Libuše Matysíková

     Narodila se 30. 9. 1948 v obci Karolín. Vyrostla v Javorníku ve Slezsku. V Přerově absolvovala Pedagogickou školu. Celý profesní život pracovala jako učitelka mateřské školy a cvičitel dětské jógy. Nyní bydlí ve Vrchoslavicích v rodinném domku. Píše poezii a krátké prozaické útvary. Vystupuje na regionálních kolech slam poetry v Brně. Obesílá literární soutěže, pořádá autorská čtení. Zúčastňuje se autorských setkávání. Je dlouholetou členkou Mělnického Pegasu a od roku 2013 členkou Střediska východočeské obce spisovatelů. Publikuje a přispívá do almanachů a sborníků. Zúčastňuje se Dnů poezie. Spolupracuje se svou rodnou obcí Karolín, knihovnou v Javorníku, Knihovnou Kroměřížska a knihovnou v Němčicích nad Hanou.

Samostatně vydala: Kormidelník života / 2002 /, Dětskýma očima /2003, 2004, Pegas Mělník /, Přivezli jsme jezevčíka /2006, leporelo/, O rodném kraji /2008/, Dětskýma očima - Veršobraní /2013/, Kuplet o Brně /2015/, Místa srdci blízká /2016/, Čas trampa /2017/,  Vánoční reminiscence /2017/

SONET O VÍNĚ

Na dně kapka vína ještě zůstala

Červeno plno hořkosti a žalu

Kapky vína se žádný nechtěl dotknout

A hudba tlumeně vyhrává do rána

Je pozdě abychom si říkali něco o lásce

V křehkém vztahu se cosi zvrátilo

Nemáme tušení, co se rozbilo

Co se vytratilo, Není co říci, Mlčíme

Jen jestli se ještě k sobě Vrátíme

Nastalo dlouhé váhání při víně

Dlouze potichu sedíme

Sklenice září rubínem

Máme šanci vše začít jinak

Hosté odešli Půjdem?


SYNOVI

Stále odpočíváš, chlapče nešťastný

V nečinnosti, která Tě činí narušeným

Úlety s Tebou mávají vesele

Po absťáku extáze Tvůj osud je nejasný

Nečitelný z Tvého roztřepaného rukopisu

Na tvou pravdu čekáš nadšeně ...

Stále odpočíváš, chlapče nešťastný

Rozchechtaná chasa přichází nadějně ...

Bere Ti sílu klid Tvé duše

Zničení lidé ukrádají spolehlivě

A vytrvale Žiješ a nežiješ ...

Stále odpočíváš, chlapče nešťastný


TAK CO S TÍM?

Nevede se, nedaří

a já chtěla jsem přece více.

Advent právě začíná svůj smír.

V srdcích je teplo. Na rukou rukavice.

Jsem rozechvělá událostí příští.

Co dělat? Jak zhotovit? Co zařídit?

Chybíš mi. Tvá hloubka duše čisté.

Zahrady jsou už uklizené.

Z korun stromů spadla míza.

A advent? Čeká nastrojeně.

Co letos? S dárky k srdcím,

ty si dáme. Něhu, lásku i pohodu...

Kdybys alespoň chápal... Kdybys alespoň...

Stačilo v očích číst... Ostatní už máme!


VELIKONOCE

Slavnost utrpení smrti

slavnost tří velikonočních dnů

a zmrtvýchvstání

Síla jara i lidského rodu

omlazování

pohled na kouzelnou přírodu


VELKÝ PÁTEK

Den kdy zemřel Ježíš na kříži

připomínka utrpení a smrti

přímluvná modlitba papeže nahlíží

Čtou se Janovy pašije

papež se modlí

Křížovou cestu v koloseu prožije


VELKÝ PÁTEK

Velký pátek jako tajuplná síla

od všeho

poklady otevírá

A lidská pokorná víra

svou opravdovostí

tajuplně ji probírá


BÍLÁ SOBOTA A HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ

Den kdy Ježíš ležel v hrobě

rozjímají nad utrpením a smrtí

den ticha a prodlévání u hrobu Páně

Zmrtvýchvstání

vykupitelský či

Kristovo zpřítomnění


PROČ JEJ ČTOU

Pracovna v Kersku

i hospoda U Tygra

stálí štamgasti

i obdivovatelé

Kančí pečínka

se šípkovou omáčkou

hospůdka u lesa

vzpomínky jdou

Své chvíle prožíval

mezi lidmi

u piva

a studiem života

Studiem života

studiem poznání

čistý jazyk

jadrné vyznání

Život s lidmi

a mezi lidmi

život ve vší parádě

starostí i radostí naplněn

Živočišné lidství

kouzlo okamžiku

romány, příběhy,

múzy, politiku

Svoboda vnější

a vnitřní

i pocit satisfakce

vedla mysl umělce

Toť touha zvídavých

čtenářů

toť touha číst

příběhy lidství

A vědět

že jsou...


