Hanka Hosnedlová


 (1947 v Českých Budějovicích)

Novinářka, spisovatelka, cestovatelka a trampka.

S výjimkou pětileté novinářské epizody v Plzni prožila celý život v Českých Budějovicích. Díky tomu, že se v roce 1968 angažovala proti vstupu sovětských vojsk, byla pak nástupem normalizační politiky vyřazena z novinářské činnosti, ale i z jakékoliv jmenovité kulturní prezentace včetně zaměstnání. Zažila tedy dobu bez místa, později vystřídala různé posty od vykupovačky lahví přes prodavačku, reklamní textařku až po inspektorku v Klenotech. Ovšem psaní se nezřekla ani v této době - naštěstí existoval různý, i když svým způsobem rizikový, samizdat, v jejím případě zejména po trampské linii. Ale také dostatečně široký okruh přátel, kteří si rádi v užším kroužku poslechli čerstvě napsané básně, eseje či povídky.

Hned v roce 1990 se však vrátila k novinařině, v níž v podstatě pokračuje i nyní, společně s činností spisovatelskou. Je plodnou autorkou tisíců článků a reportáží, fejetonů, esejů, povídek, básní, ale i celé řady knih a cestopisných seriálů. Na kontě má také několik desítek písničkových textů, moderovala a moderuje pódiové pořady, autogramiády, slavnostní vyhlašování výsledků literárních soutěží, psala a píše pro rozhlasové pořady, malé autorské scény apod.

V mladších letech se účastnila mnoha celorepublikových literárních soutěží, odkud si odnesla i řádku ocenění. V polistopadové době připravovala a natáčela pravidelné rozhlasové týdenní pořady o trampingu a příbuzných aktivitách a o hudebním dění na této scéně pod názvem Kotlík romantiky a později Studna romantiky. Kromě jiného dva roky redigovala celostátní měsíčník Portýr a působila i v redakcích stejnojmenné festivalové tiskoviny v době konání Porty. V současnosti se už řadu let široce angažuje i v časopise Robinson, Literární fórum, Music open, Puchejř, Jižan atd. Jako redaktorka pracovala v několika redakcích novin a časopisů.

Je členkou Syndikátu novinářů ČR, řadu let je ve výboru Syndikátu jihočeských novinářů, funguje v Radě Obce spisovatelů ČR a do letošního ledna byla třináct let předsedkyní její jihočeské pobočky. Dále pak je členkou kulturních sdružení Hortensia a Avalon, průběžně spolupracuje s několika kulturními agenturami, redakcemi a nakladatelstvími, internetovými servery apod. Byla a je členkou mnoha literárních a kulturních porot, ve své pracovní náplni má i provádění korektur knih a jiných tiskovin včetně literárních úprav.

Za uplynulé roky má na kontě zhruba tři stovky publikovaných povídek, o něco méně básní, několik cestopisných seriálů, řadu brožurek, zhruba půl stovky společných povídkových a poetických sborníků a víc než dvacítku samostatných knižních titulů. Ve výčtu nechybí ani slušná řádka prologů, doslovů, anotací, recenzí a podobných krátkých útvarů ve vztahu k publikovaným knihám jiných autorů, hudebním albům a nahrávkám. Spolupracuje i s emigrantskými autory a časopisy v zahraničí.

Miluje volnost a přírodu, proto už od dob puberty náleží k trampskému společenství (také v této linii se průběžně a intenzivně autorsky uplatňuje), velice ráda cestuje - stopem, s batohem, pod širákem - doma i v zahraničí. Díky trampským přátelstvím, kterých si velice cení a jimž zůstává věrná, má kontakty po celém světě a svědomitě je udržuje. K jejím láskám patří literatura, ale také divadlo, film, hudba, výtvarné umění...


