Jan Král

Zdravím LKPB !

Dobrý večer, obracím se na Vás dle doporučení p. Břetislava Kotyzy - básníka ze Zlína. Mám zájem o publikační činnost v LKPB. Jsem několik let v důchodu. Dříve jsem byl zaměstnán řadu let v rezortu spojů a potom u Dopravního podniku Praha - Metro jako technik (např. elektrodispečer). V příloze přikládám svých sedm básní. S pozdravem Jan Král , Praha 4

Rytíř
Buď rytířem svých
vášní pomíjivých
rozdávej lásku svou
nedbaje rady moudrých

jsi kolíkem lidstva
v nadějích marnosti
jak ostrý nůž i břitva
až do krajnosti

opět rozkvetou louky
a oči dívek lepých
jsi dobrodruh tak jistě
další příběh slepíš

šumný a v duši
dlouho nekončící
slušící básníkovi
laškovně bdělý
i tvrdě spící.

Štěstí
Tam v dálce
křídly zatřepalo
pak opřelo se
o mé čelo

jen krátce
víc to přece nejde
je křehké a zas
půjde spát

a potom někdy
vejde jinam
radu podá
a ve výsledku
samá voda.

Opět Vánoce
Tak mami,
Vánoce zase tu
a tvá láska, láska

kapři se salátem
rozehrají hru
červené víno
a vonný likér
protečou řečištěm

plave v něm jehličí
a tvoří meandry
zde mezi dárky
všechno to prověří
malý pejsek bílý

Táto, máš zase
pro mě knížky?
A pozveme tetu vždyť
byla mou sudičkou

Shlížejí na mě
mám od nich ozdoby
vtisknuté ve tváři
vepsané v srdci mém
malebně krásné

hřejí i bolí.

Život

Zas nemám

co bych dal

a není

co mi vzít

všechno jsem

odevzdal

jen tóny

lásky pít

poraď mi osude

jsi vůbec

pravdivý?

Že až se

odbudem

byl plný

či marnivý. 

 Ranní melodie

Jsem jak ospalých vášní

naplněný džbán

po loukách rozkvetlých

toulám se sám

přemýšlím kolikpak

lásek jsem spás

do očí dívá se mi

potměšilý konipas

v letech navršených

přebírám měsíce

ze vzpomínek zapadlých

vystřelují tisíce

šípů napuštěných

tak vstávám s veselou

to akordy zaznějí

s odvahou utkvělou

než dny se mi vysmějí. 

Možná cesta

Spočítej někdy

otisky

co v tobě zůstaly

od zoufalství

do lásky

pravda semenná

výkřiky mozolů

a chabá radost

stvořily

svatební šat

je pozdě a není

dohledej se v kostech

umíš básnit

i šalebně se smát

jdi do toho

samojediný

samoznalý

nepozvaný. 

  Bezcitný měsíc

Mraky se hnaly oblohou

jak šiky ztepilých janičářů

když já vyhledával budoucnost

na stranách mnoha starých snářů

pak konvice varná nám syčela

do ucha svoji píseň ostrou

a proud kávy lili jsme do těla jak

paprsek roentgenu naší kostrou

a já touhu měl zařvat do světa:

To je ta pravá osvěta!

tak k ránu slzeli tátové

že musejí brzy vstávat

vkládali do mysli radosti snové

místo depresivních nálad

a pak když jsem na refýži stál

měsíc se nade mnou hlasitě smál.

Já láska

Já láska

vcházím do dveří

jemná a křehká

a krásná

a každý mi

to uvěří

smyslně cudná

často nerudná

vplétám se do vlasů

a hledím do očí

nechci nenávist

ač často v ní

se překlopím

prchavě odcházím

bolím a usvědčím.

Volání

Třepe se tak lehce

stonek malé květiny

ta drobnost života

prý láká

ve vánku napnutá

vlákna pavučiny

křehkosti blízká

ty bolíš

kde jste bývalé lásky

a odhodlaná srdce

pod květinami spící

v pavučinách zamotané

jako by teskno

a cit ztrouchnivělý

volaly do nebe.

Já stojím

Já stojím při tobě

má múzo má pěno

pak procházím

světem pro tebe

má ženo

skály a moře

jsou radost i hoře

utopit může se

šedivá palice

ty hněteš těsto

já barvy tvořím

slibuji ještě

do života vložím

co nejvíc

co nejlíp

to moře

i barvy.

Nedokončená

Do čiré vody

jedné řeky hleděl jsem

onehdy k večeru

podivné tóny

ve mně zněly

povídal jsem si

s archanděly

a velká nedaleká skála

co zdála se být

temně špinavá

tlumeným smutkem

zemí zachvívala

volala jak odjakživa

těch orlů se bála

nahoře jestřábů opulentních

duši trhajících

za zimních dnů

i nocí letních.

O citech a pannách

Ó cite křehký

nekonečný darovaný

od jedné slečny

nevážil jsem si

ho tenkrát

vícekrát

a později už

nebyl tak lehký

snad méně hezký

tak žiju česky

třesky plesky

s láskou ano

uplynulá panno.

Vítr v nás

Já se ho bál

jak vítr vál

až do nejhlubších

hlubin

pak srdce mé

už zvrásnělé

zazářilo jak rubín

ty smála ses

znavená z cest

mně otevřela jsi

duši

a my kráčeli

jak nesmělí

ten vítr stále hučí.

Ztracen v davu

Dokonale vymyšlená vzájemnost

definovala se jak souhvězdí Blíženců

vystavovala šlechtěnou niternost

i napjaté šlachy plemenných kříženců

ha hrubián se na výstavě smál

však člen slušných mu nepokrytě lál

a já promítal dlouhý film si vskrytu

jak učil jsem tancovat svoji Britu

pak dámy roztáhnuly svoje paraple

by ani kapička neurazila krásu

a gentlemani vratkým krokem poťáple

vystudovali v baru smutnou spásu

zas šoumen rozezpíval svoji árii

mnozí ovšem v tu ránu mu vysmáli ji

však já se ani koutečkem úst neusmál

vydušen zmotán ucaprtán v agónii

do víru soužití propadal jsem se dál.