Libuše Matysíková

     Narodila se 30. 9. 1948 v obci Karolín. Vyrostla v Javorníku ve Slezsku. V Přerově absolvovala Pedagogickou školu. Celý profesní život pracovala jako učitelka mateřské školy a cvičitel dětské jógy. Nyní bydlí ve Vrchoslavicích v rodinném domku. Píše poezii a krátké prozaické útvary. Vystupuje na regionálních kolech slam poetry v Brně. Obesílá literární soutěže, pořádá autorská čtení. Zúčastňuje se autorských setkávání. Je dlouholetou členkou Mělnického Pegasu a od roku 2013 členkou Střediska východočeské obce spisovatelů. Publikuje a přispívá do almanachů a sborníků. Zúčastňuje se Dnů poezie. Spolupracuje se svou rodnou obcí Karolín, knihovnou v Javorníku, Knihovnou Kroměřížska a knihovnou v Němčicích nad Hanou.

Samostatně vydala: Kormidelník života / 2002 /, Dětskýma očima /2003, 2004, Pegas Mělník /, Přivezli jsme jezevčíka /2006, leporelo/, O rodném kraji /2008/, Dětskýma očima - Veršobraní /2013/, Kuplet o Brně /2015/, Místa srdci blízká /2016/, Čas trampa /2017/,  Vánoční reminiscence /2017/, Vánoční reminiscence II./2018/





Vánoční Reminiscence II

ukázka ze sbírky 

"Autorka předkládá dětem říkadla, dospělým pro změnu náročnější formy poetických vyjádření, jakými jsou sonety, akrostich i méně známý distichon. Ve své tvorbě vzpomíná, uvažuje, hodnotí i srovnává." úvodní slovo Jindra Lírová


POHÁDKA O ROKU
Svět je celá pohádka
a kdo má správná kukátka
vidí to, co mnohý z lidí
ještě dlouho neuvidí


Ahoj dešti! Ahoj trávo!
A co ty obláčku?
Smím se na tebe posadit?
A jen tak obyčejně snít?


Svět je velká pohádka
a když jsou správná kukátka
i u obyčejných lidí,
vidí,
co jinde neuvidí.


Svět - to příroda je mocná,
čtvero ročních období,
jaro, léto, podzim, zima
na horách i v údolí.


Rozpuk jara,
síla léta,
vůně podzimu
a velebný chlad zimy.



TAK CO S TÍM? 

(sonet)
Nevede se, nedaří
a já chtěla jsem přece více.
Advent právě začíná svůj smír.
V srdcích je teplo. Na rukou rukavice.


Jsem rozechvělá událostí příští.
Co dělat? Jak zhotovit? Co zařídit?
Chybíš mi. Tvá hloubka duše čisté.


Zahrady jsou už uklizené.
Z korun stromů spadla míza.
A advent? Čeká nastrojeně.


Co letos? S dárky k srdcím,
ty si dáme. Něhu, lásku i pohodu...
Kdybys alespoň chápal... Kdybys alespoň... 

Stačilo v očích číst... Ostatní už máme!




AKROSTICH
Vítáme radostně cinkání rolniček
Á potom vyzvání zvon
Nová noc nastává
Osudu nahrává
Celý se prolíná v nás
Echem i pokorou on 


DISTICHON
Světýlka blikají, rolničky cinkají
a potom vyzvání zvon,


abychom věděli všichni,
že se narodil on,


Ježíšek v jesličkách
radost a štěstí nám dal,


proto se narodil, aby všem zvěstoval,
že ho Pán na zem poslal,


štěstí a radost pod tichým nebem
patří nám všem,


všichni kdo v pokoře
hledáme cestu k nám,


cesta je prostičká
chce to víc srdíčka a lásky v nás,


nedejte jen dary a dárečky
ale kus sebe,


shoďte ty okovy, zbytečné starosti,
žijte jen tím, co jste,


rozdejte lásku, rozdejte pokoru,
vrátí se opět k vám,


žijte tu pospolu šťastně a spokojeně,
vždyť to chce příroda i Pán této země. 


ZIMNÍ SLUNOVRAT
Z podzimního spánku
před úsvitem vstávám
v hlavě zlomky změny očekávám


Neklidná noc
vítr
má svou moc


Zimní slunovrat
otevírá dvířka
královně zimě rád


Tanec padajících vloček
sleduji s úžasem
je to ča-ča pružných koček


Vybízí k tanci
ledovou krásku
chladně stojící


Království sněhu a ledu
převzalo svou vládu
rampouchy lehce cinkává


Krátký den
dlouhá noc
 

nastává


NA VLNÁCH MODRÉHO DELFÍNA

ROZKOUKÁNÍ

Vlny nás vedou vpřed

vzpomínky jistí hlubinu

vlny budou cílit hned

naši lahodnou vteřinu


O KOUKÁNÍ

Naše vidění

je opět rozpačité,

máme strach ze zklamání.