KONKURS

Venku zuřilo léto a sálavý horko se plazilo ulicema nízko při zemi jako uštvanej pes. Zato chládek v přísálí U Hromádků, jen kousek od hlavního náměstí, který střídalo názvy souběžně s politickýma etapama, přikládal hojivý obklady na naše rozpálený čela. Židle, na který jsem seděl v nedbalý pozici hollywoodskýho producenta, příšerně vrzala a navíc hrozila, že se co nejdřív složí jako paraple. Viky, kterej měl i v tom přítmí na očích tmavý brejle, si je co chvíli posouval ukazovákem na kořen nosu. Jeho uši, kvůli kterejm měl patřit do úplně jiný čeledi savců, tentokrát bohužel očekávanou úlohu neplnily. Sáva v kostkovaným saku přes pomačkaný pestrý šortky připomínal do pasu gengstra z éry Al Capona, vcelku pak klauna z Berouskovy manéže. Ovšem Markýz s pruhatou košilí ze sekáče a se sluchátkama na uších vypadal děsně protřele a pranic na tom neubíralo ani to, že ty sluchátka nebylo kam zapojit. Kolem neustále pobíhal s rozevřeným notesem Luidži se šátkem na babu Jagu a tvářil se jako šéf světovýho nahrávacího studia.

Vůbec všichni jsme vypadali náramně důležitě, protože jsme se právě chystali rozhodovat o slavný budoucnosti jedný z těch holek, který postávaly a posedávaly v druhým koutě s hromadou navršených židlí. Ty sem postupně natahal Sáva z vyklízenýho velkoskladiště nábytku, který dostal jeho děda zpátky v táhnoucí se restituci. Ale obchoďák, kterej k tomu skladišti kdysi patříval, bohužel už smetla budovatelská eufórie v předchozích pětiletkách a místo něj vystavěla nepostradatelnej památník komunismu. A protože si s jeho využitím starej Eibelstein nevěděl rady, sloužila stavba dál jako kolonáda pro zdejší populaci městskejch holubů.

Zvenku se přiřítil Piži s kytarovým futrálem a kapičkou u nosu, vlasy zježený rozčílením. Mohli jsme tedy začít. Totiž s tím konkursem...

Všechno to byl Vikyho nápad, kterej se vylíh v tý jeho nadměrný mozkovně jednou v neděli, když jsme v parku za městem šmrdlali svý sladký dřeva a cítili se jako mistři světa. "Hele, docela nám to šlape co kdybysme si založili kapelu?" vypadlo z Vikyho. Luidži si pošoupnul tu svoji pirátskou bandáž a ostatní jsme chvíli přiblble civěli jako eskymák na bikiny. "Nó, nakonec proč né?" vyklepal Markýz z foukací harmoniky sliny a rozkvedlal je v prachu patou botasky. "Sou i horší, že jo..."

A tak vznikla Větrná bouře, tedy Windy Storm. Tehdy se naše odpoledne a víkendy proměnily v muzikantskej maraton. Nestoudně se blížil termín oblastní Porty, kde jsme chtěli otestovat svý kvality. To ovšem měla bejt jen první příčka žebříčku, po kterým jsme samozřejmě mířili vejš a vejš - do Prahy, na kotouče cédéček, na televizní obrazovky, do zahraničí, pochopitelně do Nashvillu....

Jenomže pak přišel Viky s rozbuškou, která odpálila tu dnešní bombu. "Chce to ňákej ženskej hlas, ňákou holku , no..." Jasně, že jo - ale kde ji vzít? Šárka odvedle studuje v Brně, Nika stěží udrží melodii, Majka zpívá s dechovkou, Bětka piští jak komáří eunuch... "No co, tak uděláme konkurs," hodil Viky do placu tu jedovatou rukavici a nechal nás kochat se představou nádhernejch koček, který se můžou přerazit, jak toužej dostat se do naší kapely. Pak ale začalo jít do tuhýho. Markýz, kterej měl staršího bráchu v novinách, propašoval do městskejch tajmsů naši výzvu a džin byl vypuštěnej z láhve.