NADŠENÍ DÁVÁ KŘÍDLA

Citáty Tomáše Bati:

"Nenapodobovat, být v čele!"

 "Chcete-li vybudovat veliký podnik, vybudujte nejdříve sebe!"

 "Ničeho jsem nenabyl lehce, každá věc mě stála nejtvrdší práci. Nehledejte lehké cesty. Ty hledá tolik lidí, že se po nich nedá přijít nikam!"


Když jsem našla informaci o literární akci ze Zlína, pocítila jsem výzvu, nadšení a vzpruhu nad otázkami všedního dne. Jeden známý mi řekl, proč do takového problému nejde, není to černé ani bílé. Ano. I náš život není černý ani bílý, procházíme různými cestičkami, řešíme nebo neřešíme problémy, ty se pak nabalují. Svět jednoznačně není černý ani bílý. Tak zřejmě takový bude i příběh Tomáše Bati. Určitě stojí za to poznat jeho příběh a zamyslet se nad jeho odkazem pro příští generace. Manželova maminka byla přední dělnicí v továrně Tomáše Bati. Když jsem přišla do rodiny / 1967/, mohu říci, že vždy hovořila o své práci velmi pozitivně a významně. Babička tehdy pracovala jako mistrová na dílně v Pal- Magnetonu v Kroměříži. Po provdání jsem neměla pracovní místo, jako učitelka mateřské školy, tak jsem začala pracovat, jako dělnice, v Pal - Magnetonu. Poznala jsem práci mistrové z blízka. Nevzala si mě na dílnu. Dala mě k druhé mistrové, ať si plavu sama. Však i Tomík pracoval s ostatními dělníky a poznával práci od píky. Tomík - to byl pan Tomáš Baťa, podnikatel. Byli s babičkou narozeni ve stejném roce. Aplikoval moderní postupy práce, výchovu mladých žen a mužů. Výchova směřovala k naprostému osamostatnění mladého člověka od původní rodiny a mohl si založit svoji vlastní rodinu. Pak už nic nebránilo tomu, aby byl člověk zařazený ve společnosti a pracoval pro sebe i pro ni. Aby hodnoty své práce dával druhým a pokračoval v koloběhu života společnosti. Co ho k tomu vedlo? První botu z odřezků vyrobil v šesti letech, ve dvanácti měl ujasněno, co má dělat, aby neměl hlad. V patnácti letech začal první dílnu ve Vídni. Byl neúspěšný. Neznal zákonitosti trhu. Neúspěch v začátku podnikání jej přiměl k řešení problémů nedostatků, na které narazil. Otázky "proč" a "co dělat, aby se situace neopakovala" jej přiměly poznávat způsoby" lepší společnosti" Rukopis, pravopis, neupravený šat. Při cestě do Prahy, přesto když od otce dostal 50 zlatých, dovezl zpátky 35 zlatých a značné množství objednávek. R. 1894 se rozešli s otcovou živností on, bratr a sestra Anna. Dostali od otce 800 zlatých, věno po matce. Bratr Antonín ohlásil svou obuvnickou živnost na sebe, Tomáš byl jako tovaryš. Zavedli pracovní dobu, od šesti hodin do osmnácti hodin, s polední přestávkou, týdenní vyplácení mzdy. Jednoroční samostatnost skončila ztrátou 8 000 zlatých svých věřitelů. Vzpamatovali se, začali si odříkat a tvrdě pracovat, věřitelé počkali. Do dvou let ztrátu vyrovnali. Obchodní morálkou byla vzájemná důvěra. Bankrotářem se nestal, byl k sobě i druhým poctivý. Stud před bankrotem a spoluzodpovědnost ho naučila pracovat a šetřit časem. Dospěl k názoru, že bankrot je otázkou mravního názoru a kvality člověka. Jsou i bankroty zaviněné neštěstím. Pro věřitele je zárukou jenom obchodník. Proč tedy úspěch konání? Jeho cílem nebylo zbohatnout,ale dát pracovní