Cožpak jsem

malé dítě?


O MAJETKU

Všichni máme své vlny

cesty modrého delfína

své proudy

cesty své mysli

provádíme ve vzpomínkách

nahodile s intuicí

vybíravě

a hlavně tajně

MENU

Naše životní menu

je předurčeno osudem

mnohdy drsné

jindy s prožitkem


DOZRÁVÁNÍ

Vývojem myšlení

dospějeme k dozrávání.

Když nám nedozráli

myšlením zůstali malí.


NA LODI

Nasazeni na modré vlny delfína

život správně ubíhá

naše plachta osudu se vzdouvá

ve víře i naději

v ráhnoví, kýlu, plachty,

obzory v nedohlednu.

Klesneme ke dnu?


LÁSKA

Pomněnky

hvězdičky průzračné

sním o snu

o tajné báji

na setkání dvou srdcí

spřízněných

modře vzpomínají

Pomněnky

hvězdičky průzračné

hynou na úbytě

láska ta tuze

křehká je

k zacelení chybí nitě


PRAVDA

Pravda je jen jedna

nechejte se vést.

Pravda je jen jedna

jedna z možných cest.


PŘEDVEČER

Obyčejné živobytí

změnilo se ve vlnobití.

Rozhýření lidé, zpití,

čekají na zázrak bytí.



POHÁDKA

Myslitel i filozof,

poctivý, věrný,

důsledný, důkladný,

člověk dnešních krásných dní.


NA VLNÁCH

Plujeme na vlnách

jsme blázni

plujeme dál

táhneme moře slz

tančíme po vlnách

s delfíny

utápíme

dědičné hříchy

nečistá svědomí

klesáme do hlubin

slibů i nadějí

vnímáme jen vlny

modrého delfína

voda se nepění

vítr nevane

lhostejně

smetá písek

pěnu

vichr, vánek

mele a přemílá

písek a pěnu

zem s mořem

zamíchá

moře se zemí

rozmíchá

naše vlny

zem a moře

moře a země

tsunami

větrů a nářků

vln tajemství

modrého delfína 

SVATOJÁNSKÉ KOUZLENÍ"

Na svatého Jana otvírá se létu brána".


Věci tajuplné léčivé

pátrejme po jejich příčině

otevírá se brána mezi světy

lze najít poklad

i ztracené děti


Svatojánský chlebíček

čarovné koření

bloudivá světýlka

bylinek kouzlení

čas vysokých frekvencí

energií


Uvěří i ti co nevěřili

v čarovné noci

milost prosí

dělají vše pro to

aby zdárně žili

 