Teď tu sedíme s prstem na tepu osudu, na bedničce od postelovejch matrací několik kousků skla z hořčičnýho servisu a tři plechovky džusu zakoupených ze společný kasy. To kdyby umělkyně náhodou měly žízeň, nebo jim vyschlo v krku z tý velký chvíle. Ostatně já bych potřeboval loka hned teď a Viky byl taky čitelnej: co jsem si to, proboha, vymyslel za ptákovinu!

Ale utrpění mladýho Boháčka teprve začínalo. Většina těch buchet prohlásila, že se přišly jen podívat nebo doprovodit kamarádku (připadaly asi tak čtyři na jednu slávychtivou). A tak první vyfuněla na improvizovanej stupínek malá hrošice s černýma copama. Předhodila nám notový party, abysme jí jako doprovázeli. Jenomže noty znal jen Piži, a tak jsme byli nucený poněkud uzpůsobit pravidla. Copatka odborně odartikulovala árii o slavíčkovi, zapráskala knírem a spláchla nás tím, že smlouvu přijde podepsat její manažér. Mísa jelit by vypadala v tý chvíli inteligentnějc než naše konkursní porota.

Další umělkyně nám k písničce přidala i volnou sestavu, třetí nás přesvědčovala, že písničky Babouků jsou přece jasnej folk, a čtvrtá se styděla tak, že jsme jí nerozuměli ani jméno. Jediná, která hlasově prošla, ale prohlásila, že by jí maminka s náma nepustila, protože je jí teprve třináct.

Viky už dávno odložil svý americký brejle, Sáva sako a já svou masku protřelýho znuděnýho bosse. Karneval končí, sbírejte padlý! Adeptky na slávu už taky došly, stejně jako nám odhodlání. Vtom kužel světla v otevřenejch dveřích narýsoval našim očím dlouhonohej sen. Proplula kolem Luidžiho a Sávy, který vypadali na to, že budou opakovat první třídu zvláštní školy, usmála se na mě a zeptala se, co má zazpívat. Viky si zatlačil oči zpátky do důlků, Piži přestal slintat na kytaru a scénka z pohádky o Šípkovej Růžence se pomalu rozpohybovávala. Ani jsme pořádně nevnímali, jak zpívá, protože s tím, co nakoupila od přírody, uměla daleko lepší kousky. Vsadím se, že se Pižimu v žaludku srazilo to mlíko, co celý odpoledne ucucával, na podmáslí. Protože i tenhle kapelní Cerberos vypadával z rytmu , jen to svištělo. Kdo ví, co všechno nám v tu chvíli bublalo v hlavě, když s námi víc než muzika s cvičily hormony.

Nevím, jak by to skončilo, kdyby se v tu chvíli nerozlítly dveře a doprostřed místnosti nenapochodoval ten plejboj se zlatým řetězem tlustým jak malíček na krku. Rozhlídnul se kolem, přejel nás pohledem, jakým máma kvituje chycenou myš v pastičce, a zpražil naše šestnáctiletý naděje zavrčením bernardýna: "Co tu blbneš, prosim tě? Jsi jim šla dělat chůvu, nebo co?" Hadice se splihle odvlnila za těma fialovejma kalhotama a za ní bylo slyšet, jak nám padaj čelisti na podlahu.

Šli jsme tu naši velkou životní ztrátu zapít do novýho báru s přiléhavým názvem Hope (houp) - což je anglicky naděje, jak pravil Sáva. Ale taky to mohlo bejt Homolka-Pecháček. Sedli jsme si do tmavýho kouta poblíž kuchyně a tvářili se staře. V tom kuchyňským vykachlíčkovaným království se sem tam míchaly opálený dívčí nohy a občas se s v našem zorným poli objevila nakrátko odrbaná pihatá holka v plášti bez rukávů. Zápolila s nádobím a do cinkotu talířů a příborů se mísilo její prozpěvování.

