Luboš Majzlík

Luboš "Lumír" Majzlík o sobě

povoláním jsem vedoucím rodinné poradny v Ostravě
a příležitostně někdy také lektor, publicista nebo moderátor ....
v minulosti jsem byl převážně básník (dosud vydané sbírky: Karikatura zmije, Lhali mi z Valhaly a Prosté prolety)
v současné době už jsem více prozaik
už téměř dvacet let se věnuji prezentaci svých děl hlavně formou autorských čtení
najdete mě na youtube (např. https://www.youtube.com/watch?v=XY0Zm1EonZs, nebo tady https://www.youtube.com/watch?v=AWgI2-A-IDY)
mám taky nové webové stránky : https://lumir5.webnode.cz/
anebo se můžeme potkat třeba na Sweetsen festu (:-))

Město zázraků (ze sbírky povídek Vyprávění o ztraceném klobouku)

Doznívá chuť prvního croissantu. Bágl letí do skříně. Je sice pozdě odpoledne, ale večery v Paříži jsou prý nejlepší. Za rohem je malý obchůdek s vínem. Následuje nezbytná příprava a potom vlaková souprava směr centrum. Za hodinku kráčím odhodlaně po Champs-Elyseus. Úkol je jasný. Připadám si jako opilý námořník na neznámém škuneru. Jestli nenajdu námět na novou knížku v Paříži, tak kde jinde. Zírám do největšího obchodu s brýlemi, jaký jsem kdy viděl. Ty vole, to bude báseň, něco o strašlivých úderech světla... Následuje vítězný oblouk. A Louvre. Nádherné místo plné tajemství. Kupuju si další láhev vína. Sedám si v metru k chlapíkovi, co hraje na saxofon. Asi si myslí, že začnu zpívat. Ale já mu jen podám víno. Přihne si. Sedíme a mlčíme. Nejsem zrovna talent na jazyky. Navíc když máš víno a saxofon, nepotřebuješ mluvit. Po chvíli to asi pochopí a začne hrát. Nejlepší skladba jakou jsem kdy slyšel. Dám mu 1 euro do plastikového kelímku od cappuccina. Vypadá trochu jako Salvator Dalí, jen kouká každým okem jinam a neusmívá se. Hraní na saxofon je totiž zatraceně vážná práce. Po skončení hudební produkce zamířím o kus dál ke světelné ceduli a hledám vlak, kterým bych se vrátil zpátky do hotelu. Poslední souprava odjela před půl hodinou. Kurva! Co teď? Že bych tam došel pěšky? Jak je to daleko? A kudy mám jít? Nasedám do metra, který jede přibližně stejným směrem. Bohužel jen kousek. Vystupuji na neznámé ulici, v neznámém parku. Všude je najednou ticho. Paní s kočárkem přede mnou prchá. Dvoumetrový černoch, napitý a rozkolísaný jako stěžeň pirátské lodi uprostřed bouře, se zastavuje. Mluví francouzsky, nerozumím mu ani slovo. Anglicky mu vysvětluju, v jaký jsem rejži. Uznale pokývá hlavou. Chvíli si takhle povídáme. Představuji si, že mi vypráví něco o manželce, o tom, jak ho nechce pouštět do hospody, nebo možná o blbým šéfovi, kterej měl dneska fakt pech a dal mu to sežrat. Pochopil jsem, že dělá někde něco s krabicemi. Nebo že by slovo připomínající krabici znamenalo něco jinýho, než si myslím? Nevím. Jak už jsem říkal. Nerozumím mu ani slovo. Taky mu odvyprávím svý trable. Všechno o hotelu, Salvatoru Dalím a posraných Pařížských vlacích. Je mi trochu lehčeji. Jemu zdá se taky. Ukazuje na nějakou podivnou hospůdku v přízemí. Naznačuje pití. Co jiného mi zbývá. Může být anděl strážný dvou metrový černoch v pantoflích? Vcházíme do baru. Je tam přítmí. Většinu osazenstva tvoří černoši a jejich pohledy svědčí o tom, že jsem trochu překvapivej návštěvník. Kam jsem to asi vlezl? Můj průvodce míří k baru a objednává pití. Zdraví se s barmanem i s polovinou baru. Nakonec mě pozve k sobě. Pití, který mi vrazí do dlaně, je nějaká pálenka. Možná grappa? Těžko říct. Ale voní hezky. Pijeme. Chlapci kolem postupně roztávají. Vyprávím