MÁM RÁDA MED

Mou včelařskou vidličkou odvíčkuji rámky

A odvíčkované vložím k vytáčení

Medomet již očekává medobraní


Radostně točím klikou

A med varhánkovatí na síta

Dostatečně okape, vyčeří

A stočím jej do sklenic


Moje úsilí korunuje práci včel

Ego mi napoví vše dobré jen

Dárek - zlaté zdraví všem


VČELÍ DÍLO

Pozdní jaro a léto

voní medem

úly též voní po medu

včeličky si vytvářejí svojí pílí dílo

pro které se narodily

velkolepý tanec včel

ta organizovaná životní síla

ta pohoda kdy dílo je dokonáno

med ve sklenicích

uklizeno

vystaráno

nakrmit, léčit včely

a může padat sníh


PRVNÍ POKUSY

Jsem zahalena moukou

brambory nastrouhány

stůl i zem jemně zaprášena


Z toho všeho vzniká

knedlík bramborový

snad bude i chutný, kdo ví


Jak to ta máma dělala

úsměv mouka jen tam

kde má být


K tomu láska cit

knedlík jeden druhý zdařilý

očekává se i od dcery


RETRO

Útulná kuchyň

nenapodobitelná

moje místo je v ní trvalé

nevědět co v ní mám

to se nestane


Léta se plíživě vlečou

čas mi utíká

byla jsem dívkou pak slečnou

léta už paní zůstávám


Vlastně jsem retro

i má kuchyň léty

nějak zestárla

cítím se v ní dobře

však starší ne mladá

Retro jsou hrnce

retro jsou poklice

stůl a židle

ty odnesly to nejvíce


Však domnělá krása

domnělá pohoda

postarší vařečky

postarší podoba


Retro kuchyně

retro hospodyně

půvabně s časem

i retro ožije


NÁŘADÍ

Staré domy

vydávají svá

tajemství


Nejsou to komnaty

šedivé zdi

a staré krámy


Podložky šroubky

kleště dláta

poctivé železo

přece láká


SRP

Srp má své místo

své ladné tvary

v obrovské šopě

kouká se na ni


Čeká na uchopení

čile se má k světu

raz a dva ožívá

šikovnýma rukama zakývá


Naostřit brouskem

ať má břit

ruka si může pohladit

koncert začíná


Plácek je skosen


VĚNO

No upřímně

neměla jsem

tušení co všechno

v mém životě se promění


Co budu věcí

potřebovat

tam to ubrat

tam to schovat


Věděla jsem

ale určitě

doma musí být

srp


Musím si s ním

poradit

nad nešikovností

zvítězit


Celý život

s ním zacházím

opatruji ho

dávám hospodáři


Hospodář srp vyklepe

nabrousí

aby byl z jara

znovu k mání


ČERVEN

Květy odkvetly

zrají do plodů

růžoví se, červenají

láskyplně dozrávají


Naše sny a naše touhy

obracejí se už k létu

svěží letní šatičky

promlouvají k světu


Tráva roste do otavy

kopretiny rozkvetly

něhou různých barev

srdce naše propletly


Letní sny a letní lásky

kvetou jako sedmikrásky.


BĚHÁM

Ve schránce se objevil dopis. Byl pomačkaný, a když jsem jej otevřela, zjistila jsem, že je v něm parte. Ovšem dopis šel z Olomouce šest dní, tedy termín pohřbu jsem již nezastihla.

Na dopisu však byla zpáteční adresa, tedy jsem situaci vyřešila kondolencí a přiloženým dopisem, kde jsem dceři zesnulé vysvětlovala, jak jsem její vzácnou maminku poznala a jakou stopu ve mně zanechala.

Bylo to parte paní Marie Hanákové z Olomouce. Zesnula tiše v sobotu 2. února 2018.

Poslední rozloučení se konalo v pátek 9. února 2018 v kostele Sv. Mořice v Olomouci. Parte bylo doručeno 12. února v poledne.

S paní Hanákovou jsem se seznámila na vyhodnocení soutěže literárního klubu Pegas v Mělníku. Objevila se na akci jako blesk z čistého nebe, zaujala nejen porotu, ale i přítomné literáty a občany. Bylo jí všude plno. Protože byla z Olomouce, měly jsme společnou dlouhou cestu domů na Moravu. Bylo o čem si povídat. Pracovala ve školství, a v době, kdy lidé odpočívají v důchodu, se rozhodla, že si splní svůj sen. V 63 letech začala po večerech běhat. A přesto že jí nikdo nepomohl a neuměla žádný jazyk, stala se vytrvaleckou mistryní světa a procestovala se závody veteránů celý svět.

Kniha o jejím životě, pod názvem Běhám, není jen o sportu, ale i o mnoha příhodách a událostech, ať už hezkých nebo těch smutnějších. Prostě nástin všeho, co se stalo v jejím životě.

Je to příběh velmi silný, jedinečný a neopakovatelný. Splnila si svůj sen a dala příklad pro další, mnohem mladší generace. Uměla jedinečným způsobem předávat emoce.

* Nemůžeš běhat? Tak budeš závodně chodit.

Běhala v obyčejných polobotkách. Šila si i tepláky. Neměla žádné zázemí, trenéry, maséry, lékaře, kteří by ji hlídali. Viděla, že se jí soupeřky trochu posmívají. Přesto se nenechala rozhodit a chtěla doběhnout do cíle a postavit se na stupně vítězů.

Všemu, co stálo v cestě, říkala Ne.

Výsledek? Je trojnásobnou mistryní světa, osminásobnou mistryní Evropy a to na nelehkých tratích 10 km, 25 km a maraton.

Byla malá, hubená, běhala za uznáním.

Běhat začala v roce 1983, když se dostala do formy, nevynechala žádný závod v okolí, a díky cestování opravdu poznala celý svět. Mnohdy neměla na ubytování v hotelu a spala ve spacáku na stadionu. Jindy běžela po probdělé noci, kterou strávila na cestě na závod, aby se dostala včas.

Z Ameriky si přivezla stříbrnou medaili za 10 km, bronzovou medaili za 5 km. Bez posilujících prostředků, bez masáží.

Její běžeckou kariéru ukončila nepozorná řidička, která ji srazila vozem. Bylo to v roce 1996.

Místo trofeje ve svých 74 letech bojovala o život.

Zůstala jí však úžasná energie, kterou dokázala předávat ostatním lidem.

Přesto, že jsem ji znala velmi krátce, psaly jsme si, telefonovaly, tak v mém životě zůstala nesmazatelná stopa, jako bychom se znaly celý život.

Určitě nežila marně a měla co rozdávat. Věřím, že i další generace by si mohly najít v jejím případě vzor, jak se dá žít a pro co se dá žít. Byla to skromná, pracovitá žena, měla rodinu, děti, přesto dokázala, že žít a sportovat se dá i po šedesátce! Byla skutečně lidským vzorem energie, vytrvalosti, vstřícnosti, empatie. Její životní příběh se uzavřel.

Vzpomínám na ni s úctou a láskou.

BULVÁR

Kde kdo tvrdí:

"bulvár nečtu",

dobře se však prodává,

a když je událost hvězdná,

i zadarmo se rozdává!


