Libuše Matysíková
Narodila se 30. 9. 1948 v obci Karolín. Vyrostla v Javorníku ve Slezsku. V Přerově absolvovala Pedagogickou školu. Celý profesní život pracovala jako učitelka mateřské školy a cvičitel dětské jógy. Nyní bydlí ve Vrchoslavicích v rodinném domku. Píše poezii a krátké prozaické útvary. Vystupuje na regionálních kolech slam poetry v Brně. Obesílá literární soutěže, pořádá autorská čtení. Zúčastňuje se autorských setkávání. Je dlouholetou členkou Mělnického Pegasu a od roku 2013 členkou Střediska východočeské obce spisovatelů. Publikuje a přispívá do almanachů a sborníků. Zúčastňuje se Dnů poezie. Spolupracuje se svou rodnou obcí Karolín, knihovnou v Javorníku, Knihovnou Kroměřížska a knihovnou v Němčicích nad Hanou.
Samostatně vydala: Kormidelník života / 2002 /, Dětskýma očima /2003, 2004, Pegas Mělník /, Přivezli jsme jezevčíka /2006, leporelo/, O rodném kraji /2008/, Dětskýma očima - Veršobraní /2013/, Kuplet o Brně /2015/, Místa srdci blízká /2016/, Čas trampa /2017/, Vánoční reminiscence /2017/, Vánoční reminiscence II./2018/
Vánoční Reminiscence II
ukázka ze sbírky
"Autorka předkládá dětem říkadla, dospělým pro změnu náročnější formy poetických vyjádření, jakými jsou sonety, akrostich i méně známý distichon. Ve své tvorbě vzpomíná, uvažuje, hodnotí i srovnává." úvodní slovo Jindra Lírová
POHÁDKA O ROKU
Svět
je celá pohádka
a
kdo má správná kukátka
vidí
to, co mnohý z lidí
ještě
dlouho neuvidí
Ahoj
dešti! Ahoj trávo!
A
co ty obláčku?
Smím
se na tebe posadit?
A
jen tak obyčejně snít?
Svět
je velká pohádka
a
když jsou správná kukátka
i
u obyčejných lidí,
vidí,
co
jinde neuvidí.
Svět
- to příroda je mocná,
čtvero
ročních období,
jaro,
léto, podzim, zima
na
horách i v údolí.
Rozpuk
jara,
síla
léta,
vůně
podzimu
a velebný chlad zimy.
TAK
CO S TÍM?
(sonet)
Nevede
se, nedaří
a
já chtěla jsem přece více.
Advent
právě začíná svůj smír.
V srdcích
je teplo. Na rukou rukavice.
Jsem
rozechvělá událostí příští.
Co
dělat? Jak zhotovit? Co zařídit?
Chybíš
mi. Tvá hloubka duše čisté.
Zahrady
jsou už uklizené.
Z korun
stromů spadla míza.
A
advent? Čeká nastrojeně.
Co
letos? S dárky k srdcím,
ty
si dáme. Něhu, lásku i pohodu...
Kdybys
alespoň chápal... Kdybys alespoň...
Stačilo v očích číst... Ostatní už máme!
AKROSTICH
Vítáme radostně cinkání rolniček
Á potom vyzvání zvon
Nová noc nastává
Osudu nahrává
Celý se prolíná v nás
Echem i pokorou on
DISTICHON
Světýlka
blikají, rolničky cinkají
a potom vyzvání zvon,
abychom
věděli všichni,
že
se narodil on,
Ježíšek
v jesličkách
radost
a štěstí nám dal,
proto
se narodil, aby všem zvěstoval,
že
ho Pán na zem poslal,
štěstí
a radost pod tichým nebem
patří
nám všem,
všichni
kdo v pokoře
hledáme
cestu k nám,
cesta
je prostičká
chce
to víc srdíčka a lásky v nás,
nedejte
jen dary a dárečky
ale
kus sebe,
shoďte
ty okovy, zbytečné starosti,
žijte
jen tím, co jste,
rozdejte
lásku, rozdejte pokoru,
vrátí
se opět k vám,
žijte
tu pospolu šťastně a spokojeně,
vždyť to chce příroda i Pán této země.
ZIMNÍ SLUNOVRAT
Z podzimního spánku
před úsvitem vstávám
v hlavě zlomky změny očekávám
Neklidná noc
vítr
má svou moc
Zimní slunovrat
otevírá dvířka
královně zimě rád
Tanec padajících vloček
sleduji s úžasem
je to ča-ča pružných koček
Vybízí k tanci
ledovou krásku
chladně stojící
Království sněhu a ledu
převzalo svou vládu
rampouchy lehce cinkává
Krátký den
dlouhá noc
nastává
NA VLNÁCH MODRÉHO DELFÍNA
ROZKOUKÁNÍ
Vlny nás vedou vpřed
vzpomínky jistí hlubinu
vlny budou cílit hned
naši lahodnou vteřinu
O KOUKÁNÍ
Naše vidění
je opět rozpačité,
máme strach ze zklamání.