Páni, to byl hlásek, to byla šťáva! Naše pošlapaný dušičky rozkvítaly jako po jarním deštíku. Už jsme se zase opájeli vidinou americkýho snu, jak se z myčky nádobí stala první dáma folkový scény, (a to všechno naší zásluhou), když se k našemu boxu připloužil tučňák s běloskvoucí náprsenkou a s obligátním "tak co to bude, pánové?". Pak ale zaostřil skrze intimní přítmí a zasyčel: "To ste zase vy?! Á ven, páni muzikanti, cucáci jedny pitomí..." Poznali jsme ho přesto, že měl pěnu u pusy, barvu zralýho rajčete a hlas o několik oktáv vyšší. Ani mu nemusela přes rameno nakukovat ta naše odpolední konkursní perla v černých šatičkách s dekoltem málem do pasu.

Jó, Viky, není nad konkurs. To má člověk hned plno známejch!

Pod taktovkou běsnícího tučňáka jsme neplánovaně ucpali dveře. Zašprajc jsem se půlkou těla a nemoh ani tam, ani zpátky. Ohlíd jsem se ke kuchyňskejm dveřím. Stála tam ta opálená holka s utěrkou v ruce a koukala za náma. Na rozdíl od tý žíně v černým se vůbec nesmála. Ale mně bylo jasný, že tenhle konkurs vyhrála na plný čáře.


Operace

Amputovali mi lásku

Celkem bezbolestně

Ani stopa po řezu

ani kapka krve

ani narkóza soucitu

ani svorka útěchy

ani stehy naděje

- prostě nic

Jen to tak slabounce chřuplo

jako když zakroutíte krk

holouběti

A zůstala jizva jistoty

že dnes už neodletí


Cesty bez návratu


Vrazil jsem do otřískaných dveří s naprosto neprůhlednou mozaikou barevných sklíček a hospoda mě olízla šedivým chundelatým jazykem, udeřila do tváře flákotou pachů a vyšplíchla na mne škopek lidských hlasů, třískotu půllitrů a jásavě optimistické melodie z rozhlasového vysílání. Byl jsem dočista mokrý, z vlasů zmoklé nevábné provázky a v botách útulno jako v akváriu. Objel jsem pohledem lívance tváří, které se ke mně tázavě obrátily, a zoufale hledal známý obličej, který pro mne znamenal pro dnešek výhru. Nic...

Kolikátá už je tohle hospoda a kolikáté dveře? Všechny patřily nejméně do desáté cenové skupiny. Žaludek mi poskočil jako jojo na provázku, když sem průvan z kuchyně přicloumal sloup vůně vařeného zelí.

"Tak co je, mladej?" zaduněl pivní sud v kostkovaném saku, jehož jediný knoflík vydržel neuvěřitelný tah přes vypuklinu břicha. Podařilo se mi jen zavrtět hlavou, až se kapičky vody rozlétly jako malá svatozář. Dveře zívly a vyplivly mě zase ven do šedivé ulice. Moje nohy s džínami přilepenými na stehna se znovu zapíchly do dešťové clony, přes kterou na mne mrkal vzdálený neon výškového hotelu Gomel.

Kolik ještě takových putyk může být na téhle trase? Kolikrát ještě mě vyfackuje zklamání a bezmoc za mnou přibouchne okopané dveře do zaplivaných hospodských chodeb? A času už moc nezbývá...

-o-o-o-

Liva na mne čeká a utrpení prosakuje každou nově naskakující vteřinou jako mokvající rána. Déšť se zdál už takřka neprostupný a moje myšlenky se rozstřikovaly stejně jako špinavé biče vody o kamenné kostky chodníku.

Tenkrát na mejdanu u Richarda jsem se chytil jako vyjukaný zajíc do oka. Ty velké šedozelené oči mi připomínaly masožravé rostliny a já ochotně skočil na lepkavou vějičku, vyhladovělý marnými touhami, otloukaný znechucením nad stále stejnými matčinými bolestínskými tirádami a rozdíraný nekonečným řetězcem neúspěchů i opovržením těch lepších a - šťastnějších. A ona byla taková křehoučká, takřka průsvitná, s modrou pulzující žilkou na spánku, naivní a vylekaná, snad jediný tvor pod sluncem, který potřeboval moji ochranu a pomoc. Moji pomoc! Tam to tehdy začalo...