Ctnost se mění

v bezohlednost,

náš rozum

to nebere,

bez soucitu,

beze studu

bulvár všechno semele


SONET O VÍNĚ

Na dně kapka vína ještě zůstala

Červeno plno hořkosti a žalu

Kapky vína se žádný nechtěl dotknout

A hudba tlumeně vyhrává do rána

Je pozdě abychom si říkali něco o lásce

V křehkém vztahu se cosi zvrátilo

Nemáme tušení, co se rozbilo

Co se vytratilo, Není co říci, Mlčíme

Jen jestli se ještě k sobě Vrátíme

Nastalo dlouhé váhání při víně

Dlouze potichu sedíme

Sklenice září rubínem

Máme šanci vše začít jinak

Hosté odešli Půjdem?


SYNOVI

Stále odpočíváš, chlapče nešťastný

V nečinnosti, která Tě činí narušeným

Úlety s Tebou mávají vesele

Po absťáku extáze Tvůj osud je nejasný

Nečitelný z Tvého roztřepaného rukopisu

Na tvou pravdu čekáš nadšeně ...

Stále odpočíváš, chlapče nešťastný

Rozchechtaná chasa přichází nadějně ...

Bere Ti sílu klid Tvé duše

Zničení lidé ukrádají spolehlivě

A vytrvale Žiješ a nežiješ ...

Stále odpočíváš, chlapče nešťastný


TAK CO S TÍM?

Nevede se, nedaří

a já chtěla jsem přece více.

Advent právě začíná svůj smír.

V srdcích je teplo. Na rukou rukavice.

Jsem rozechvělá událostí příští.

Co dělat? Jak zhotovit? Co zařídit?

Chybíš mi. Tvá hloubka duše čisté.

Zahrady jsou už uklizené.

Z korun stromů spadla míza.

A advent? Čeká nastrojeně.

Co letos? S dárky k srdcím,

ty si dáme. Něhu, lásku i pohodu...

Kdybys alespoň chápal... Kdybys alespoň...

Stačilo v očích číst... Ostatní už máme!


VELIKONOCE

Slavnost utrpení smrti

slavnost tří velikonočních dnů

a zmrtvýchvstání

Síla jara i lidského rodu

omlazování

pohled na kouzelnou přírodu


VELKÝ PÁTEK

Den kdy zemřel Ježíš na kříži

připomínka utrpení a smrti

přímluvná modlitba papeže nahlíží

Čtou se Janovy pašije

papež se modlí

Křížovou cestu v koloseu prožije


VELKÝ PÁTEK

Velký pátek jako tajuplná síla

od všeho

poklady otevírá

A lidská pokorná víra

svou opravdovostí

tajuplně ji probírá


BÍLÁ SOBOTA A HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ

Den kdy Ježíš ležel v hrobě

rozjímají nad utrpením a smrtí

den ticha a prodlévání u hrobu Páně

Zmrtvýchvstání

vykupitelský či

Kristovo zpřítomnění


PROČ JEJ ČTOU

Pracovna v Kersku

i hospoda U Tygra

stálí štamgasti

i obdivovatelé

Kančí pečínka

se šípkovou omáčkou

hospůdka u lesa

vzpomínky jdou

Své chvíle prožíval

mezi lidmi

u piva

a studiem života

Studiem života

studiem poznání

čistý jazyk

jadrné vyznání

Život s lidmi

a mezi lidmi

život ve vší parádě

starostí i radostí naplněn

Živočišné lidství

kouzlo okamžiku

romány, příběhy,

múzy, politiku

Svoboda vnější

a vnitřní

i pocit satisfakce

vedla mysl umělce

Toť touha zvídavých

čtenářů

toť touha číst

příběhy lidství

A vědět

že jsou...


NADŠENÍ DÁVÁ KŘÍDLA

Citáty Tomáše Bati:

"Nenapodobovat, být v čele!"

 "Chcete-li vybudovat veliký podnik, vybudujte nejdříve sebe!"

 "Ničeho jsem nenabyl lehce, každá věc mě stála nejtvrdší práci. Nehledejte lehké cesty. Ty hledá tolik lidí, že se po nich nedá přijít nikam!"