Cožpak jsem
malé dítě?
O MAJETKU
Všichni máme své vlny
cesty modrého delfína
své proudy
cesty své mysli
provádíme ve vzpomínkách
nahodile s intuicí
vybíravě
a hlavně tajně
MENU
Naše životní menu
je předurčeno osudem
mnohdy drsné
jindy s prožitkem
DOZRÁVÁNÍ
Vývojem myšlení
dospějeme k dozrávání.
Když nám nedozráli
myšlením zůstali malí.
NA LODI
Nasazeni na modré vlny delfína
život správně ubíhá
naše plachta osudu se vzdouvá
ve víře i naději
v ráhnoví, kýlu, plachty,
obzory v nedohlednu.
Klesneme ke dnu?
LÁSKA
Pomněnky
hvězdičky průzračné
sním o snu
o tajné báji
na setkání dvou srdcí
spřízněných
modře vzpomínají
Pomněnky
hvězdičky průzračné
hynou na úbytě
láska ta tuze
křehká je
k zacelení chybí nitě
PRAVDA
Pravda je jen jedna
nechejte se vést.
Pravda je jen jedna
jedna z možných cest.
PŘEDVEČER
Obyčejné živobytí
změnilo se ve vlnobití.
Rozhýření lidé, zpití,
čekají na zázrak bytí.
POHÁDKA
Myslitel i filozof,
poctivý, věrný,
důsledný, důkladný,
člověk dnešních krásných dní.
NA VLNÁCH
Plujeme na vlnách
jsme blázni
plujeme dál
táhneme moře slz
tančíme po vlnách
s delfíny
utápíme
dědičné hříchy
nečistá svědomí
klesáme do hlubin
slibů i nadějí
vnímáme jen vlny
modrého delfína
voda se nepění
vítr nevane
lhostejně
smetá písek
pěnu
vichr, vánek
mele a přemílá
písek a pěnu
zem s mořem
zamíchá
moře se zemí
rozmíchá
naše vlny
zem a moře
moře a země
tsunami
větrů a nářků
vln tajemství
modrého delfína
SVATOJÁNSKÉ KOUZLENÍ"
Na svatého Jana otvírá se létu brána".
Věci tajuplné léčivé
pátrejme po jejich příčině
otevírá se brána mezi světy
lze najít poklad
i ztracené děti
Svatojánský chlebíček
čarovné koření
bloudivá světýlka
bylinek kouzlení
čas vysokých frekvencí
energií
Uvěří i ti co nevěřili
v čarovné noci
milost prosí
dělají vše pro to
aby zdárně žili
MÁM RÁDA MED
Mou včelařskou vidličkou odvíčkuji rámky
A odvíčkované vložím k vytáčení
Medomet již očekává medobraní
Radostně točím klikou
A med varhánkovatí na síta
Dostatečně okape, vyčeří
A stočím jej do sklenic
Moje úsilí korunuje práci včel
Ego mi napoví vše dobré jen
Dárek - zlaté zdraví všem
VČELÍ DÍLO
Pozdní jaro a léto
voní medem
úly též voní po medu
včeličky si vytvářejí svojí pílí dílo
pro které se narodily
velkolepý tanec včel
ta organizovaná životní síla
ta pohoda kdy dílo je dokonáno
med ve sklenicích
uklizeno
vystaráno
nakrmit, léčit včely
a může padat sníh
PRVNÍ POKUSY
Jsem zahalena moukou
brambory nastrouhány
stůl i zem jemně zaprášena
Z toho všeho vzniká
knedlík bramborový
snad bude i chutný, kdo ví
Jak to ta máma dělala
úsměv mouka jen tam
kde má být
K tomu láska cit
knedlík jeden druhý zdařilý
očekává se i od dcery
RETRO
Útulná kuchyň
nenapodobitelná
moje místo je v ní trvalé
nevědět co v ní mám
to se nestane
Léta se plíživě vlečou
čas mi utíká
byla jsem dívkou pak slečnou
léta už paní zůstávám
Vlastně jsem retro
i má kuchyň léty
nějak zestárla
cítím se v ní dobře
však starší ne mladá
Retro jsou hrnce
retro jsou poklice
stůl a židle
ty odnesly to nejvíce
Však domnělá krása
domnělá pohoda
postarší vařečky
postarší podoba
Retro kuchyně
retro hospodyně
půvabně s časem
i retro ožije
NÁŘADÍ
Staré domy
vydávají svá
tajemství
Nejsou to komnaty
šedivé zdi
a staré krámy
Podložky šroubky
kleště dláta
poctivé železo
přece láká
SRP
Srp má své místo
své ladné tvary
v obrovské šopě
kouká se na ni
Čeká na uchopení
čile se má k světu
raz a dva ožívá
šikovnýma rukama zakývá
Naostřit brouskem
ať má břit
ruka si může pohladit
koncert začíná
Plácek je skosen
VĚNO
No upřímně
neměla jsem
tušení co všechno
v mém životě se promění
Co budu věcí
potřebovat
tam to ubrat
tam to schovat
Věděla jsem
ale určitě
doma musí být
srp
Musím si s ním
poradit
nad nešikovností
zvítězit
Celý život
s ním zacházím
opatruji ho
dávám hospodáři
Hospodář srp vyklepe
nabrousí
aby byl z jara
znovu k mání
ČERVEN
Květy odkvetly
zrají do plodů
růžoví se, červenají
láskyplně dozrávají
Naše sny a naše touhy
obracejí se už k létu
svěží letní šatičky
promlouvají k světu
Tráva roste do otavy
kopretiny rozkvetly
něhou různých barev
srdce
naše propletly
Letní sny a letní lásky
kvetou
jako sedmikrásky.