příležitost všem ševcům. Vždy záleží na konkrétních lidech, nejvyšším ideálem řádného živnostníka je touha po vzrůstu. Rozvoj a zajištění blahobytu celého kraje. Šéf je na to, aby opatřil lidem práci, vybral pravé lidi na pravá místa, postaral se jim o stroje a slušnou dílnu a zařídil věci tak, aby si vydělávali mnoho a prodávali levně. Neumí-li to nebo nechce-li, nehodí se za šéfa. Je svým lidem překážkou, ne pomocí. A proč Tomík začínal od píky jako dělník? K tomu se vyjádřil takto: "synek chudých rodičů má možnost stát se pánem, tu můj syn nemá, ale stane se živnostníkem, jako jeho otec. Majetku bude mít tolik, kolik vydělá, ale přesto bude mít veliký náskok před druhými, bude mít ve mně zkušeného rádce.Kodex podnikatele záleží na konkrétních lidech, nejvyšším ideálem každého živnostníka je touha po vzrůstu. Nesmí být spokojen s málem. Míra blahobytu státu je závislá na tom, jak bohatými a chudými jsou jeho živnostníci. Bez vytváření hodnot nejsou peníze. Chcete-li být úspěšní v podnikání, nebuďte skromní ve vydělávání, ale v osobním životě. Používejte své bohatství,aby díky tomu žili důstojně i ostatní lidé. Uvědomte si, že podnikatel má svůj podíl odpovědnosti za bohatství celé společnosti. Zlínský kraj má emotivně hluboký vztah k odkazu Tomáše Bati. Po změnách politického zřízení dostal nový režim kromě zdevastované republiky po válce též kvalitně vychovanou mládež, která dokázala poctivě budovat průmysl. Pracovala jsem ve školství, a na příkladu manželovy maminky vidím život úžasně kvalitního člověka a to jak po pracovní, tak po osobní stránce. O jednání s lidmi nadřízenými i podřízenými. Samozřejmě, nic nebylo ideální. Štěstí měli ti, co se dostali do továrny a pracovali. Před branami závodu také stáli nezaměstnaní!Ano. Pan Baťa byl podnikatel. Žil v kapitalismu a vycházel z podmínek, které měl k dispozici ke svému životu. Ve své době usiloval o zlepšení života lidí, kteří u něj pracovali. Přemýšlím o podmínkách a době, kterou měl k dispozici, připomínám si jeho myšlenky a úsilí. Když jsem byla opět pozměně režimu v Palermu a viděla tam velikou budovu s názvem BATA, tak mě to naplňovalo hřejivým pocitem, že to byl člověk českého původu, který obul celý svět. Tomáš Baťa byl jeden z největších podnikatelů své doby. Zavedl mnohé nové myšlenky ve výrobě a prodeji svých výrobků, dokázal ovlivnit množství budoucích ekonomů. Jeho postupy a technologie byly na tehdejší dobu revoluční a jsou stále užívány jako příklady top managementu. Pro svoji firmu dokázal podle svých představ přebudovat město Zlín. Životní příběh Tomáše Bati má v sobě velikou sílu v poctivosti, morální vyspělosti a jeho úsilí vychovat a zaměstnat ostatní. Aby lidé mohli mít lepší život. V dopisu Edisonovi při příležitosti vynálezu žárovky napsal: "Vaše duševní plodnost ve vysokém stáří ukazuje navzdory všem lenochům, že i nejtěžší práce, jako jste ji vykonával vy, nezkracuje lidský život. Každý den vašeho plodného života zvyšuje optimismus lidstva."

Tuto úvahu odeslala letos do literární soutěže ve Zlíně BAŤOVI SLOVEM I PÍSMEM - 1. ročník, kterou vyhlásila Nadace Tomáše Bati. Autorka se dostala do výběru 20 nejlepších prací.