-o-o-o-

Ani další špeluňka, která snad ani neměla jméno, nepřinesla konec mé bludné pouti po městských ulicích. Odpálkovala moje naděje jako zbloudilý tenisový míček a ochotná náruč deště mě zase přivinula na svou mokrou a studenou hruď. Na konci ulice blikla světýlka trolejbusu, z nádraží bylo slyšet hlas navádějící posunovače na pátou kolej. Nacucané botasky zamlaskaly v kaluži jako při nedělním obědě a vyloudily několik kalných bublin u gumového ráfku. Tak zase dál...

-o-o-o-

V těsném sledu následovaly horečné dny, kdy se Liva plná vděčnosti chytala mé nabízené ruky a s radostí se podřizovala mým přáním, jako by celý svůj zpackaný život čekala na mne, předměstského kluka bez vyučení a se špatnou pověstí, jako na vysněného prince. A já byl šťastný, aspoň na chviličku šťastný, a máminy nářky a vydírání soucitu mi už tolik nevadily jako dřív. Vůbec nic už nebylo jako dřív. Konečně vyšlo slunce i pro mne...

-o-o-o-

Tentokrát mě za dveře špinavého začouzeného výčepu vyprovázela kromě zoufalství i stále se prohlubující a svírající beznaděj. Jen vzpomínka na Livin bílý uzlíček obličeje kladla mé nohy před sebe v automatickém pohybu kroků, které už snad tělo ani nevnímalo. Jak najít ve stotisícovém městě člověka, u kterého znám jen přezdívku a okruh oblíbených lokálů? Ale najít ho musím! Je to otázka života a smrti - jejího života...

Když někomu dají jméno Olivie a má paní na výchovu, člověk by řekl, že ho čeká něco víc než tohle. Ale já ji neopustím, kdyby celý svět, tak já ne...

-o-o-o-

A pak jsme začali s tím svinstvem. Vlastně - já začal. Já jsem udělal ten první krok. Abych si dokázal, že jsem chlap, abych svému okolí předvedl, že se nebojím a že jsem schopný stejných věcí jako ti kolem mne. Abych se konečně stal kompaktní součástí party, na jejímž okraji jsem vždycky přešlapoval - odstrkovaný, vysmívaný a tiše trpěný. A Liva poslušně, bez zaváhání naskočila na můj tandem.

Mysleli jsme, že jsme objevili nebe, soukromý ráj, o kterém nám doma, ani ve škole nikdy nic neřekli, eden, ve kterém byl bohem vousatý potetovaný Patrik s horečnatým pohledem a zkaženými zuby. Náš učitel, dodavatel a naše prokletí. A zatím to byla přestupní jízdenka do pekla. I vstupné do ráje stoupalo od napůl vykouřeného jointu přes bílou kopičku na hřbetu ruky vtáhnutou rozežíranou nosní sliznicí až po lesklé kopí injekční jehly, nořící se do rozpíchaného předloktí, stehen, břicha...

Náš chvilkový pobyt v rajských zahradách byl vykupován stále dráž. Obzor se nám zúžil na hrot injekční stříkačky a byly jen chvíle napětí před a chvíle úlevy po jejím hadím uštknutím, které nás katapultovalo do jiných světů bez problémů a bez starostí.

Liva opustila ten svůj nablýskaný domovský přístav s nalinkovaným přísným režimem určujícím snad i délku úsměvu nebo intenzitu pohlazení po vlasech. Těch se ostatně Livě moc nedostalo. Snad jen ve chvílích, kdy byla v načančaných šatičkách předváděná návštěvám, které se nad ní rozplývaly, dokud zase poslušně neopustila místnost.

