Marie Grohmannová
V Kuala Lumpuru pršelo. Po dlouhém letu příjemné osvěžení. Ubytováni jsme byli v hotelu s vyhlídkou na město, kde prosklené výtahy jezdily po venkovních zdech výškových budov, bydleli ve 20. patře s bazénem na střeše a s výhledem na pýchu Bornea - dvojčata, spojená lávkou.
Pokračovali jsme letecky až do státu Sarawak. Večer byla prohlídka města. Na náměstí jsme se na chvíli posadili. Hodiny na věži odbíjely půlnoc. Světla pohasla. Z dálky zazněly tony hudby. Ano, je to Romantický klavír od Maláska. Barevná fontána dokreslovala nádhernou atmosféru noci.
V Malajsii jsme procestovali kus země. V džungli jsem se naučila střílet z foukačky, viděla kohoutí zápasy. Náčelník vzal kohouta z proutěné klece, která visela na kůlu - aby na ně nemohli hadi, pilníkem mu přibrousil drápy. Totéž udělal i s druhým a pak je proti sobě postavil. Všude lítalo peří. Bojovali jen chvíli, měli příští den opravdový zápas, tak aby byli v pořádku. Viděli jsme létajícího hada. Světlezelené tělo asi metr a půl dlouhé, vysoko v koruně listnatého stromu. Splýval s okolím, dokud nezačal poletovat z větve na větev. Kožní řasy po stranách se mu rozšířily, nabraly vzduch a on plachtil dolů k nám. Domorodci křičeli, nerozuměli jsme ani slovo, rozutekli se. Had nakonec zůstal na spodní větvi.
Džunglí jsme chodili celý den, velcí černí mravenci pochodovali divočinou, sežrali, co jim stálo v cestě. Křik ptáků utichal až po západu slunce. Horko a vlhko. Prodírali jsme se mezi stromy, průvodce nám klestil mačetou cestu, až jsme došli k plantáži, kde rostly kaučukovníky. Místní lidé nařezávali kusy kůry, mízu nechali kapat do nádob, tu pak lili do bedniček, na slunci několik dní vysušovali, jednou týdně přijelo auto a kaučuk odvezlo k dalšímu zpracování. Stromy se po opakovaném zásahu do kůry už nevzpamatovaly.
Procházeli jsme pralesem nad korunami stromů po vysutých lávkách, které byly poničené, desky prohnilé a někde chyběly úplně. Pod námi propast. Všichni jsme s obavou zkoumali, zda nás lávka unese. Jeden z naší skupiny měl fobii z výšek. Po dlouhém váhání si zavázal oči a jeden dobrovolník ho převedl. Jinou možnost neměl.
Dostali jsme se až ke kanibalům. Náš průvodce nás ujistil, že posledního člověka tam snědli před padesáti lety. V chatrči visel lustr z lidských lebek. Ty byly velikosti pěsti. Aby se seschly do potřebné velikosti, hlavy nabodávali na kůly a na slunci je sušili. Vlasy zůstaly beze změny.
Bydleli jsme v dřevěné chatrči, kde bylo mezi laťkami vidět hvězdy. Místo postelí jedno velké dřevěné plato a spací pytle. Okolo visela moskytiéra, ale byly v ní díry jako dlaň. Snídali jsme kukuřičné placky a máslo z konzervy. Vodu v lahvi měl na štěstí každý s sebou. Kdo měl málo, ráno se neměl v čem umýt.
Tak jsme se zase "nalodili" a po řece jeli do civilizace. Byla místy mělká, museli jsme vystoupit a loďku přenést. To už jsme věděli, že v řece jsou krokodýli, ale nezbylo, než usednout do lodiček a vydat se zpět do civilizace.