Když jsem našla informaci o literární akci ze Zlína, pocítila jsem výzvu, nadšení a vzpruhu nad otázkami všedního dne. Jeden známý mi řekl, proč do takového problému nejde, není to černé ani bílé. Ano. I náš život není černý ani bílý, procházíme různými cestičkami, řešíme nebo neřešíme problémy, ty se pak nabalují. Svět jednoznačně není černý ani bílý. Tak zřejmě takový bude i příběh Tomáše Bati. Určitě stojí za to poznat jeho příběh a zamyslet se nad jeho odkazem pro příští generace. Manželova maminka byla přední dělnicí v továrně Tomáše Bati. Když jsem přišla do rodiny / 1967/, mohu říci, že vždy hovořila o své práci velmi pozitivně a významně. Babička tehdy pracovala jako mistrová na dílně v Pal- Magnetonu v Kroměříži. Po provdání jsem neměla pracovní místo, jako učitelka mateřské školy, tak jsem začala pracovat, jako dělnice, v Pal - Magnetonu. Poznala jsem práci mistrové z blízka. Nevzala si mě na dílnu. Dala mě k druhé mistrové, ať si plavu sama. Však i Tomík pracoval s ostatními dělníky a poznával práci od píky. Tomík - to byl pan Tomáš Baťa, podnikatel. Byli s babičkou narozeni ve stejném roce. Aplikoval moderní postupy práce, výchovu mladých žen a mužů. Výchova směřovala k naprostému osamostatnění mladého člověka od původní rodiny a mohl si založit svoji vlastní rodinu. Pak už nic nebránilo tomu, aby byl člověk zařazený ve společnosti a pracoval pro sebe i pro ni. Aby hodnoty své práce dával druhým a pokračoval v koloběhu života společnosti. Co ho k tomu vedlo? První botu z odřezků vyrobil v šesti letech, ve dvanácti měl ujasněno, co má dělat, aby neměl hlad. V patnácti letech začal první dílnu ve Vídni. Byl neúspěšný. Neznal zákonitosti trhu. Neúspěch v začátku podnikání jej přiměl k řešení problémů nedostatků, na které narazil. Otázky "proč" a "co dělat, aby se situace neopakovala" jej přiměly poznávat způsoby" lepší společnosti" Rukopis, pravopis, neupravený šat. Při cestě do Prahy, přesto když od otce dostal 50 zlatých, dovezl zpátky 35 zlatých a značné množství objednávek. R. 1894 se rozešli s otcovou živností on, bratr a sestra Anna. Dostali od otce 800 zlatých, věno po matce. Bratr Antonín ohlásil svou obuvnickou živnost na sebe, Tomáš byl jako tovaryš. Zavedli pracovní dobu, od šesti hodin do osmnácti hodin, s polední přestávkou, týdenní vyplácení mzdy. Jednoroční samostatnost skončila ztrátou 8 000 zlatých svých věřitelů. Vzpamatovali se, začali si odříkat a tvrdě pracovat, věřitelé počkali. Do dvou let ztrátu vyrovnali. Obchodní morálkou byla vzájemná důvěra. Bankrotářem se nestal, byl k sobě i druhým poctivý. Stud před bankrotem a spoluzodpovědnost ho naučila pracovat a šetřit časem. Dospěl k názoru, že bankrot je otázkou mravního názoru a kvality člověka. Jsou i bankroty zaviněné neštěstím. Pro věřitele je zárukou jenom obchodník. Proč tedy úspěch konání? Jeho cílem nebylo zbohatnout,ale dát pracovní příležitost všem ševcům. Vždy záleží na konkrétních lidech, nejvyšším ideálem řádného živnostníka je touha po vzrůstu. Rozvoj a zajištění blahobytu celého kraje. Šéf je na to, aby opatřil lidem práci, vybral pravé lidi na pravá místa, postaral se jim o stroje a slušnou dílnu a zařídil věci tak, aby si vydělávali mnoho a prodávali levně. Neumí-li to nebo nechce-li, nehodí se za šéfa. Je svým lidem překážkou, ne pomocí. A proč Tomík začínal od píky jako dělník? K tomu se vyjádřil takto: "synek chudých rodičů má možnost stát se pánem, tu můj syn nemá, ale stane se živnostníkem, jako jeho otec. Majetku bude mít tolik, kolik vydělá, ale přesto bude mít veliký náskok před druhými, bude mít ve mně zkušeného rádce.Kodex podnikatele záleží na konkrétních lidech, nejvyšším ideálem každého živnostníka je touha po vzrůstu. Nesmí být spokojen s málem. Míra blahobytu státu je závislá na tom, jak bohatými a chudými jsou jeho živnostníci. Bez vytváření hodnot nejsou peníze. Chcete-li být úspěšní v podnikání, nebuďte skromní ve vydělávání, ale v osobním životě. Používejte své bohatství,aby díky tomu žili důstojně i ostatní lidé. Uvědomte si, že podnikatel má svůj podíl odpovědnosti za bohatství celé společnosti. Zlínský kraj má emotivně hluboký vztah k odkazu Tomáše Bati. Po změnách politického zřízení dostal nový režim kromě zdevastované republiky po válce též kvalitně vychovanou mládež, která dokázala poctivě budovat průmysl. Pracovala jsem ve školství, a na příkladu manželovy maminky vidím život úžasně kvalitního člověka a to jak po pracovní, tak po osobní stránce. O jednání s lidmi nadřízenými i podřízenými. Samozřejmě, nic nebylo ideální. Štěstí měli ti, co se dostali do továrny a pracovali. Před branami závodu také stáli nezaměstnaní!Ano. Pan Baťa byl podnikatel. Žil v kapitalismu a vycházel z podmínek, které měl k dispozici ke svému životu. Ve své době usiloval o zlepšení života lidí, kteří u něj pracovali. Přemýšlím o podmínkách a době, kterou měl k dispozici, připomínám si jeho myšlenky a úsilí. Když jsem byla opět pozměně režimu v Palermu a viděla tam velikou budovu s názvem BATA, tak mě to naplňovalo hřejivým pocitem, že to byl člověk českého původu, který obul celý svět. Tomáš Baťa byl jeden z největších podnikatelů své doby. Zavedl mnohé nové myšlenky ve výrobě a prodeji svých výrobků, dokázal ovlivnit množství budoucích ekonomů. Jeho postupy a technologie byly na tehdejší dobu revoluční a jsou stále užívány jako příklady top managementu. Pro svoji firmu dokázal podle svých představ přebudovat město Zlín. Životní příběh Tomáše Bati má v sobě velikou sílu v poctivosti, morální vyspělosti a jeho úsilí vychovat a zaměstnat ostatní. Aby lidé mohli mít lepší život. V dopisu Edisonovi při příležitosti vynálezu žárovky napsal: "Vaše duševní plodnost ve vysokém stáří ukazuje navzdory všem lenochům, že i nejtěžší práce, jako jste ji vykonával vy, nezkracuje lidský život. Každý den vašeho plodného života zvyšuje optimismus lidstva."