Raději se se mnou plavila na špinavé bárce opuštěného, upraveného sklepa, kam jsme se uchýlili poté, co nás oba máma vyhodila. Nesnášela Livu, nesnášela mne a špatně snášela i alkohol, který si naordinovala jako lék na zlomené srdce a pomuchlanou duši. Z bytu pomalu mizely obrazy, kusy nábytku i Livino oblečení a boty... A my jsme také potřebovali peníze na své vlastní vstupenky do lepších okamžiků dne.

Zůstali jsme jako dva plavčíci stižení morem, dva plavčíci bez kompasu a bez mapy na rozbouřeném moři podivného přežívání. Dva nakažení, o jejichž infekci se mluví jen šeptem a za zavřenými dveřmi.

-o-o-o-

V bufetu s pocintanými a dočerna osahanými umakartovými stolky jsem zahlédl Roberta, Patrikova kamaráda, a naděje ve mně blikla jako žárovička na vánočním stromku.

"Neviděls Patrika?" cvakl jsem vypínačem naděje.

Robert zavrtěl hřívou měděných prstýnků, aniž vzhlédl od talíře bledé dršťkové polévky, v níž se marně pokoušel najít kousíček něčeho, co by připomínalo dršťku. Blikající žárovička pohasla stejně rychle, jako se rozsvítila. Ale nevzdával jsem to, třeba ještě blikne..

"A kde bych ho moh najít?"

Kostkované pokrčení pod zrzavou přilbou mi vtlačilo hlavu hlouběji mezi promoklá ramena. Zmrzlé prsty stiskly v kapse igelitový sáček s kovovými mincemi - mým výkupným do dimenze bez paměti těhotné bolestí, strachem a beznadějí.

"Snad v Alžíru," vyplivl Robert společně s kusem nerozmíchané jíšky a rozmrzele cinkl hliníkovou lžící o talíř. Věděl jsem, že se tak říká jednomu z barů, kam chodí studenti a také zneuznaní umělci a ztracení bohémové, kteří nedosáhli na sladké ovoce úspěchu. Takové doupě s červenými a zelenými světýlky, kam se místo kravaty nosí zatrpklost a kde se přežvykuje protest - proti všem a proti všemu. Kromě alkoholu a drog...

Bylo to jen o pár bloků dál. Vyřítil jsem se ze dveří jako blázen a probuzená naděje mi točila a práskala bičem nad hlavou.

-o-o-o-

Liva ležela ve sklepě na uválené nafukovací matraci, přikrytá mým zimníkem. Zpocené prořídlé vlasy měla přilepené k promodralému čelu a tělo se jí zmítalo v podivném tanci zatracenců, jako by před něčím ošklivým utíkala. Ale nebylo kam.

Už několik dní byla bez dávky, zvracela každý doušek vody, který vypila. A já se vracel bez onoho proklatého a přece touženého šému, jenž by oživil její zakalené oči, které teď zabíraly snad polovinu toho bílého ztrhaného obličejíčku. Nepovedlo se mi sehnat peníze, na krádeže v obchoďácích jsem byl už příliš nápadný, na prodávání sama sebe příliš poničený a taky špinavý. Kdo by chtěl mít sex se živou mrtvolou, s feťákem, jehož reakce a činy jsou nepředvídatelné? Nakonec jsem vypáčil kasičku na milodary v katedrále.

Stačilo by to tak na jednu dávku, na jednu dávku pro Livu... Věděl jsem, že dnešek je poslední šance, víc že už těžko unese. Alespoň jeden trip, aby se její obličej uvolnil v osvobozujícím pousmání, aby její ruce sebou přestaly škubat jako dvě dodělávající bílé myšky na hnědém žebrování zimníkové látky. Srdce se mi při pomyšlení na ni svíjelo jako žížala na rybářském háčku.