KOUŘOVÉ STÍNY

Černá tma

jako instantní káva

přelévá se kouřovými stíny

a tíhou mraků

bez ničí viny

bez rozpaků

i k nadějím


VYNÁLEZ PŘÍRODY

Prázdná slova

nevidí - neslyší

dýchají v zátiší

v tichosti bez dechu

v čistém průletu

na jednou křeč

zastavit řeč

-polibkem


POCITY

Do oka slunce

do oka radost

do oka smutek

ba i pláč

To vše sbírám

při tom snívám

že vždy vím

Kdy? Proč a nač!


MEANDR LÁSKY

Milujeme

odmítáme

vytváříme

Sobě své světy

kde v meandru lásky

vykvetly

jemné květy

co na tom

že mrzne

vítr kvílí

Když někde

uvnitř je tak

teplo něžně

myslíme na sebe

nevnímáme mráz

a je nám sněžně


Fanynka

Motto: - Člověk není nikdy sám. - Těžko je člověku samotnému.

Máme v rodině vzdálenou tetu. Je sama. Je hrozně sama. Svůj život prožívá v domovech důchodců a psychiatrických léčebnách již čtyřicet tři let. Domovy střídá. Jak se jí z nějakého důvodu znelíbí, nebo ona se znelíbí sestrám a personálu, jde o dům dál. Teta je od mládí nemocná s nervovou soustavou.

Nejdřív žila se svojí maminkou u bratra. Povídá se, že za mlada byla velmi šikovné a uvážlivé děvče. Vyučila se švadlenou a nějaký čas chodila do práce. Ale přibývalo zdravotních potíží a problémů a teta zůstala doma v invalidním důchodu. Dokud žila její maminka, bylo vše v pořádku. Maminka dirigovala:

- Fanynko, naškrabej brambory, zatop, naštípej dříví, jdi nakoupit, umyj nádobí, vytři zem. Ale mamince postupně ubývalo sil a v osmdesáti čtyřech letech zemřela.

Fanynčina maminka byla dvakrát provdaná. Z prvního manželství měla syna Lojzu a v druhém manželství vyvdala čtyři děti. Byla vdova a vzala si vdovce. Spolu se stařečkem měli tetu Fanynku. Když stařenka umřela, tak tetu Fanynku její nejstarší bratr Laďa vystěhoval. Nastěhovala se k bratru Lojzovi, který bydlel v malém domku se dvěma dospělými syny. Jeden syn byl už ženatý a bydlel u rodičů. Druhý syn byl ještě svobodný.

Do tohoto prostředí přišla teta Fanynka a chvíli zde žila. Protože nebyla schopna samostatného života, čekala na umístění v domově důchodců.

Fanynka vypadala dobrácky, ale nesměl po ní nikdo nic chtít. Nerada vykonávala nějakou sebemenší činnost, pouze posedávala, krmila kočky a psy vánočkou. Za tohle potěšení utratila i celý svůj důchod. Když jí někdo navrhl žehlení prádla, nebo nějakou jinou samostatnou práci, tak ji kategoricky odmítla. Roztřepaly se jí ruce. Užívala spoustu prášků na uklidnění a měla období, kdy je přestávala brát a začínala mít problémy s okolím. Tyto problémy se s ní táhly, i když už byla v domově důchodců, a tak se sem tam stalo, že odsekla dvacetileté sestře, a ihned jela na léčení do psychiatrické léčebny. Měla to prostě v papírech, a tak se to s ní vezlo.

Bratr Lojza ji navštěvoval, vštěpoval jí různá kázání, ale Fanynka šla z jednoho domova do druhého. Asi s pocitem, že tam to bude lepší. Dny ubíhaly, léta přibývala a teta Fanynka byla už v třetím domově důchodců. Tentokrát v městečku P...

Lojzovi mezitím přibylo vnuků, byli už velicí a chodili do školy. Byl únor. Mrzlo, až praštělo. Z městečka P... přišla zpráva, že se teta ztratila z domova důchodců. Proběhlo nějaké vyšetřování a my jsme se dovídali kusé zprávy. Teta byla čtrnáct dní nezvěstná, ale kriminální ústředna po ní ještě celostátně nepátrala. Bylo v nás velké napětí a hrozný pocit.

Kde je? Žije?

Co se stalo? Proč to udělala?

Za pár dnů jsme se dověděli, že skutečně žije, že ji našli v Praze v metru. Unavenou a vyčerpanou ji dali do Bohnic. Odtud se Fanynce nechtělo vracet. Sestřičky ji obskakovaly, vyptávaly se jí na to, jak cestovala, byla středem zájmu.