BĚHÁM
Ve schránce se objevil dopis. Byl pomačkaný, a když jsem jej otevřela, zjistila jsem, že je v něm parte. Ovšem dopis šel z Olomouce šest dní, tedy termín pohřbu jsem již nezastihla.
Na dopisu však byla zpáteční adresa, tedy jsem situaci vyřešila kondolencí a přiloženým dopisem, kde jsem dceři zesnulé vysvětlovala, jak jsem její vzácnou maminku poznala a jakou stopu ve mně zanechala.
Bylo to parte paní Marie Hanákové z Olomouce. Zesnula tiše v sobotu 2. února 2018.
Poslední rozloučení se konalo v pátek 9. února 2018 v kostele Sv. Mořice v Olomouci. Parte bylo doručeno 12. února v poledne.
S paní Hanákovou jsem se seznámila na vyhodnocení soutěže literárního klubu Pegas v Mělníku. Objevila se na akci jako blesk z čistého nebe, zaujala nejen porotu, ale i přítomné literáty a občany. Bylo jí všude plno. Protože byla z Olomouce, měly jsme společnou dlouhou cestu domů na Moravu. Bylo o čem si povídat. Pracovala ve školství, a v době, kdy lidé odpočívají v důchodu, se rozhodla, že si splní svůj sen. V 63 letech začala po večerech běhat. A přesto že jí nikdo nepomohl a neuměla žádný jazyk, stala se vytrvaleckou mistryní světa a procestovala se závody veteránů celý svět.
Kniha o jejím životě, pod názvem Běhám, není jen o sportu, ale i o mnoha příhodách a událostech, ať už hezkých nebo těch smutnějších. Prostě nástin všeho, co se stalo v jejím životě.
Je to příběh velmi silný, jedinečný a neopakovatelný. Splnila si svůj sen a dala příklad pro další, mnohem mladší generace. Uměla jedinečným způsobem předávat emoce.
* Nemůžeš běhat? Tak budeš závodně chodit.
Běhala v obyčejných polobotkách. Šila si i tepláky. Neměla žádné zázemí, trenéry, maséry, lékaře, kteří by ji hlídali. Viděla, že se jí soupeřky trochu posmívají. Přesto se nenechala rozhodit a chtěla doběhnout do cíle a postavit se na stupně vítězů.
Všemu, co stálo v cestě, říkala Ne.
Výsledek? Je trojnásobnou mistryní světa, osminásobnou mistryní Evropy a to na nelehkých tratích 10 km, 25 km a maraton.
Byla malá, hubená, běhala za uznáním.
Běhat začala v roce 1983, když se dostala do formy, nevynechala žádný závod v okolí, a díky cestování opravdu poznala celý svět. Mnohdy neměla na ubytování v hotelu a spala ve spacáku na stadionu. Jindy běžela po probdělé noci, kterou strávila na cestě na závod, aby se dostala včas.
Z Ameriky si přivezla stříbrnou medaili za 10 km, bronzovou medaili za 5 km. Bez posilujících prostředků, bez masáží.
Její běžeckou kariéru ukončila nepozorná řidička, která ji srazila vozem. Bylo to v roce 1996.
Místo trofeje ve svých 74 letech bojovala o život.
Zůstala jí však úžasná energie, kterou dokázala předávat ostatním lidem.
Přesto, že jsem ji znala velmi krátce, psaly jsme si, telefonovaly, tak v mém životě zůstala nesmazatelná stopa, jako bychom se znaly celý život.
Určitě nežila marně a měla co rozdávat. Věřím, že i další generace by si mohly najít v jejím případě vzor, jak se dá žít a pro co se dá žít. Byla to skromná, pracovitá žena, měla rodinu, děti, přesto dokázala, že žít a sportovat se dá i po šedesátce! Byla skutečně lidským vzorem energie, vytrvalosti, vstřícnosti, empatie. Její životní příběh se uzavřel.
Vzpomínám na ni s úctou a láskou.
BULVÁR
Kde kdo tvrdí:
"bulvár nečtu",
dobře se však prodává,
a když je událost hvězdná,
i zadarmo se rozdává!
Ctnost se mění
v bezohlednost,
náš rozum
to nebere,
bez soucitu,
beze studu
bulvár všechno semele
SONET O VÍNĚ
Na dně kapka vína ještě zůstala
Červeno plno hořkosti a žalu
Kapky vína se žádný nechtěl dotknout
A hudba tlumeně vyhrává do rána
Je pozdě abychom si říkali něco o lásce
V křehkém vztahu se cosi zvrátilo
Nemáme tušení, co se rozbilo
Co se vytratilo, Není co říci, Mlčíme
Jen jestli se ještě k sobě Vrátíme
Nastalo dlouhé váhání při víně
Dlouze potichu sedíme
Sklenice září rubínem
Máme šanci vše začít jinak
Hosté odešli Půjdem?
SYNOVI
Stále odpočíváš, chlapče nešťastný
V nečinnosti, která Tě činí narušeným
Úlety s Tebou mávají vesele
Po absťáku extáze Tvůj osud je nejasný
Nečitelný z Tvého roztřepaného rukopisu
Na tvou pravdu čekáš nadšeně ...
Stále odpočíváš, chlapče nešťastný
Rozchechtaná chasa přichází nadějně ...
Bere Ti sílu klid Tvé duše
Zničení lidé ukrádají spolehlivě
A vytrvale Žiješ a nežiješ ...
Stále odpočíváš, chlapče nešťastný
TAK CO S TÍM?
Nevede se, nedaří
a já chtěla jsem přece více.
Advent právě začíná svůj smír.
V srdcích je teplo. Na rukou rukavice.
Jsem rozechvělá událostí příští.
Co dělat? Jak zhotovit? Co zařídit?
Chybíš mi. Tvá hloubka duše čisté.
Zahrady jsou už uklizené.
Z korun stromů spadla míza.
A advent? Čeká nastrojeně.
Co letos? S dárky k srdcím,
ty si dáme. Něhu, lásku i pohodu...
Kdybys alespoň chápal... Kdybys alespoň...
Stačilo v očích číst... Ostatní už máme!
VELIKONOCE
Slavnost utrpení smrti
slavnost tří velikonočních dnů
a zmrtvýchvstání
Síla jara i lidského rodu
omlazování
pohled na kouzelnou přírodu
VELKÝ PÁTEK
Den kdy zemřel Ježíš na kříži
připomínka utrpení a smrti
přímluvná modlitba papeže nahlíží
Čtou se Janovy pašije
papež se modlí
Křížovou cestu v koloseu prožije
VELKÝ PÁTEK
Velký pátek jako tajuplná síla
od všeho
poklady otevírá
A lidská pokorná víra
svou opravdovostí
tajuplně ji probírá
BÍLÁ SOBOTA A HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ
Den kdy Ježíš ležel v hrobě
rozjímají nad utrpením a smrtí
den ticha a prodlévání u hrobu Páně
Zmrtvýchvstání
vykupitelský či
Kristovo zpřítomnění
PROČ JEJ ČTOU
Pracovna v Kersku
i hospoda U Tygra
stálí štamgasti
i obdivovatelé
Kančí pečínka
se šípkovou omáčkou
hospůdka u lesa
vzpomínky jdou
Své chvíle prožíval
mezi lidmi
u piva
a studiem života
Studiem života
studiem poznání
čistý jazyk
jadrné vyznání
Život s lidmi
a mezi lidmi
život ve vší parádě
starostí i radostí naplněn
Živočišné lidství
kouzlo okamžiku
romány, příběhy,
múzy, politiku
Svoboda vnější
a vnitřní
i pocit satisfakce
vedla mysl umělce
Toť touha zvídavých
čtenářů
toť touha číst
příběhy lidství
A vědět
že jsou...
NADŠENÍ DÁVÁ KŘÍDLA
Citáty Tomáše Bati:
"Nenapodobovat, být v čele!"
"Chcete-li vybudovat veliký podnik, vybudujte nejdříve sebe!"
"Ničeho jsem nenabyl lehce, každá věc mě stála nejtvrdší práci. Nehledejte lehké cesty. Ty hledá tolik lidí, že se po nich nedá přijít nikam!"
Když jsem našla informaci o literární akci ze Zlína, pocítila jsem výzvu, nadšení a vzpruhu nad otázkami všedního dne. Jeden známý mi řekl, proč do takového problému nejde, není to černé ani bílé. Ano. I náš život není černý ani bílý, procházíme různými cestičkami, řešíme nebo neřešíme problémy, ty se pak nabalují. Svět jednoznačně není černý ani bílý. Tak zřejmě takový bude i příběh Tomáše Bati. Určitě stojí za to poznat jeho příběh a zamyslet se nad jeho odkazem pro příští generace. Manželova maminka byla přední dělnicí v továrně Tomáše Bati. Když jsem přišla do rodiny / 1967/, mohu říci, že vždy hovořila o své práci velmi pozitivně a významně. Babička tehdy pracovala jako mistrová na dílně v Pal- Magnetonu v Kroměříži. Po provdání jsem neměla pracovní místo, jako učitelka mateřské školy, tak jsem začala pracovat, jako dělnice, v Pal - Magnetonu. Poznala jsem práci mistrové z blízka. Nevzala si mě na dílnu. Dala mě k druhé mistrové, ať si plavu sama. Však i Tomík pracoval s ostatními dělníky a poznával práci od píky. Tomík - to byl pan Tomáš Baťa, podnikatel. Byli s babičkou narozeni ve stejném roce. Aplikoval moderní postupy práce, výchovu mladých žen a mužů. Výchova směřovala k naprostému osamostatnění mladého člověka od původní rodiny a mohl si založit svoji vlastní rodinu. Pak už nic nebránilo tomu, aby byl člověk zařazený ve společnosti a pracoval pro sebe i pro ni. Aby hodnoty své práce dával druhým a pokračoval v koloběhu života společnosti. Co ho k tomu vedlo? První botu z odřezků vyrobil v šesti letech, ve dvanácti měl ujasněno, co má dělat, aby neměl hlad. V patnácti letech začal první dílnu ve Vídni. Byl neúspěšný. Neznal zákonitosti trhu. Neúspěch v začátku podnikání jej přiměl k řešení problémů nedostatků, na které narazil. Otázky "proč" a "co dělat, aby se situace neopakovala" jej přiměly poznávat způsoby" lepší společnosti" Rukopis, pravopis, neupravený šat. Při cestě do Prahy, přesto když od otce dostal 50 zlatých, dovezl zpátky 35 zlatých a značné množství objednávek. R. 1894 se rozešli s otcovou živností on, bratr a sestra Anna. Dostali od otce 800 zlatých, věno po matce. Bratr Antonín ohlásil svou obuvnickou živnost na sebe, Tomáš byl jako tovaryš. Zavedli pracovní dobu, od šesti hodin do osmnácti hodin, s polední přestávkou, týdenní vyplácení mzdy. Jednoroční samostatnost skončila ztrátou 8 000 zlatých svých věřitelů. Vzpamatovali se, začali si odříkat a tvrdě pracovat, věřitelé počkali. Do dvou let ztrátu vyrovnali. Obchodní morálkou byla vzájemná důvěra. Bankrotářem se nestal, byl k sobě i druhým poctivý. Stud před bankrotem a spoluzodpovědnost ho naučila pracovat a šetřit časem. Dospěl k názoru, že bankrot je otázkou mravního názoru a kvality člověka. Jsou i bankroty zaviněné neštěstím. Pro věřitele je zárukou jenom obchodník. Proč tedy úspěch konání? Jeho cílem nebylo zbohatnout,ale dát pracovní příležitost všem ševcům. Vždy záleží na konkrétních lidech, nejvyšším ideálem řádného živnostníka je touha po vzrůstu. Rozvoj a zajištění blahobytu celého kraje. Šéf je na to, aby opatřil lidem práci, vybral pravé lidi na pravá místa, postaral se jim o stroje a slušnou dílnu a zařídil věci tak, aby si vydělávali mnoho a prodávali levně. Neumí-li to nebo nechce-li, nehodí se za šéfa. Je svým lidem překážkou, ne pomocí. A proč Tomík začínal od píky jako dělník? K tomu se vyjádřil takto: "synek chudých rodičů má možnost stát se pánem, tu můj syn nemá, ale stane se živnostníkem, jako jeho otec. Majetku bude mít tolik, kolik vydělá, ale přesto bude mít veliký náskok před druhými, bude mít ve mně zkušeného rádce.Kodex podnikatele záleží na konkrétních lidech, nejvyšším ideálem každého živnostníka je touha po vzrůstu. Nesmí být spokojen s málem. Míra blahobytu státu je závislá na tom, jak bohatými a chudými jsou jeho živnostníci. Bez vytváření hodnot nejsou peníze. Chcete-li být úspěšní v podnikání, nebuďte skromní ve vydělávání, ale v osobním životě. Používejte své bohatství,aby díky tomu žili důstojně i ostatní lidé. Uvědomte si, že podnikatel má svůj podíl odpovědnosti za bohatství celé společnosti. Zlínský kraj má emotivně hluboký vztah k odkazu Tomáše Bati. Po změnách politického zřízení dostal nový režim kromě zdevastované republiky po válce též kvalitně vychovanou mládež, která dokázala poctivě budovat průmysl. Pracovala jsem ve školství, a na příkladu manželovy maminky vidím život úžasně kvalitního člověka a to jak po pracovní, tak po osobní stránce. O jednání s lidmi nadřízenými i podřízenými. Samozřejmě, nic nebylo ideální. Štěstí měli ti, co se dostali do továrny a pracovali. Před branami závodu také stáli nezaměstnaní!Ano. Pan Baťa byl podnikatel. Žil v kapitalismu a vycházel z podmínek, které měl k dispozici ke svému životu. Ve své době usiloval o zlepšení života lidí, kteří u něj pracovali. Přemýšlím o podmínkách a době, kterou měl k dispozici, připomínám si jeho myšlenky a úsilí. Když jsem byla opět pozměně režimu v Palermu a viděla tam velikou budovu s názvem BATA, tak mě to naplňovalo hřejivým pocitem, že to byl člověk českého původu, který obul celý svět. Tomáš Baťa byl jeden z největších podnikatelů své doby. Zavedl mnohé nové myšlenky ve výrobě a prodeji svých výrobků, dokázal ovlivnit množství budoucích ekonomů. Jeho postupy a technologie byly na tehdejší dobu revoluční a jsou stále užívány jako příklady top managementu. Pro svoji firmu dokázal podle svých představ přebudovat město Zlín. Životní příběh Tomáše Bati má v sobě velikou sílu v poctivosti, morální vyspělosti a jeho úsilí vychovat a zaměstnat ostatní. Aby lidé mohli mít lepší život. V dopisu Edisonovi při příležitosti vynálezu žárovky napsal: "Vaše duševní plodnost ve vysokém stáří ukazuje navzdory všem lenochům, že i nejtěžší práce, jako jste ji vykonával vy, nezkracuje lidský život. Každý den vašeho plodného života zvyšuje optimismus lidstva."
Tuto úvahu odeslala letos do literární soutěže ve Zlíně BAŤOVI SLOVEM I PÍSMEM - 1. ročník, kterou vyhlásila Nadace Tomáše Bati. Autorka se dostala do výběru 20 nejlepších prací.
KOUŘOVÉ STÍNY
Černá tma
jako instantní káva
přelévá se kouřovými stíny
a tíhou mraků
bez ničí viny
bez rozpaků
i k nadějím
VYNÁLEZ PŘÍRODY
Prázdná slova
nevidí - neslyší
dýchají v zátiší
v tichosti bez dechu
v čistém průletu
na jednou křeč
zastavit řeč
-polibkem
POCITY
Do oka slunce
do oka radost
do oka smutek
ba i pláč
To vše sbírám
při tom snívám
že vždy vím
Kdy? Proč a nač!
MEANDR LÁSKY
Milujeme
odmítáme
vytváříme
Sobě své světy
kde v meandru lásky
vykvetly
jemné květy
co na tom
že mrzne
vítr kvílí
Když někde
uvnitř je tak
teplo něžně
myslíme na sebe
nevnímáme mráz
a je nám sněžně
Fanynka
Motto: - Člověk není nikdy sám. - Těžko je člověku samotnému.
Máme v rodině vzdálenou tetu. Je sama. Je hrozně sama. Svůj život prožívá v domovech důchodců a psychiatrických léčebnách již čtyřicet tři let. Domovy střídá. Jak se jí z nějakého důvodu znelíbí, nebo ona se znelíbí sestrám a personálu, jde o dům dál. Teta je od mládí nemocná s nervovou soustavou.
Nejdřív žila se svojí maminkou u bratra. Povídá se, že za mlada byla velmi šikovné a uvážlivé děvče. Vyučila se švadlenou a nějaký čas chodila do práce. Ale přibývalo zdravotních potíží a problémů a teta zůstala doma v invalidním důchodu. Dokud žila její maminka, bylo vše v pořádku. Maminka dirigovala:
- Fanynko, naškrabej brambory, zatop, naštípej dříví, jdi nakoupit, umyj nádobí, vytři zem. Ale mamince postupně ubývalo sil a v osmdesáti čtyřech letech zemřela.
Fanynčina maminka byla dvakrát provdaná. Z prvního manželství měla syna Lojzu a v druhém manželství vyvdala čtyři děti. Byla vdova a vzala si vdovce. Spolu se stařečkem měli tetu Fanynku. Když stařenka umřela, tak tetu Fanynku její nejstarší bratr Laďa vystěhoval. Nastěhovala se k bratru Lojzovi, který bydlel v malém domku se dvěma dospělými syny. Jeden syn byl už ženatý a bydlel u rodičů. Druhý syn byl ještě svobodný.
Do tohoto prostředí přišla teta Fanynka a chvíli zde žila. Protože nebyla schopna samostatného života, čekala na umístění v domově důchodců.
Fanynka vypadala dobrácky, ale nesměl po ní nikdo nic chtít. Nerada vykonávala nějakou sebemenší činnost, pouze posedávala, krmila kočky a psy vánočkou. Za tohle potěšení utratila i celý svůj důchod. Když jí někdo navrhl žehlení prádla, nebo nějakou jinou samostatnou práci, tak ji kategoricky odmítla. Roztřepaly se jí ruce. Užívala spoustu prášků na uklidnění a měla období, kdy je přestávala brát a začínala mít problémy s okolím. Tyto problémy se s ní táhly, i když už byla v domově důchodců, a tak se sem tam stalo, že odsekla dvacetileté sestře, a ihned jela na léčení do psychiatrické léčebny. Měla to prostě v papírech, a tak se to s ní vezlo.
Bratr Lojza ji navštěvoval, vštěpoval jí různá kázání, ale Fanynka šla z jednoho domova do druhého. Asi s pocitem, že tam to bude lepší. Dny ubíhaly, léta přibývala a teta Fanynka byla už v třetím domově důchodců. Tentokrát v městečku P...
Lojzovi mezitím přibylo vnuků, byli už velicí a chodili do školy. Byl únor. Mrzlo, až praštělo. Z městečka P... přišla zpráva, že se teta ztratila z domova důchodců. Proběhlo nějaké vyšetřování a my jsme se dovídali kusé zprávy. Teta byla čtrnáct dní nezvěstná, ale kriminální ústředna po ní ještě celostátně nepátrala. Bylo v nás velké napětí a hrozný pocit.
Kde je? Žije?
Co se stalo? Proč to udělala?
Za pár dnů jsme se dověděli, že skutečně žije, že ji našli v Praze v metru. Unavenou a vyčerpanou ji dali do Bohnic. Odtud se Fanynce nechtělo vracet. Sestřičky ji obskakovaly, vyptávaly se jí na to, jak cestovala, byla středem zájmu.
Ale všechno hezké musí jednou skončit, proto byla po "vyšetření případu" přestěhována opět na Moravu do městečka K... A začalo to znovu. Tentokrát bez doprovodu nesměla opustit budovu, pokud si ji někdo bral, přebíral za její jednání plnou odpovědnost.
Fanynka měla mít šedesát let, a proto si ji bratr vzal k sobě na víkend oslavit výročí jejího narození.
A tehdy Fanynka přišla také k nám. Byla sobota odpoledne. Můj muž se právě chystal k odchodu do práce, děti se chystaly jít ven. S tetou jsem si sedla a povídaly jsme si. Z počátku rozhovor vázl, ale v tom do mne cosi vjelo a povídám:
- Tak mi, Fanynko řekněte, jak jste cestovala. Kde jste všude byla? Co vás to napadlo?"
A teď nastala vzácná chvíle. Fanynčin obličej ožil a zkrásněl vyprávěním, děti zanechaly povyku, že chtějí jít ven a zůstaly doma. Naslouchaly tetě Fanynce. Konečně jí někdo naslouchal!
Zkrátka a dobře, tetě se v domově důchodců ztrácely věci, a protože byla několikrát na léčení na psychiatrii, tak jí to žádný nevěřil. Ztratily se jí náušnice a tranzistorové rádio. Když viděla tu beznaděj tak si řekla, že si svoje ušetřené peníze prožije jinak a nenechá se okrádat. Sbalila si tašky a rozhodla se jet na dovolenou do Prahy. Přijela do Prahy. Sedla si na lavečku. Oči se jí klížily, tak si chvilku zadřímla. Ovšem, když se probudila, zbyly jí z tašek, co držela pouze ucha. Všechny peníze, hodinky na ruce i náušnice byly pryč. Když bylo Fanynce zima, dostala rohlík a čaj v bufetu od číšníka, kterému se svěřila, co se jí stalo. Také paní na WC se jí zželelo a krmila ji rohlíky a čajem. V metru strávila deset dnů, pak ji policie, když dělali šťáru, umístila do Bohnic. Z Bohnic, i když se jí nechtělo, byla převelena do dalšího domova v městečku K...
A kolotoč začínal znovu... Zase drobné nové spory. Opět se ocitla v psychiatrické léčebně ve městě K... Teta prohlásila, že když ji všichni na psychiatrii posílají, že tam už zůstane. A je tam. Nevím jak se má a co cítí, ale na dovolenou v Praze si ráda vzpomíná. Bylo to to nejkrásnější, co ji v životě potkalo?
Poslední rozloučení
Konec života našich blízkých nesmazatelně zasáhne do života každého z nás. Pochopit nezměrnost bolesti, která takové rozloučení provází je jen stěží slovy vyjádřitelné a nelze je zmírnit.
Dostali jsme telefonickou zprávu o úmrtí naší příbuzné Hany. Byla to moje druhá sestřenice, tak zvaná vlastnice. Její maminka ještě žila, ale byla těžce nemocná.Termín posledního rozloučení s Hanou byl 9. června 2011 v 13 45 hodin na hřbitově v Kroměříži. Nakonec jsem na pohřeb jela sama. Ostatní členové rodiny měli jiné povinnosti. Na hřbitově se scházeli lidé. Byli pro mne zcela neznámí. U některých jsem identifikovala rodinnou podobu, ale zatím jsem nikoho neoslovovala. Čekala jsem, až se objeví někdo známý.
Obřadní síň se pro nás otevřela a rodina si sedala do křesílek, hosté stáli. Obřad vedl kněz jednoty baptistů. Byl provázen hudbou, zpěvy a úryvky z Hanina života. Byl rozsáhlý a velmi bohatý. V závěru obřadu kněz podotkl, že všechny písně a žalmy byly uváděny na přání zesnulé. Hana si svůj pohřební obřad sestavila sama. Potom přidal poznámku pro pozůstalé a pozval je jménem Haniny maminky na smuteční pohoštění do budovy baptistické církve. Členové rodiny se na sebe rozpačitě dívali, ale přece, jsme se tedy, opravdu sešli v církevním stánku.
Ukázalo se, že Hančini přátelé jsou velmi vstřícní a přátelští. Také velmi pohostinní. Nevnucovali se, ale pokud se někdo na něco ohledně Hanky zeptal, velmi vstřícně a zasvěceně odpověděli. Po odchodu z pohoštění a plna zážitků z obřadu, jsem si vlastně promítala vzpomínky na Hanu. Netušila jsem, jak bohatý duchovní a duševní život vedla, že dokázala žít problémy jiných, a při nich zapomínala na své. Umenšovala je. Způsob jejího chování svědčí o tom, že byla velmi silnou osobností. Síla jejího charakteru byla nesporně veliká, a hodna obdivu. Samozřejmě, ne každý z rodiny Hanu a její zdravotní stav znal. Avšak po tak silném obřadu, vedeném na vysoké lidské úrovni, se přece jen třináctá komnata jejího života pootevřela.
Nemoc označovaná zkratkou EB neboli Epidermolysis bullosa nemá zatím české jméno. Je to onemocnění kůže, při němž je kůže tenká a křehká jako motýlí křídla.
Hanka milovala své rodiče, kteří jí byli oporou a dali jí sílu všechno zvládnout. Kůže je natolik zranitelná, že i ta sebemenší oděrka nebo otlak vyvolá otevřenou ránu nebo puchýře. Ošetřování a obvazování zabere až několik hodin denně.
Hanka vyrůstala v Hulíně. Na základní škole zažila i šikanu. Děti se jí posmívaly nebo se štítily vzít si po ní něco do ruky, ačkoliv nemoc nebyla infekční. Přesto vzpomínala na své dětství ráda. Rodiče s ní každoročně cestovali. Jezdívali k moři, poněvadž pobyt u moře jí jednoznačně prospíval. Procestovali mnoho zemí. Ozdravný pobyt v zahraničí byl pro ni nutností. I přes všechny své handicapy vystudovala střední ekonomickou školu. Po absolvování školy pracovala jako telefonistka na ústředně celých dvacet čtyři let.
Trpělivě celý život ošetřovala své otevřené rány a po těch starých jí zůstávaly jizvy. Nejvíce postiženým místem na těle byly ruce. Na levé ruce přišla o prsty a tak mohla používat pouze jednu ruku. Přesto krásně psala, psala i na stroji a vždy si vše pečlivě nachystala, připravila. I hosty při návštěvě obsloužila samostatně.
Měla spoustu kamarádů, se kterými strávila všechny své volné chvíle. Milovala děti všech svých příbuzných a kamarádů. Také měla ráda domácí mazlíčky. Když byla malá, vždy měla doma kočičku. Hance také padaly vlasy. O své zuby přišla velmi brzy. Také trpěla častými záněty spojivek. Chodila vždy s polštářkem v tašce. Musela ho používat při sezení v dopravním prostředku, na návštěvě a všude jinde. Jednou mi vyprávěla o zážitku z cestování v městské dopravě. Říkala, že se vždycky snažila sednout, ale toho dne to nějak nešlo. Řidiči vběhlo do cesty nějaké dítě, a ten, aby je nesrazil, prudce sešlápl brzdy. Hanka spadla a kutálela se přes celý autobus. Samozřejmě to její záda velmi odnesla. Kůži měla sedřenou po celých zádech. Přispěchanou pomoc od mladíka odmítla, ale ten nedbal a pomohl jí vstát. Chytil ji za ruce v podpaží, ale tím jí poranil i kůži v podpaží. Trvalo hodně dlouho, než se její podpaží zahojilo.
Hanka i přesto, že sama potřebovala pomoc, navštěvovala lidi v domovech důchodců, pohlídala kamarádkám děti. Byla věřící člověk a se svými přáteli z církve se pravidelně scházela v modlitebně i u ní doma. Víra jí pomáhala překonávat všechny její problémy. Na sklonku svého života přišla i o druhou ruku, ale to jí nevzalo sílu žít dále. Zemřela ve svých padesáti pěti letech a vždycky říkala, že je nejstarším žijícím člověkem s touto nemocí - nemocí motýlích křídel.
Hana byla nevšední člověk s nevšedním osudem. Statečně se postavila překážkám, které běžný člověk ani nezná a jsou mimo jeho chápání. Zůstala v našich vzpomínkách, myšlenkách i v našich srdcích. Vždyť poslední rozloučení je poslední službou lásky, kterou prokazujeme těm, kteří nás předešli.