Tuto úvahu odeslala letos do literární soutěže ve Zlíně BAŤOVI SLOVEM I PÍSMEM - 1. ročník, kterou vyhlásila Nadace Tomáše Bati. Autorka se dostala do výběru 20 nejlepších prací.



KOUŘOVÉ STÍNY

Černá tma

jako instantní káva

přelévá se kouřovými stíny

a tíhou mraků

bez ničí viny

bez rozpaků

i k nadějím


VYNÁLEZ PŘÍRODY

Prázdná slova

nevidí - neslyší

dýchají v zátiší

v tichosti bez dechu

v čistém průletu

na jednou křeč

zastavit řeč

-polibkem


POCITY

Do oka slunce

do oka radost

do oka smutek

ba i pláč

To vše sbírám

při tom snívám

že vždy vím

Kdy? Proč a nač!


MEANDR LÁSKY

Milujeme

odmítáme

vytváříme

Sobě své světy

kde v meandru lásky

vykvetly

jemné květy

co na tom

že mrzne

vítr kvílí

Když někde

uvnitř je tak

teplo něžně

myslíme na sebe

nevnímáme mráz

a je nám sněžně


Fanynka

Motto: - Člověk není nikdy sám. - Těžko je člověku samotnému.

Máme v rodině vzdálenou tetu. Je sama. Je hrozně sama. Svůj život prožívá v domovech důchodců a psychiatrických léčebnách již čtyřicet tři let. Domovy střídá. Jak se jí z nějakého důvodu znelíbí, nebo ona se znelíbí sestrám a personálu, jde o dům dál. Teta je od mládí nemocná s nervovou soustavou.

Nejdřív žila se svojí maminkou u bratra. Povídá se, že za mlada byla velmi šikovné a uvážlivé děvče. Vyučila se švadlenou a nějaký čas chodila do práce. Ale přibývalo zdravotních potíží a problémů a teta zůstala doma v invalidním důchodu. Dokud žila její maminka, bylo vše v pořádku. Maminka dirigovala:

- Fanynko, naškrabej brambory, zatop, naštípej dříví, jdi nakoupit, umyj nádobí, vytři zem. Ale mamince postupně ubývalo sil a v osmdesáti čtyřech letech zemřela.

Fanynčina maminka byla dvakrát provdaná. Z prvního manželství měla syna Lojzu a v druhém manželství vyvdala čtyři děti. Byla vdova a vzala si vdovce. Spolu se stařečkem měli tetu Fanynku. Když stařenka umřela, tak tetu Fanynku její nejstarší bratr Laďa vystěhoval. Nastěhovala se k bratru Lojzovi, který bydlel v malém domku se dvěma dospělými syny. Jeden syn byl už ženatý a bydlel u rodičů. Druhý syn byl ještě svobodný.

Do tohoto prostředí přišla teta Fanynka a chvíli zde žila. Protože nebyla schopna samostatného života, čekala na umístění v domově důchodců.

Fanynka vypadala dobrácky, ale nesměl po ní nikdo nic chtít. Nerada vykonávala nějakou sebemenší činnost, pouze posedávala, krmila kočky a psy vánočkou. Za tohle potěšení utratila i celý svůj důchod. Když jí někdo navrhl žehlení prádla, nebo nějakou jinou samostatnou práci, tak ji kategoricky odmítla. Roztřepaly se jí ruce. Užívala spoustu prášků na uklidnění a měla období, kdy je přestávala brát a začínala mít problémy s okolím. Tyto problémy se s ní táhly, i když už byla v domově důchodců, a tak se sem tam stalo, že odsekla dvacetileté sestře, a ihned jela na léčení do psychiatrické léčebny. Měla to prostě v papírech, a tak se to s ní vezlo.