Ale všechno hezké musí jednou skončit, proto byla po "vyšetření případu" přestěhována opět na Moravu do městečka K... A začalo to znovu. Tentokrát bez doprovodu nesměla opustit budovu, pokud si ji někdo bral, přebíral za její jednání plnou odpovědnost.

Fanynka měla mít šedesát let, a proto si ji bratr vzal k sobě na víkend oslavit výročí jejího narození.

A tehdy Fanynka přišla také k nám. Byla sobota odpoledne. Můj muž se právě chystal k odchodu do práce, děti se chystaly jít ven. S tetou jsem si sedla a povídaly jsme si. Z počátku rozhovor vázl, ale v tom do mne cosi vjelo a povídám:

- Tak mi, Fanynko řekněte, jak jste cestovala. Kde jste všude byla? Co vás to napadlo?"

A teď nastala vzácná chvíle. Fanynčin obličej ožil a zkrásněl vyprávěním, děti zanechaly povyku, že chtějí jít ven a zůstaly doma. Naslouchaly tetě Fanynce. Konečně jí někdo naslouchal!

Zkrátka a dobře, tetě se v domově důchodců ztrácely věci, a protože byla několikrát na léčení na psychiatrii, tak jí to žádný nevěřil. Ztratily se jí náušnice a tranzistorové rádio. Když viděla tu beznaděj tak si řekla, že si svoje ušetřené peníze prožije jinak a nenechá se okrádat. Sbalila si tašky a rozhodla se jet na dovolenou do Prahy. Přijela do Prahy. Sedla si na lavečku. Oči se jí klížily, tak si chvilku zadřímla. Ovšem, když se probudila, zbyly jí z tašek, co držela pouze ucha. Všechny peníze, hodinky na ruce i náušnice byly pryč. Když bylo Fanynce zima, dostala rohlík a čaj v bufetu od číšníka, kterému se svěřila, co se jí stalo. Také paní na WC se jí zželelo a krmila ji rohlíky a čajem. V metru strávila deset dnů, pak ji policie, když dělali šťáru, umístila do Bohnic. Z Bohnic, i když se jí nechtělo, byla převelena do dalšího domova v městečku K...

A kolotoč začínal znovu... Zase drobné nové spory. Opět se ocitla v psychiatrické léčebně ve městě K... Teta prohlásila, že když ji všichni na psychiatrii posílají, že tam už zůstane. A je tam. Nevím jak se má a co cítí, ale na dovolenou v Praze si ráda vzpomíná. Bylo to to nejkrásnější, co ji v životě potkalo?


Poslední rozloučení

Konec života našich blízkých nesmazatelně zasáhne do života každého z nás. Pochopit nezměrnost bolesti, která takové rozloučení provází je jen stěží slovy vyjádřitelné a nelze je zmírnit.

Dostali jsme telefonickou zprávu o úmrtí naší příbuzné Hany. Byla to moje druhá sestřenice, tak zvaná vlastnice. Její maminka ještě žila, ale byla těžce nemocná.Termín posledního rozloučení  s Hanou byl 9. června 2011 v 13 45 hodin na hřbitově v Kroměříži. Nakonec jsem na pohřeb jela sama. Ostatní členové rodiny měli jiné povinnosti. Na hřbitově se scházeli lidé. Byli pro mne zcela neznámí. U některých jsem identifikovala rodinnou podobu, ale zatím jsem nikoho neoslovovala. Čekala jsem, až se objeví někdo známý.

Obřadní síň se pro nás otevřela a rodina si sedala do křesílek, hosté stáli. Obřad vedl kněz jednoty baptistů. Byl provázen hudbou, zpěvy a úryvky z Hanina života. Byl rozsáhlý a velmi bohatý. V závěru obřadu kněz podotkl, že všechny písně a žalmy byly uváděny na přání zesnulé. Hana si svůj pohřební obřad sestavila sama. Potom přidal poznámku pro pozůstalé a pozval je jménem Haniny maminky na smuteční pohoštění do budovy baptistické církve. Členové rodiny se na sebe rozpačitě dívali, ale přece, jsme se tedy, opravdu sešli v církevním stánku.