všem (pochopitelně anglicky) svoje příhody. Po druhém panáku už začínám mluvit i česky. Někdo mě poplácá po zádech. Prohlížím si výzdobu. Pak chlapy v baru. Pomalu mi dochází ty pohledy, kterými mě častovali po příchodu. Je to bar pro messengery! Žádnej rasismus. Ani antipatie k cizincům. Prostě jen údiv způsobený faktem, že sem asi moc turistů kolem půlnoci nepřichází. Využívám situace. Messengeři přece musí znát Paříž. Popisuju jim hotel, snažím se vypotit i adresu a oni po chvíli, jakoby pochopili, co mě přivedlo tak nečekaně do jejich útulnýho podzemního sklípku, zahajují velkou vysvětlovací akci. Halekání je slyšet určitě alespoň do několika okolních ulic. Všechno francouzsky. Usmívám se víc a víc. Chlapci jsou spokojení. Dáme si ještě panáka. Pak naznačím, že už musím jít. Vycházím ven. Můj úsměv je pouze nečekaný průvodní jev nejhlubšího vnitřního zoufalství. Nerozuměl jsem jim totiž opět ani slovo. Rozhlížím se po noční Paříži. Hledám záchytné body. Domy. Křížovatky. Cokoliv. Nic. Ještě že je teplá noc. Jak se asi staví v Paříži k bezdomovcům spícím na lavičkách. Myšlenky na knihu mě úplně opustily. Měl jsem v hlavě už tak dvě tři básně. O Salvatoru Dalím, o obchodu s brýlemi, o malířství. Teď je tam prázdno. Najednou se mi hlavou mihne matná vzpomínka na kamaráda, který na mě vždycky na tréninku křičí, když mi něco nejde: "Moc myslíš, vyser se na to a půjde ti to líp!" Rozhoduju se ve vteřině. Jdu tímhle směrem. Proč nevím. A je mi to jedno. Dávám na svůj instinkt. Na matku zemi. Na ochranné duchy nočních poutníků. Procházím odhodlaně neznámými nočními ulicemi. Míjím nějaké bordely, nonstop a kabaret. Světelné křižovatky jsou vypnuté. Noční doprava slábne. Vnímám vzduch, který mě hladí po tváři. Strach a zoufalství pomalu mizí. Co se může stát? Jednou ten hotel najít musím. Kupuju si v nočním obchodě láhev vody. Uvažuju ještě o víně. Jakmile jsem se zbavil nesmyslné potřeby někde být a někam dojít, noc jakoby začala sama od sebe zpívat. Slyším starou jazzovou skladbu z nějakýho barevnýho sklepa. Vidím dva černochy uprostřed vášnivého polibku. Vidím holuba, jak doráží zbytky odpoledního croissantu. Hlavou mi zní skladba toho chlapíka z metra i dobře míněné rady messengerů, kterým jsem nerozuměl ani slovo. V kombinaci s hudbou je z toho opravdu pekelná skladba. Skoro bych měl chuť něco takovýho vytvořit. Ale nejsem messenger. A navíc nemám ani ságo. Jediný co můžu je napsat o tom nějakou báseň. Ale tohle se do básně nevejde. Tohle by bylo spíš na povídku. Ve chvíli kdy mě napadne úvodní věta, za nejbližším rohem začínám poznávat první ulice. Potom zastávku vlaku, kde jsem dneska odpoledne vystupoval. Už vím, že hotel je tři ulice ode mě. A pak že Paříž není město zázraků.

Ze sbírky Ospalý měsíc:

kořeny

ležím

mezi kořeny stromu

slova odkapávají

z jeho koruny

nemám žádnou nádobu

a tak je chytám

do očí

do boků

i mezi prsty u nohou

nakonec se nadechnu

a mé tělo

je celé mokré

a hlasité

jako kdyby zapomnělo

na všechny ty drobné bolesti

mezi slovy

ostravský desetiboj

jednou se postavil sám

proti deseti

a i když byl starší

a odhodlanější

na žádnou medaili nedosáhnul

kouzelná slova

za tou skálou leží

všechna moudrost světa

tluču hlavou o zem

jak byla ta věta

pouliční setkání

ještě pár

neonových nápisů

mezi ta vysklená okna

a na plesnivé dveře

prosím středně velké

barokní hodiny

objednávám si u sprejera

který trochu odpočívá

než mu doschnou

ty osvětlené výlohy

v mezipatře