pak, doma sedával u krbu a díval se jak oheň olizuje a zvolna polyká polena, někdy ještě s posledními zbytky barev.