Ukázalo se, že Hančini přátelé jsou velmi vstřícní a přátelští. Také velmi pohostinní. Nevnucovali se, ale pokud se někdo na něco ohledně Hanky zeptal, velmi vstřícně a zasvěceně odpověděli. Po odchodu z pohoštění a plna zážitků z obřadu, jsem si vlastně promítala vzpomínky na Hanu. Netušila jsem, jak bohatý duchovní a duševní život vedla, že dokázala žít problémy jiných, a při nich zapomínala na své. Umenšovala je. Způsob jejího chování svědčí o tom, že byla velmi silnou osobností. Síla jejího charakteru byla nesporně veliká, a hodna obdivu. Samozřejmě, ne každý z rodiny Hanu a její zdravotní stav znal. Avšak po tak silném obřadu, vedeném na vysoké lidské úrovni, se přece jen třináctá komnata jejího života pootevřela.

Nemoc označovaná zkratkou EB neboli Epidermolysis bullosa nemá zatím české jméno. Je to onemocnění kůže, při němž je kůže tenká a křehká jako motýlí křídla.

Hanka milovala své rodiče, kteří jí byli oporou a dali jí sílu všechno zvládnout. Kůže je natolik zranitelná, že i ta sebemenší oděrka nebo otlak vyvolá otevřenou ránu nebo puchýře. Ošetřování a obvazování zabere až několik hodin denně.

Hanka vyrůstala v Hulíně. Na základní škole zažila i šikanu. Děti se jí posmívaly nebo se štítily vzít si po ní něco do ruky, ačkoliv nemoc nebyla infekční. Přesto vzpomínala na své dětství ráda. Rodiče s ní každoročně cestovali. Jezdívali k moři, poněvadž pobyt u moře jí jednoznačně prospíval. Procestovali mnoho zemí. Ozdravný pobyt v zahraničí byl pro ni nutností. I přes všechny své handicapy vystudovala střední ekonomickou školu. Po absolvování školy pracovala jako telefonistka na ústředně celých dvacet čtyři let.

Trpělivě celý život ošetřovala své otevřené rány a po těch starých jí zůstávaly jizvy. Nejvíce postiženým místem na těle byly ruce. Na levé ruce přišla o prsty a tak mohla používat pouze jednu ruku. Přesto krásně psala, psala i na stroji a vždy si vše pečlivě nachystala, připravila.         I hosty při návštěvě obsloužila samostatně.

Měla spoustu kamarádů, se kterými strávila všechny své volné chvíle. Milovala děti všech svých příbuzných a kamarádů. Také měla ráda domácí mazlíčky. Když byla malá, vždy měla doma kočičku. Hance také padaly vlasy. O své zuby přišla velmi brzy. Také trpěla častými záněty spojivek. Chodila vždy s polštářkem v tašce. Musela ho používat při sezení v dopravním prostředku, na návštěvě a všude jinde. Jednou mi vyprávěla o zážitku z cestování v městské dopravě. Říkala, že se vždycky snažila sednout, ale toho dne to nějak nešlo. Řidiči vběhlo do cesty nějaké dítě, a ten, aby je nesrazil, prudce sešlápl brzdy. Hanka spadla a kutálela se přes celý autobus. Samozřejmě to její záda velmi odnesla. Kůži měla sedřenou po celých zádech. Přispěchanou pomoc od mladíka odmítla, ale ten nedbal a pomohl jí vstát. Chytil ji za ruce v podpaží, ale tím jí poranil i kůži v podpaží. Trvalo hodně dlouho, než se její podpaží zahojilo.

Hanka i přesto, že sama potřebovala pomoc, navštěvovala lidi v domovech důchodců, pohlídala kamarádkám děti. Byla věřící člověk a se svými přáteli z církve se pravidelně scházela v modlitebně i u ní doma. Víra jí pomáhala překonávat všechny její problémy. Na sklonku svého života přišla i o druhou ruku, ale to jí nevzalo sílu žít dále. Zemřela ve svých padesáti pěti letech a vždycky říkala, že je nejstarším žijícím člověkem s touto nemocí - nemocí motýlích křídel.

Hana byla nevšední člověk s nevšedním osudem. Statečně se postavila překážkám, které běžný člověk ani nezná a jsou mimo jeho chápání. Zůstala v našich vzpomínkách, myšlenkách  i v našich srdcích. Vždyť poslední rozloučení je poslední službou lásky, kterou prokazujeme těm, kteří nás předešli.