Bratr Lojza ji navštěvoval, vštěpoval jí různá kázání, ale Fanynka šla z jednoho domova do druhého. Asi s pocitem, že tam to bude lepší. Dny ubíhaly, léta přibývala a teta Fanynka byla už v třetím domově důchodců. Tentokrát v městečku P...

Lojzovi mezitím přibylo vnuků, byli už velicí a chodili do školy. Byl únor. Mrzlo, až praštělo. Z městečka P... přišla zpráva, že se teta ztratila z domova důchodců. Proběhlo nějaké vyšetřování a my jsme se dovídali kusé zprávy. Teta byla čtrnáct dní nezvěstná, ale kriminální ústředna po ní ještě celostátně nepátrala. Bylo v nás velké napětí a hrozný pocit.

Kde je? Žije?

Co se stalo? Proč to udělala?

Za pár dnů jsme se dověděli, že skutečně žije, že ji našli v Praze v metru. Unavenou a vyčerpanou ji dali do Bohnic. Odtud se Fanynce nechtělo vracet. Sestřičky ji obskakovaly, vyptávaly se jí na to, jak cestovala, byla středem zájmu.

Ale všechno hezké musí jednou skončit, proto byla po "vyšetření případu" přestěhována opět na Moravu do městečka K... A začalo to znovu. Tentokrát bez doprovodu nesměla opustit budovu, pokud si ji někdo bral, přebíral za její jednání plnou odpovědnost.

Fanynka měla mít šedesát let, a proto si ji bratr vzal k sobě na víkend oslavit výročí jejího narození.

A tehdy Fanynka přišla také k nám. Byla sobota odpoledne. Můj muž se právě chystal k odchodu do práce, děti se chystaly jít ven. S tetou jsem si sedla a povídaly jsme si. Z počátku rozhovor vázl, ale v tom do mne cosi vjelo a povídám:

- Tak mi, Fanynko řekněte, jak jste cestovala. Kde jste všude byla? Co vás to napadlo?"

A teď nastala vzácná chvíle. Fanynčin obličej ožil a zkrásněl vyprávěním, děti zanechaly povyku, že chtějí jít ven a zůstaly doma. Naslouchaly tetě Fanynce. Konečně jí někdo naslouchal!

Zkrátka a dobře, tetě se v domově důchodců ztrácely věci, a protože byla několikrát na léčení na psychiatrii, tak jí to žádný nevěřil. Ztratily se jí náušnice a tranzistorové rádio. Když viděla tu beznaděj tak si řekla, že si svoje ušetřené peníze prožije jinak a nenechá se okrádat. Sbalila si tašky a rozhodla se jet na dovolenou do Prahy. Přijela do Prahy. Sedla si na lavečku. Oči se jí klížily, tak si chvilku zadřímla. Ovšem, když se probudila, zbyly jí z tašek, co držela pouze ucha. Všechny peníze, hodinky na ruce i náušnice byly pryč. Když bylo Fanynce zima, dostala rohlík a čaj v bufetu od číšníka, kterému se svěřila, co se jí stalo. Také paní na WC se jí zželelo a krmila ji rohlíky a čajem. V metru strávila deset dnů, pak ji policie, když dělali šťáru, umístila do Bohnic. Z Bohnic, i když se jí nechtělo, byla převelena do dalšího domova v městečku K...

A kolotoč začínal znovu... Zase drobné nové spory. Opět se ocitla v psychiatrické léčebně ve městě K... Teta prohlásila, že když ji všichni na psychiatrii posílají, že tam už zůstane. A je tam. Nevím jak se má a co cítí, ale na dovolenou v Praze si ráda vzpomíná. Bylo to to nejkrásnější, co ji v životě potkalo?


Poslední rozloučení

Konec života našich blízkých nesmazatelně zasáhne do života každého z nás. Pochopit nezměrnost bolesti, která takové rozloučení provází je jen stěží slovy vyjádřitelné a nelze je zmírnit.

Dostali jsme telefonickou zprávu o úmrtí naší příbuzné Hany. Byla to moje druhá sestřenice, tak zvaná vlastnice. Její maminka ještě žila, ale byla těžce nemocná.Termín posledního rozloučení  s Hanou byl 9. června 2011 v 13 45 hodin na hřbitově v Kroměříži. Nakonec jsem na pohřeb jela sama. Ostatní členové rodiny měli jiné povinnosti. Na hřbitově se scházeli lidé. Byli pro mne zcela neznámí. U některých jsem identifikovala rodinnou podobu, ale zatím jsem nikoho neoslovovala. Čekala jsem, až se objeví někdo známý.