Tunel do pekla byl probourán už dávno, a raději jsme nechtěli ani vědět, jak daleko jsme na téhle cestě došli. Občas jsem měl pocit, že plameny už nám olizují špičky bot.

Kdybych poslechl tenkrát Irenu... Byla sice všude, kde si označkovali své teritorium ti, kteří nosili uprostřed čela neviditelný, ale přesto jasný cejch malomocných, ale zdála se být jiná. Jiná než všichni ti hadráci bez vůle, kteří se zmohli akorát tak na tvrzení, že mají drogu pod kontrolou a mohou přestat, kdy budou chtít, anebo na sliby, že ještě dneska si šlehnou a přestanou až zítra... Ale zítřek vlastně nikoho nezajímal. Byl tak vzdálený a tak nepodstatný. Důležité bylo teď a mít své jisté v malém bílém psaníčku, anebo ještě lépe už rovnou v žilách.

Ale Irena znala cestu zpátky a nabízela nám, že nás po ní povede. Netvrdila, že je to jednoduché, ale říkala, že je to možné... Jenomže moje vůle byla už jen kulička zmuchlaného papíru, a tak jsem do ní zabalil slovíčko zítra a hodil jí ho přes plot nabídky zpátky.

Už ani nevím, co bylo zítra, ale na schůzku s Irenou jsem nešel. Dokonce jsem o ní neřekl ani Livě. Taky proč jí přidělávat další bolest - a muka volby nepochybně bolestí jsou. Takhle to mělo být jednodušší, ale zdá se, že na druhou stranu zase těžší. Když jsem o tom včera blábolil v absťákové trýzni, která mi vysávala mozek a motala myšlenky do zašmodrchaných klubek, procedila přes okoralé našedlé rty s desítkami malých šupinek jedinou větu:

"Pro nás už cesta zpátky není..."

Okusoval jsem si nehty do masa a necítil ani bolest. Možná věděla víc než já.

-o-o-o-

V Alžíru bylo zavřeno, ale vyhazovač Roman mi okýnkem ve dveřích hodil almužnu několika slov:

"Patrik šel za tebou domů, někdo mu říkal, že ho naháníš. Před chvílí odešel..."

Srdce mi vyletělo nahoru jako pták z klece, ale pak se poslušně vrátilo mezi čtvrté a páté žebro. Rozběhl jsem se do neutuchajícího deště a mince v kapse mi chrastily jako astmatické šaškovy rolničky. Dneska se ale hraje drama, komedie už došly dřív než marjánka v koženém pytlíčku od Livy. A jehle komický žánr nesluší - k té patří fantazy a na konci pak - tragédie...

Vpadl jsem do tmavé místnůstky s plaňkovými dvířky, která se stala naším domovem s Kainovým znamením nade dveřmi. Liva ležela tichá a klidná pod těžkým kabátem, na bedničce vedle lůžka se blýskala injekční stříkačka a bílá ampulka s upilovaným hrdlem... Náš Ježíšek tady byl už přede mnou.

-o-o-o-

Opatrně jsem přistoupil ke slehlé hubené matraci a lehounce položil Livě ruku na čelo. Bylo lepkavé a podivně chladné jako umělohmotná tělíčka dlouhovlasých panenek, kterých mívala Liva doma plný pokojík. Vzal jsem Livu za ruku, a ta mi proklouzla nervózními mokrými prsty jako hadrová. Nevěřícně jsem se sesul vedle té drobné, bezvládné bílé ruky s modrofialovými skvrnami vpichů a roztřásl se jako ratlík.

Byl konec - tahle poslední Livina cesta do ráje byla už bez návratu. Do břicha mě tlačil pytlík s mincemi a od žaludku se mi udělalo zle. Zvracet ale už nebylo co.

Zůstal jsem zase sám... Sám, okradený o Livu, o budoucnost, o naději... Ještě slabší než dříve. A venku déšť neúnavně bubnoval svůj smuteční pochod.

Ten den snad slunce vůbec nevyšlo...

Hanka Hosnedlová