Obřadní síň se pro nás otevřela a rodina si sedala do křesílek, hosté stáli. Obřad vedl kněz jednoty baptistů. Byl provázen hudbou, zpěvy a úryvky z Hanina života. Byl rozsáhlý a velmi bohatý. V závěru obřadu kněz podotkl, že všechny písně a žalmy byly uváděny na přání zesnulé. Hana si svůj pohřební obřad sestavila sama. Potom přidal poznámku pro pozůstalé a pozval je jménem Haniny maminky na smuteční pohoštění do budovy baptistické církve. Členové rodiny se na sebe rozpačitě dívali, ale přece, jsme se tedy, opravdu sešli v církevním stánku.

Ukázalo se, že Hančini přátelé jsou velmi vstřícní a přátelští. Také velmi pohostinní. Nevnucovali se, ale pokud se někdo na něco ohledně Hanky zeptal, velmi vstřícně a zasvěceně odpověděli. Po odchodu z pohoštění a plna zážitků z obřadu, jsem si vlastně promítala vzpomínky na Hanu. Netušila jsem, jak bohatý duchovní a duševní život vedla, že dokázala žít problémy jiných, a při nich zapomínala na své. Umenšovala je. Způsob jejího chování svědčí o tom, že byla velmi silnou osobností. Síla jejího charakteru byla nesporně veliká, a hodna obdivu. Samozřejmě, ne každý z rodiny Hanu a její zdravotní stav znal. Avšak po tak silném obřadu, vedeném na vysoké lidské úrovni, se přece jen třináctá komnata jejího života pootevřela.

Nemoc označovaná zkratkou EB neboli Epidermolysis bullosa nemá zatím české jméno. Je to onemocnění kůže, při němž je kůže tenká a křehká jako motýlí křídla.

Hanka milovala své rodiče, kteří jí byli oporou a dali jí sílu všechno zvládnout. Kůže je natolik zranitelná, že i ta sebemenší oděrka nebo otlak vyvolá otevřenou ránu nebo puchýře. Ošetřování a obvazování zabere až několik hodin denně.

Hanka vyrůstala v Hulíně. Na základní škole zažila i šikanu. Děti se jí posmívaly nebo se štítily vzít si po ní něco do ruky, ačkoliv nemoc nebyla infekční. Přesto vzpomínala na své dětství ráda. Rodiče s ní každoročně cestovali. Jezdívali k moři, poněvadž pobyt u moře jí jednoznačně prospíval. Procestovali mnoho zemí. Ozdravný pobyt v zahraničí byl pro ni nutností. I přes všechny své handicapy vystudovala střední ekonomickou školu. Po absolvování školy pracovala jako telefonistka na ústředně celých dvacet čtyři let.

Trpělivě celý život ošetřovala své otevřené rány a po těch starých jí zůstávaly jizvy. Nejvíce postiženým místem na těle byly ruce. Na levé ruce přišla o prsty a tak mohla používat pouze jednu ruku. Přesto krásně psala, psala i na stroji a vždy si vše pečlivě nachystala, připravila.         I hosty při návštěvě obsloužila samostatně.

Měla spoustu kamarádů, se kterými strávila všechny své volné chvíle. Milovala děti všech svých příbuzných a kamarádů. Také měla ráda domácí mazlíčky. Když byla malá, vždy měla doma kočičku. Hance také padaly vlasy. O své zuby přišla velmi brzy. Také trpěla častými záněty spojivek. Chodila vždy s polštářkem v tašce. Musela ho používat při sezení v dopravním prostředku, na návštěvě a všude jinde. Jednou mi vyprávěla o zážitku z cestování v městské dopravě. Říkala, že se vždycky snažila sednout, ale toho dne to nějak nešlo. Řidiči vběhlo do cesty nějaké dítě, a ten, aby je nesrazil, prudce sešlápl brzdy. Hanka spadla a kutálela se přes celý autobus. Samozřejmě to její záda velmi odnesla. Kůži měla sedřenou po celých zádech. Přispěchanou pomoc od mladíka odmítla, ale ten nedbal a pomohl jí vstát. Chytil ji za ruce v podpaží, ale tím jí poranil i kůži v podpaží. Trvalo hodně dlouho, než se její podpaží zahojilo.

Hanka i přesto, že sama potřebovala pomoc, navštěvovala lidi v domovech důchodců, pohlídala kamarádkám děti. Byla věřící člověk a se svými přáteli z církve se pravidelně scházela v modlitebně i u ní doma. Víra jí pomáhala překonávat všechny její problémy. Na sklonku svého života přišla i o druhou ruku, ale to jí nevzalo sílu žít dále. Zemřela ve svých padesáti pěti letech a vždycky říkala, že je nejstarším žijícím člověkem s touto nemocí - nemocí motýlích křídel.

Hana byla nevšední člověk s nevšedním osudem. Statečně se postavila překážkám, které běžný člověk ani nezná a jsou mimo jeho chápání. Zůstala v našich vzpomínkách, myšlenkách  i v našich srdcích. Vždyť poslední rozloučení je poslední službou lásky, kterou prokazujeme těm, kteří nás předešli.


Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky